26.12.2018 - kázání Billa Hathawaye na Izajáše 9*2-7 a Matouše 1*18-25


Ten příběh o naději, nořící se z chaosu, je vážně nádherný. Takový příběh, který dává život. Vánoční příběh je o děťátku, to ano, ale jde o větší příběh života, jenž se vynořil z mystéria svatosti, z Boha, přímo uprostřed traumatické doby. Je celý takový báječně divoký a tvořivý... žena s dítětem z Ducha svatého, otec, jehož vede sen, a jeho budoucí družka, která mu věří natolik, že jej sama následuje.

Přemítám nad duchy a nad sny, které postrkují a potahují naše životy. Co takhle dítě, které má problémy a strádá, a přesto se jeho rodina, ač tím vším zmatená, neodvrací a nadále se o dítě stará? Čím to, že jeden člověk je tak rozezlený a druhý, který prošel stejně náročným obdobím, je tak laskavý a klidný? Jak to přijde, že žena, která má všechny důvody k tomu, aby byla zahořklá a zoufala si, je tak silná a laskavá? Přemítám nad duchy... v životě, v rodině, v kostele, v národě. Vánoční příběh pojednává o Duchu Božím, který vchází do křehounkých lidských životů plných sváru... do Vašich životů. O Vánocích vítáme život, který přichází z Ducha svatého.

Boží Duch - často útěšný, opakovaně narušující, obvykle přináší moc. Uprostřed všeho zmatení nám Bůh ukazuje novou cestu, cestu k vlastní spravedlnosti a k vlastnímu míru. Jednou z největších chyb, kterých se my, hledající a toužící lidé, dopouštíme, je to, že předpokládáme, že Bůh navštěvuje v prvé řadě v dobrých časech sebejisté a úspěšné lidi. A přece, pokud budeme brát bibli vážně, pochopíme, že skutečností je pravý opak. Bůh přichází v časech politických a ekonomických zmatků, jak vidíme v Izajášovi, a v časech osobních potíží a zmatení, jak jsme právě četli v Matoušovi.

Doba, ve které psal Izajáš o příslibu vykupitele, dítěte, které se narodí, vyroste a stane se z něj ten jediný, báječný rádce, mocný Bůh, věčný otec a princ míru, měla daleko ke klidu a míru. Asyřané se valili Středním Východem, severní království Izrael stálo na pokraji vymření a jižnímu království v obležení hrozila cizí nadvláda. Byly to strašné časy. A přesto si Izajáš v chaosu své doby dokázal představit (což je hlavní úkol proroka - svědomitá a důvěryhodná představa), že lidem bude pomoženo. I tehdy, uprostřed všech zmatků, si Izajáš dokázal představit, že se narodí dítě, jež vyroste, povede a spasí nás. Zkuste dnes číst Izajáše v Appalachii, chudé oblasti mezi státy New York a Alabama, nebo dokonce v Aleppu v Sýrii, (pro nás na Karvinsku).

A pak se obraťme k lekci, kterou nám dává evangelium. Máme tu Marii, mladou, bezmocnou a těhotnou, a Josefa uvízlého v nerozhodnosti. „Co teď?" „Co mám teď pro všechno na světě dělat?" Jeho muka si můžeme jen domýšlet. „Půjdu do toho a ožením se s Marií?" „Mám radši to zasnoubení zrušit?" Vprostřed vlastního trápení má Josef sen, podle nějž stál v samém srdci chaosu jejich životů Bůh. Ale mnohem podivuhodnější je to, že Josef na základě svého snu také jedná.

To dítě přichází z Ducha svatého. Ale nenechme se svázat biologií. Nezapomeňte, že příběhy z evangelií nejsou ani biologií, ani historií - jsou teologií po způsobu příběhu. Nemají se brát doslovně. Tyto příběhy poukazují na věčnou pravdu Boží přítomnosti v lidském životě. To dítě přichází z Ducha svatého..., z ducha toho jediného Svatého..., z ducha Života.

Pravidelně se mi připomíná úžasný výrok mystika z 13. století, Mistra Eckharta, německého dominikána, který rozjímá nad Ježíšovým narozením:   „V tomto čase slavíme věčné zrození života, jejž Bůh Otec dal a dosud, neustále a věčně dává, a jenž se nyní zrodil i v čase, v lidském těle." Svatý Augustin říká, že zrození se děje neustále. Měli bychom se ptát sebe samých: Pokud se takové zrození neodehrává ve mně, k čemu je vůbec dobré?               Na čem skutečně záleží, je to, že Boží zrození by se mělo odehrát i ve mně.

A to je naše otázka. Co to znamená být z Ducha svatého a prožít Boží zrození dnes? Potvrdit jej v minulosti je jedna věc, ale jeho přijetí dnes, to je docela jiný příběh, ...nebo ten samý příběh, právě tak živoucí příběh, který se rýsuje právě teď v našich životech.

J. D. Vance v příběhu o svém chaotickém životě vypráví o stabilizující přítomnosti babičky. V knize Hillbilly Elegy pojednává o své cestě pryč od chudé rodiny vesničanů (jak ji sám nazývá), které se lepí na paty různé závislosti, násilí a domácnost, v níž se neustále mění matčini mužští přátelé a občas manželé. Kniha je jemným vhledem do kultury zakořeněné bílé chudoby. Ale v jeho případě to byla babička s nevymáchanou pusou, které se říkalo „Mamaw (čti: Mamó)", kdo mu dal tu potřebnou špetku stability a základ v podobě bezpodmínečné lásky, které ho vystřelily ze střední školy do armády, do Ohia, na právní vysokou školu v Yale a ke kariéře. Raný život prožil v chaosu dospělých na drogách a obklopen romantickými eskapádami své matky. Potom se přestěhoval k „Mamaw". Ve vzpomínkách píše:                „A teď vezměte v úvahu shrnutí mého života poté, co jsem se nastěhoval k Mamaw natrvalo. Na konci druhého ročníku střední školy jsem žil s Mamaw, v jejím domě, s nikým dalším. Na konci třetího ročníku střední školy jsem žil s Mamaw, v jejím domě, s nikým dalším. Na konci čtvrtého ročníku střední školy jsem žil s Mamaw, v jejím domě, s nikým dalším. Mohu říct, že klid domova s Mamaw mi dal bezpečný prostor na domácí úkoly. Mohu říct, že nepřítomnost bojů a nestability mi umožnila soustředit se na školu a práci." (Hillbilly Elegy, str. 151)

Protože žil v objetí lásky, mohl vzkvétat.

Jack si trvale uvědomoval lásku Boží a trvale mu leželi na srdci ti poslední a ztracení. Znalo ho jen pár lidí v Buffalu, ve státě New York. Vyprávím vám o něm, abych vám připomněl, že příběhy víry mají přesah a neomezují se jen na takzvané svaté. Jmenuje se Jack Anthony. Jack zdědil letní tábor pro městské děti. Na začátku dvacátého století to byl tábor pro chudé děti imigrantů z dělnických čtvrtí Buffala a Lackawanny. Úspěch se tu odměřoval doslova vahou každého dítěte před a po táboru, a celkový váhový přírůstek byl měřítkem úspěchu tábora nahlášeného představenstvu. V šedesátých letech změnil Jack starý letní tábor v přístav pro hendikepované děti. Tábor rostl a rostl. Jack - sám tolik obklopen milostí a láskou Boží - dokazuje, že lze tuto milost sdílet, znovu a znovu. V objetí lásky.

Bill Coffin to podává jednoduše: „Víru objala síla lásky." Vysvětluje to takhle:          „"Bůh je láska" nevyjasňuje staré záhady - přináší naopak novou. „Bůh je láska" není pravda, kterou bychom mohli ovládnout - je to jediná pravda, která musí ovládnout nás. Víru obejme síla lásky." (Sebraná kázání Williama Sloanea Coffina, díl 1., str. 265)

A to znamená být z Ducha svatého - nechat se obejmout sílou lásky. Izajáše objímala síla lásky Boží. Marie s Josefem se nechali obejmout láskou Boží. Tu samou lásku dostanete i dnes. Boží zrození pokračuje v našich životech při vědomí, že nás unáší láska. V koledě O Little Town of Bethlehem se to zpívá takhle:  „Ó, svaté děťátko z Betléma, sestup k nám, modlíme se / odhoď naše hříchy a vstup do našich životů, naroď se v nás, dnes."

Naroď se v nás, dnes. To je náš příslib i naděje... z Ducha svatého.