3.2.2019 - kázání Christiane Schulz na Rút 1


Milé sestry a milí bratři, jedním z nejdůležitějších témat, o kterých se v současné době nejvíce mluví, je útěk a migrace. V Německu, ale i v Česku, se o migraci mluví velmi negativně. Migranti, uprchlíci, muži i ženy představují hrozbu. Lidé migrovali vždy. Měli k tomu různé důvody. I Bible samotná je plná příběhů o migraci. Dokonce by se dalo říci, že migrace je matkou veškerého vývoje.
Ráda bych se s vámi dnes zamyslela nad jedním takovým uprchlickým příběhem z knihy Rút. V knize Rút hrají důležitou roli dvě ženy, Rút a její tchýně Noemi, pohanka (Rút) a Židovka. Obě ženy mají zkušenosti z ciziny i s cizinou. Pojďme se tedy podívat na příběh Noemi.
Začíná to katastrofou. V textu je jen pár údajů a my si tak můžeme pouze domýšlet, jaké životní podmínky byly zničeny. „V dobách, kdy jsme ještě neměli krále, který by nás svou vládou utiskoval..." Tento časový údaj na začátku kapitoly v prvních posluchačích knihy jistě vzbudil nostalgickou náladu. Ke vzpomínkám na „staré dobré časy" se hodí i jména manželského páru, o němž se vypráví: Noemi, to je Rozkošná a Elímelek - „Můj Bůh je můj král". Zbožný manžel si toho je vědom. Jejich domovem je Betlém: „dům chleba" se také hodí ke starým dobrým časům - evokuje úrodnost, dobrou práci a blahobyt. Tyto staré dobré časy však existují už jen ve vzpomínkách, hladomor vše zničil. Dům chleba už své obyvatele neuživí a z Noemi, Rozkošné se stává zoufalý uprchlík, z mladé rodiny čtyři vykořenění lidé, kterým jde o holý život.

Noemi asi zakusila mnohé, než se rozhodla odejít ze země. Stále náročnější snaha vyjít s málem, každé jídlo nějak nastavit, upřednostnit děti a manžela před sebou. Probdělé noci, přemítání, jak zvládnou další den, kde by ještě něco mohli sehnat. K tomu se přidává vztek a zklamání z lidí, kteří vždycky rychle přispěchají s pobožnými řečmi, ale sami nic nedělají.

Stane se toho spousta, než se člověk rozhodne odejít, a nechat za sebou vše, co k němu patřilo: vlastní čtyři stěny, i když jsou malé, přátele a sousedy, mnoho vzpomínek, s nějakou je spojen každý roh.

Uprchlíci mi o těchto bolestných zkušenostech vyprávěli.

K tomu se přidává ještě těžká otázka, kam tedy půjdeme? Kdo nás přijme? Jak to zvládnou děti? Noemi a její muž se rozhodli uprchnout do Moábu, více tam pršelo a bylo tam tedy více jídla. Moáb už však kdysi židovské uprchlíky odmítl ze strachu ze zatížení cizím vlivem a z obavy, že jim cizí vyhladovělci vše seberou. To když Izrael uprchl z egyptského otroctví.

Stal se zázrak, židovská rodina uprchlíků byla přijata a mohla zůstat. Děti se znovu naučily, jak si hrát a jak být šťastné. Chlapci vyrostli s moábskými přáteli, zamilovali se do moábských dívek a oženili se s nimi. Opět normální život, po němž do dnes touží mnoho uprchlíků.

Štěstí je však znovu zmařeno. Elímelek umírá. To je těžká rána, která Noemi odstřihne od reality a opět všechno zcizí. Cizost v neskromnosti a normalitě okolí, cizost i ve vlastním životě, je těžké se znovu naučit žít sama bez milovaného partnera.

Její synové jistě představují podporu a útěchu. Jsou již sice delší dobu ženatí a už ji tolik nepotřebují, zároveň však představují kousek domova v cizině.

Obě jména odkazují na osud, který přijde. Machlón a Kiljón, „slabý" a „vetchý" během krátké doby zemřou.

Noemi už tu taky nechce zůstat. Ze země přežití se stala země smrti. Není to jen otázka zabezpečení - kdo se bude starat o staré a nemocné cizince? Domů ji ženou také vzpomínky a touha po všem starém a důvěrně známém. Chce se co nejrychleji vrátit zpět do Betléma, kde už mezitím nevládne hlad. Nevyděsí ji ani nebezpečí, která jí jako samotné ženě po cestě hrozí. Jakou má vůbec její život hodnotu po tolika hrozných ranách?
Nabízený doprovod obou snach odmítne. V jejím truchlení pro muže a oba syny není pro další dvě ženy místo. Se svou nesnesitelnou bolestí chce být sama. Možná také proto, že si v ní připadá nesnesitelná pro ostatní lidi.

Domnívám se, že osud Noemi je ve své tvrdosti srovnatelný s osudem Joba. A stejně jako Job si Noemi své utrpení vysvětluje jako Boží rány. Ovšem zatímco Job svůj žal a svou zlost křičí ven do světa, snaží se z Boha dostat odpověď na otázku „proč", Noemi svůj úděl snáší odevzdaně. Svůj smutek v sobě dusí. Takový způsob žalu člověka ničí nejvíce, často je nám však bližší než Jobovy hlasité stížnosti. Člověk nechce být nikomu přítěží, možná, že se člověk chce chránit před účastí jiných, ta totiž také může bolet. A v době, kdy vše musí probíhat rychle, i zármutek, a kdy realitu tvoří rozesmáté obličeje, často masky, je těžké přiznat, že se člověk dlouho nemůže vyrovnat se ztrátou milovaného člověka nebo s jiným neštěstím.

Noemi má štěstí, že se její snacha Rút nenechá tak snadno odmítnout. I zde nám jména prozrazují pokračování příběhu.Orpa, která ukazuje záda, je ukáže také v okamžiku, kdy ji Noemi ještě jednou zapřísahá, aby přeci jen myslela na sebe. Rút, „přítelkyně", se nenechá odmítnout.

„Kamkoliv půjdeš, půjdu, kdekoliv zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt." Tato Rútina slova vyjadřující neochvějnou lásku si mnoho párů zvolilo jako verš na svatební oznámení a pro začátek společné cesty životem. Mnoho z nich netuší, že byla původně určena tchýni.
Odevzdání, které nás skrze tato slova dojímá i dnes, Noemi napřed necítí. Rút už sice neodmítne, ovšem když se lidé v Betlémě ptají: jestlipak to není Noemi? Odpovídá, „nenazývejte mě Noemi, nýbrž Mara, trpká, neboť Všemohoucí mi připravil velmi trpký úděl.

Odcházela jsem s plnou náručí, ale Hospodin mě přivádí zpět s prázdnou." Trpkost oslepuje tak mocně, že Noemi nevidí svou minulost takovou, jaká byla - odešla jsem s plnou náručí, a navíc nedokáže vidět, že jí Bůh obdaroval Rút.

Můžeme poměrně dobře odhadnout, co by z Noemi ta trpkost udělala, kdyby u ní Rút nezůstala.

Existuje mnoho lidí, kteří nedokážou přát štěstí jiným, na všem pořád hledají mouchy a neustále mluví o tom, co sami prožili.

Rútina láskyplná vytrvalost Noemi před takovým osudem ochrání. Může se pomalu znovu naučit žít. Protože je vedle ní člověk, který tu prostě je. Nenaléhá na ni, netlačí. Noemi se tak naučí vidět zase to dobré, to, co jí zůstalo. A do budoucnosti znovu hledí s nadějí.

Nová chuť do života a humor vrátí Noemi zpátky do života a na konci dalšího příběhu, který bude spoluutvářet, se znovu ukáže tak, jak ji její jméno popisuje: jako láskyplná - líbezná babička, která na svém klíně chová vnoučka.
Nyní může souhlasit s obrovskou chválou svých sousedek: Jedna snacha jako je Rút „je lepší než sedm synů".

Šťastné vyvrcholení příběhu by nemělo vyznít jako plochý happy end. Noemi dál zůstane ženou, kterou zasáhlo utrpení a pro kterou už nikdy nic nebude tak, jak bylo dřív. Její pozdní štěstí nevymaže neštěstí minulosti a hrůze neuchvátí její bolest.

Ukazuje to však na sílu, která dělá život silnějším než stíny smrti.

A to nás přivádí k otázce, kde je v tomto příběhu Bůh. Noemi ho zmiňuje jako toho, který jí zasadil těžké rány, který jí způsobil mnoho trpkosti. Mluví o něm jako o hrozivém, nepochopitelném Bohu. Jenže koneckonců to Bůh v Rútině věrnosti vrátil Noemi zpět do života. V této lidské věrnosti, solidaritě, se zrcadlí také Boží nekonečná věrnost, z níž všichni žijeme. I když se nám často zdá, že se stále znovu dostáváme do těžkých časů a náročných situací, v nichž se stahujeme do svých bolestí a frustrace a opevňujeme se vůči všem, i vůči Bohu samotnému, Bůh nás přesto neopouští.„I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neodstoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník." Amen.