20.1.2019 - kázání z ekumenických bohoslužeb na Orlici


Deuteronomium 16*2-4, Žalm 82*1-8, Římanům 12*1-13, Lukáš 4*14-21

Milí přátelé, bratři a sestry v Kristu Ježíši, naším dnešním tématem je spravedlnost. Po všech těch vznešených biblických textech minulých let, které vedly k úsilí o jednotu a smíření, a dalších, které oslavovaly mocné Boží činy, nás indonéští křesťané zvou zaměřit se na to, co by mělo být nosnou základnou našeho světa, aby mohl být dobrým domovem pro všechny lidi, ale co mnohdy tak bytostně postrádáme: spravedlnost. Uvědomují si, že žijeme „ve světě, kde zkaženost, chamtivost a bezpráví působí nerovnost a rozdělení. Jako jednotliví křesťané a jednotlivá křesťanská společenství máme často na tomto bezpráví svůj díl viny, a přesto jsme společně povoláni vydávat jednotné svědectví o spravedlnosti a stát se prostředkem Kristovy uzdravující milosti pro roztříštěný svět. Sjednocujeme se při modlitbě v tomto roztříštěném světě, a tato modlitba má velikou moc." Indonésie je známá jako stát s největší muslimskou populací na světě, asi 86 %. Jen 10 % obyvatelstva tvoří křesťané nejrůznějších tradic. To je ještě méně než u nás... Indonésie je největším státem jihovýchodní Asie. Tvoří ji více než 17 000 ostrovů, 1 340 různých etnických skupin a přes 740 místních jazyků, ale spojuje je jeden jazyk, indonéština. Navzdory té obrovské rozmanitosti žijí Indonésané podle zásady gotong royong, která od nich vyžaduje solidaritu a spolupráci. To znamená, že se učí dělit se ve všech oblastech života, při práci, zármutku i oslavě, a všechny Indonésany považují za své bratry a sestry.

Tato provždy křehká harmonie dnes ovšem naráží na řadu nových hrozeb. Značná část hospodářského růstu, kterým Indonésie v posledních desetiletích prošla, stojí na systému opírajícím se o soupeření, ne solidaritu. Mnoha různými způsoby se projevuje zkaženost a korupce. Zamořují politiku i podnikání, což má často ničivé důsledky pro životní prostředí. Korupce podrývá spravedlnost a naplňování zákona. Ti, kdo mají stát na straně spravedlnosti a chránit slabé, často dělají pravý opak. Propast mezi bohatými a chudými se tak stále rozšiřuje a země bohatá na zdroje vyvolává pohoršení množstvím lidí žijících v bídě. Některé etnické a náboženské skupiny bývají často spojovány s bohatstvím, a to vyvolává napětí. Sílí radikalizace, která jedno společenství pohání proti druhému, a to vše ještě posiluje zneužívání sociálních sítí, na kterých se jednotlivá společenství démonizují.

Připomíná vám to něco? Pojďme se tedy zamyslet nad biblickými texty, které pro nás indonéští křesťané vybrali.

Slova z 5M: Budeš usilovat o spravedlnost, a jen o spravedlnost stojí v těsné souvislosti s výzvou ke slavení tří výročních svátků. Ta obsahuje nejen instrukce, jak ty jednotlivé svátky slavit, ale také pozvání k radosti. Nenápadně se nám tak připomíná, že spravedlnost v tom nejhlubším biblickém smyslu vyrůstá z velmi těsného vztahu s Hospodinem, z vděčnosti za požehnání, kterým Bůh naplňuje naše životy, a vědomí, že je nemáme jen sami pro sebe, ale smíme je sdílet s lidmi kolem nás. V naší zemi, která se tak ráda prohlašuje za ateistickou, je proto s podivem, že tu ještě nějaká spravedlnost vůbec existuje.

V Bibli je spravedlnost spojována především s Hospodinem. U Něj má svůj základ i cíl. Člověk o ni může a má usilovat, ale nikdy ji nebude vlastnit jako nějakou svoji přirozenou kvalitu. Vždy také budeme potřebovat soudce a správce, kteří se jí budou zabývat a jejichž úkolem je prosazovat ji tam, kde je pošlapávána a popírána. Je nám asi jasné, že zákony a různá nařízení, i kdyby dobře navazovaly na ty biblické, nikdy nepostihnou všechny myslitelné situace. Člověk navíc nevidí druhému do svědomí, aby mohl dokonale posoudit všechny okolnosti nějakého činu. Proto jen ten, kdo s pokorou a bázní nad sebou uznává nejvyššího Soudce, který je nejen spravedlivý, ale také nanejvýš milostivý - protože spravedlnost a milosrdenství jsou u Hospodina nerozlučně spjaty, ten kdo uznává, že ve svých představách o tom, co je dobré a co zlé nejsme neomylní, ale naštěstí nad sebou máme ještě autoritu, která je garantem toho, že zlo nebude mít poslední slovo v našich životech, a které se jednou budeme odpovídat, ten se vědomě nebude snažit zneužívat své postavení ve svůj prospěch, ale bude opravdu toužit po prosazení spravedlnosti.

A nesmíme zapomínat, že v biblickém měřítku to znamená také a možná především zastávat se slabých a potřebných. S takovým programem ostatně přišel rovněž Ježíš, když se v Nazaretě přihlásil k slovům proroka Izajáše. Ale na rozdíl od těch, kdo se o to snažili před ním i po něm, byl vybaven plností Božího Ducha a sám se vydal k dispozici svému nebeskému Otci až do krajnosti. Byl s Ním plně zajedno. V Kristu nám tak Bůh ukázal, jak vypadá spravedlnost žitá v praxi. A zve nás, abychom v tom pokračovali. V Kristu vyhlásil léto milostivé - čas své přízně, jinými slovy: zve nás k podílu na svém království, které se již teď otvírá všude tam, kde Krista následujeme. Přivlastněme si proto tu radostnou zvěst, kterou Ježíš hlásal, a nesme ji dál. Sdílejme s druhými vysvobození od všelijakých vin, nesvobody a závislostí, které jsme z Boží milosti sami prožili. Hledejme každý sám ve svém životě, jak se mohu právě já zastat někoho znevýhodněného, pomoci člověku, který je ve složité životní situaci, povzbudit bližního, který před sebou nemá dobrý výhled, třeba proto, že je nevyléčitelně nemocný nebo osamělý. Můžeme si to jistě ulehčit tím, že přispějeme nějaké organizaci, která se takovou činností zabývá. A určitě to není málo. Ale osobní angažovanost to rozhodně nenahradí.

K tomu nás vybízí též apoštol Pavel, když nás učí, že pravá bohoslužba znamená přinášet Bohu sami sebe jako živou, svatou a Jemu milou oběť. A co je v naší souvislosti zvlášť důležité, nemáme se přitom přizpůsobovat tomuto věku, např. tím, že bychom si nechali vnutit představu spravedlnosti jako prosazování vlastního práva a jejího vymáhání bez ohledu na druhé, bez lásky.

       Křesťanská láska je tím vlastním motorem našeho usilování o spravedlnost. Je to trpělivá, nikdy nekončící práce na dobru druhých. Bez konkrétních činů láska uvadá, ztrácí na síle, přestává být věrohodnou. Proto nesmí zlenivět, myslet si, že to za mne udělá někdo jiný. Její oheň nesmí vychladnout - a ani nemůže, pokud zůstane napojen na ten nejlepší zdroj: na Ducha Božího. Náš enthusiasmus může ochabnout, zvláště když nevidíme žádnou odezvu, když se nedočkáme vděku či dokonce vypadáme před druhými jako blázni. To všechno však můžeme unést v síle Ducha svatého, který nás učí vidět Božíma očima, a tak rozpoznat, co stojí za to ustát a co můžeme naopak vzdát, aniž bychom zradili svého Pána. Prostě proto, že nestojíme v této službě sami a ze svého pověření a smíme občas něco nechat na Božím dokonání.

Nebo na bratřích a sestrách, kteří jsou v tom s námi, protože v Kristu jsme spojeni v jednu velkou rodinu Božích dětí, které proto nacházejí společnou řeč i přes nejrůznější hranice a slouží si navzájem tak, jak je to v dobrých rodinách zvykem. Kristova církev je povolána být předzvěstí Božího království lidem, kteří ještě nepoznali Boha jako milujícího Otce. Je zvána inspirovat společnost, ve které žijeme vlastním příkladem obecenství fungujícího na principech spravedlnosti, která daleko přesahuje zákonná nařízení a je těsně spjata s milosrdenstvím. Svou nesvorností v tomto poslání selháváme. Pak se nám nedaří být znamením Boží lásky k lidem. Když zapomínáme, že jsme jedno tělo, a když nespolupracujeme nebo se předem vzdáváme svých úkolů, nemůžeme být plně funkční. Ale naší hlavou není nikdo jiný než Kristus sám. On sám uzdravuje své tělo svým odpuštěním a obnovuje ho svou láskou. I o tom máme světu svědčit. Třebaže mezi námi křesťany není všechno zdravé natož dokonalé, víme o Tom, který chce jednou všechno k dokonalosti přivést. A nás zve, abychom se na tom jeho díle podíleli. Smíme usilovat o spravedlnost, třebaže sami ji v tomto světě plně realizovat nedokážeme. Kristus již vzal svou smrtí na kříži všechnu nespravedlnost na sebe. A Bůh, který ho vzkřísil z mrtvých, potvrdil, že Jeho spravedlnost se prosadí i tam, kde si to my lidé vůbec nedovedeme představit. A to je naše naděje navzdory veškeré nespravedlnosti, která se ještě ve světě děje. Tato naděje nás může nést ve všech zápasech, které podstupujeme. Nenechme si vzít! A nenechávejme si ji jen sami pro sebe...