18.11.2018 - kázaní Petra Morée na 1 Královskou 16,29-17,4


Možná kdybychom o Achabovi četli jinde než v bibli, jeho postava by nevzbuzovala tak odpuzující dojem. Nevím, jak si stojí v izraelských učebnicích dějepisu - v těch našich by určitě dostal přízvisko ACHAB-VIZIONÁŘ. Vždyť který národ by si s pýchou nepřipomínal krále, který rozšířil sféru svého vlivu, zvelebnil hlavní město, postavil spoustu výstavných chrámů, výhodně se oženil - a v neposlední řadě - dodal lesku svému královskému úřadu?

A přece biblický svědek shrnuje jeho královské působení lapidárním „kraloval - a činil zlé v očích Hospodinových - a víc než ti před ním.“ Neboť celé to impozantní budování, hemžení strojů a lidí, pohybu kapitálu a investic se děje ve jménu Baale. A Achabova vláda - to je pro biblického svědka jakási monstrózní instalace tohoto božstva.

Baal - vlastník, Majitel s velkým M. S největším M. A hned za ním, s trochu menším M Achab - a pak už přijde řada na tebe: dáš-li se k tomuhle náboženství, zaručeně z tebe bude Majitel s daleko větším M než nějací vyznavači Hospodina. Ano, jsou božstva, jejichž jména jsou psána písmeny slova MÍT - a Baal z nich vyčnívá nejvýš.

Achab to ví, a proto by hrozně rád, aby se Baal stal také majitelem Izraele. Naznačuje to především jméno jeho ženy, sidonské princezny: Jezabel, dcera Et-Baale, krále Sidóňanů. Izebel - NE-OSADNICE. Jen se představí a už víš - ta tu nikdy nebude doma. Ta nepřišla proto, aby v zaslíbené zemi spočinula jako v zemi dobré a prostorné, jako v zemi svobodného, laskavého a nadějného žití. Ano, ona nepřišla, aby tu našla domov, ale aby z téhle země udělala domov Baalovi. Proto ta Achabova budovatelské aktivita - chrámy, oltáře, jeden posvátný kůl po druhém rostou jak houby po dešti. Achab buduje a dokonalý zákon svobody, začínající „nebudeš mít bohů jiných přede mnou, ani se jim klanět a ctít jich“, se stává jen kusem hadru.

A příznačnost - a přízračnost - téhle obludné transformace dokreslí vypravěč už jen jediným detailem - detailem víc než zlopověstným: „V těch dnech vystavěli Jericho.“ Vystavěli bránu, otevírající dokořán svá vrata modlářství. A když stojí Jericho, nemůže být zaslíbená země zemí dobrou a prostornou, zemi, kde si pokoj a spravedlnost dávají políbení. Není divu, že když tu zlopověstnou repliku stavěli, položili její základy na těle vladařova prvorozeného. Takhle si totiž pohanství zaručuje, že život bude za něco stát.

Achab buduje - spěchá - aby už ze všech vršků a nároží, věží a fasád křičelo a znělo: Žít znamená mít! Achab buduje, a přece se to zadrhne. Nejednou se ozve slovo - nikoli z úst poradce či kohosi spřízněného s potentáty - ale slovo proroka. Vlastně to ještě není prorok - bible ho totiž představuje jako přivandrovalce. Ano, už druhý přistěhovalec v tomto příběhu - ale na rozdíl od té první - tomuhle se Boží země stala domovem. Ten je tu doma - a je tu doma ve jménu toho Boha, jehož jméno se nepíše písmeny slovesa Mit, ale písmeny slovesy Být - ve jménu Hospodina. ELI-JAHU, mým Bohem je Hospodin, ohlašuje hned, když se představuje poprvé.

Ano, když chce Hospodin vyřadit Achab ze hry, nepostaví do hry už od pohledu stejnou figuru - proti králi krále, ale postaví proti králi proroka, nějakého přivandrovalého kazatele, co přijde za Achabem, pošlape mu koberce, a pak vyřídí: poslouchej, králi, špatné zprávy pro Majitele i majitele. Hospodin, Bůh života, co se nepíše Mít, ale Být, vzkazuje: je zavřený kohout. Nebudete se Mít. Protože nebude ani rosa, ani déšť. Nebude, dokud já nezačnu kázat.

Ano, proti králi prorok - a proti budovací mašinerii: slovo. Slyšíte, jak se přitom vypravěč pochechtává? Jak se ta rozjetá mašinerie najednou začiná zpomalovat, stavební ruch skomírá, pohyby dělníků čím dál malátnější, produktivita jde dolů čím dál rychleji, akcie taky - protože chybí voda. Voda, jejímž dárcem není Baal, ale Hospodin. Voda základ života. Toho života, jehož dárcem je Hospodin - a ne Baal. Chybí voda - a najednou už, aspoň pro někoho, začne být otázkou, jestli je nejlepší žit ve jménu toho boha, jehož jméno se píše písmeny slova Mít.

Ale tohle se vyjasní až v jiném příběhu. Zatím musí prorok do úkrytu. Zmizet z oč, oddělit se. Vskrytu žit - z Hospodinových darů. Žít z darů Boha, jehož jméno se píše stejnými písmeny jako slovo Být. Nebude se okázale předvádět veřejnosti. Nestoupne si v Samaří na náměstí, aby dělal Hospodinu reklamní kampaň, lákal věřící na Boží dobrou vodu či koblihy.

Vskrytu, odděleně bude přežívat - a krkavci, ptáci, co se jinak zajímají jen o mršiny, budou tentokrát na příkaz Boha Života pečovat o živého, a obdarovávat ho pravidelně chlebem a masem vezdejším. Tak, jak Hospodin učinil Izraeli, svému prvorozenému mezi národy, na poušti.

Prorok kontra král, mocensky nezaštítěné slovo kontra postavení, moc, sebezbožňující instituce. Konflikt, který najdeme v bibli velice často. Konflikt nosný a nadějný, protože uprostraňuje tomu, aby se dalo žít - jako v zemi zaslíbené.

Nezapomínejme přitom, že Achab není pohan, ale Král Izraele, král lidu víry. To neříkám proto, že bych chtěl dosah a nasměrování prorockého slova omezit - církev by se přece neměla bránit kritickému a vnitřně svobodnému slovu vůči společnosti či politice - ale spíš to tady uvádím proto, abychom Achaby a služebníky Baale nehledali v prvé řadě za hranicemi církve - což je svod, jemuž církev ráda podléhá, když se ocitne v postavení menšiny. Prorockému vyhlášení se máme vystavovat především sami, neboť právě křesťané rádi vystupují jako Majitelé Boží věci tady na zemi.

Nemůžeme ovšem zamlčet, že v jednom příběhu je onen konflikt prorok versus král překonán: v Božím prvorozeném Synu. On je korunován Duchem svatým, aby naplnil všechno, co Bůh žádá. On ale neodejde do okázalého paláce, ale je vyveden na poušť, jako Elijáš. Kristus je ten, který ví, kdy hladovět a kdy sytit - a především, že člověk není živ jen chlebem, ale slovem. Tím slovem, které vychází z úst Boha, jehož jméno se nepíše písmeny slova Mít, ale písmeny slova Být. U něj se můžeme vždycky nasytit, protože on rozdal sebe, šel na kříž a byl vzkříšen, aby nás vysvobodil z touhy mít a my mohli být.

Amen.