31.3.2019 - Filipenským 1*15-21


Milí bratři a sestry,

četli jsme, co apoštol Pavel píše z vězení jednomu ze svých sborů. Dalo by se čekat, že si bude stýskat, že bude popisovat svou situaci, či snad vydávat pokyny, jak by se nyní mělo v jeho práci pokračovat. Avšak z jeho listu zaznívá taková uvolněnost a naděje, ano jistota dobrého vývoje jeho situace, že bychom jeho uvěznění jen stěží uvěřili, kdyby o něm sám přímo nepsal. To ovšem neznamená, že mu to nepůsobilo žádné obtíže, nebo že by mu život sboru již neležel na srdci. Právě naopak. Nedává to však najevo okázale, ale velice citlivě potěšuje a povzbuzuje, těží ze situace to přínosné – pro sebe i pro svůj sbor.

To nadějné bylo, že se Boží slovo, evangelium nepřestalo zvěstovat. Naopak se zdálo, že Pavlův vynucený odchod urychlil růst kazatelů z řad sboru. Jako by právě věrohodnost Kristova svědka doložená připraveností za jeho pravdu trpět posílila jeho hlas, který také proto nebyl jeho nepřítomností umlčen a zapomenut. Nejen přesvědčivé a mistrné kázání vybízí člověka k následování poznané pravdy, ale také - a možná ještě víc - přesvědčivý způsob života, na kterém je vidět, kde má své hluboké zakotvení.

Co však říci o lidech, kterým slouží zvěst evangelia k vlastním sobeckým zájmům? K tomu, aby sami sobě dokázali, že i oni dokážou upoutat lidi, že i oni si zaslouží stejnou pozornost jako ten oblíbený kazatel, že i oni umí dobře mluvit a využít všech možností a argumentů k prosazení evangelia, či možná spíše k prosazení vlastních zájmů dokládaných tím, co se jim z Kristovy zvěsti hodí? Co říci takovým demagogům? Inu, my bychom to jistě věděli, ale co jim říká Pavel? Jeho se to dotýká nejosobněji. Vždyť právě jeho dílo je ohroženo, čistota jeho učení je dána všanc, jeho žáci jsou taženi trochu jiným směrem! A co víc, tito kazatelé si přáli apoštola zranit. Cítili by určité zadostiučinění, jestliže by tím zvětšili Pavlovo utrpení, kdyby si začal ve své bezmocnosti zoufat.

Jenže Pavel to přijímá s porozuměním. Co dělat, lidi jsou lidi, jak by řekl pan Werich. A tak nemá cenu rozčilovat se nad jejich způsoby. Je třeba brát situaci takovou, jaká je. Ale apoštol jde ještě dál. On se přímo raduje. Ne snad z toho, že jsou lidé zlí a žádný už nebude tak obětavý jako on sám – a že to historie jednou náležitě ocení! Ani si nedělá těžkou hlavu z toho, že by jejich nečisté pohnutky mohly poskvrnit také jeho zvěst evangelia. Raduje se z toho, že se zvěstuje Kristus. Ať už jakýmkoliv způsobem. S dobrým záměrem, pravdivě a z lásky, anebo s postranními úmysly, ze žárlivosti na apoštolovu práci, z touhy po vlastním uplatnění. Vždyť v posledu nezáleží na tom, jaký mají tito lidé vztah k Pavlovi. Ti, kdo si zamilovali jeho zvěst ne pro jeho osobu, ale pro záchranu, která se v ní nabízí, ti rozpoznají, že neprosazuje sám sebe, ale hájí evangelium.

U těch druhých je podstatné, zda skutečně zvěstují Krista. A jestliže ano, pak stojí ve službě dobré věci. Jejich ne právě nejčistší úmysly mohou být přetaveny jejich zvěstí v čistou víru jejich posluchačů. I sám Ježíš napomenul učedníky, když bránili člověku, který vyháněl démony v Jeho jménu, ale nepřipojil se k okruhu Kristových následovníků, aby ho nechali a řekl: Kdo není proti vám, je pro vás! (L 9*50) A tak se tím ani Pavel nermoutí, ale raduje se z toho.

Pro nás je to dost nepochopitelné. Máme již své zkušenosti s tím, jaké škody může způsobit nevěrohodně zvěstované evangelium. A tak si neumíme představit, že by taková zvěst mohla vyvolat živou a opravdovou víru. Možná je to tím, že neznáme příklady těch, kdo přijali Krista prostřednictvím sobeckých a soběstředných křesťanů, nepohoršili se na nich a nezatratili je pro jejich slabost, ale dokázali nakonec oddělit zrno od plev a nezratit víru. Velice dobře však známe kritiku těch, kdo nám říkají: Podívejte se, jak ten a onen křesťan žije! Copak bychom se mohli k něčemu takovému připojit? Ale uvědomme si, že jsou to z velké většiny lidé, kteří stejně Krista přijmout nechtějí a nevěrohodnost života křesťanů či církví mají jen jako argument, kterým si to potvrdí.

Bratři a sestry, je naší velkou bolestí, že v podstatě nejsme v naší církvi misijně aktivní. Neumíme to. A přece si osobujeme právo kritizovat takovou aktivitu, když s ní přijde někdo jiný. A nejsou nakonec důvodem existence různých křesťanských církví také naše nejrůznější postranní zájmy i naše neschopnost radovat se, když se někde káže Kristus a není tam zrovna vyvěšen prapor té naší církve? Vždyť právě nám by měla být apoštolova slova povzbuzením a posilou – do té naší řevnivosti a všelijaké závisti, do té naší neschopnosti skutečně věrohodného křesťanského života, a mohla by nám ukázat cestu, jak z nich vyjít ven. V toleranci a naději, že to v posledu není v našich rukou, takže to můžeme svěřit důvěrou Pánu Bohu a prosit, aby to obrátil k dobrému.

Právě toto vědomí, posilovalo Pavla ve vězení a pomohlo k takové velkorysosti vůči jiným kazatelům. Tuto jistotu neměl sám ze sebe. Nebyla založena na jeho schopnostech a v jeho síle, ale byla nesena modlitbami sboru a živena mocí Ducha Kristova. Apoštol Pavel nebyl žádný superman, který by si vystačil sám. Potřeboval – tak jako i my – živé obecenství sboru. Jak mocný je jeho účinek, zdůrazňoval tím, že je kladl na první místo, i když prvotní je jistě Duch, kterým jej Kristus posiloval a kterým také svou církev vytváří. Ale obojí to patří dohromady. Kde věje Duch svatý, tam vzniká církev, a tam jsou také modlitby křesťanského společenství živnou půdou pro další růst sboru i každého jeho jednotlivce. Kde se však člověk vyděluje z obecenství věřících a chce si pěstovat svou víru jen v soukromí, sám ze sebe a pro sebe, tam není veden Duchem Kristovým.

Tedy to obojí, modlitby sboru i posila Ducha Kristova, pomáhaly Pavlovi překonávat utrpení, a dokonce v něm vidět způsob, jak jít dál cestou zvěstování – jak oslavit Krista na svém těle. Když to již nebude možné jinak, tedy i smrtí. Když mu již nebude dopřáno dosvědčovat věrnost životem naplněným následováním svého Pána, tedy ji dosvědčí věrností i ve smrti. Tady stojí v jedné řadě s Jobem i dalšími starozákonními svědky a povzbuzuje k stejné důvěře i nás: V životě i ve smrti jsme v Boží ruce. V životě i ve smrti můžeme osvědčit svou vytrvalost a víru. A život ani smrt nás nezbaví Boží blízkosti. Avšak kde vyhlížel Job svou smrt jako vytrhnutí z bolesti a trápení, tam měl Pavel vyhlídku na jistý zisk. Protože život byl pro něj Kristus sám. A nejen v tom smyslu, že jej vydal celý ve službu evangeliu a že byl také hotov jej na této cestě ztratit. Kristus byl skutečným Pavlovým životem. Jeho zdrojem, jeho náplní, jeho podstatou. Jeho přítomností i jeho budoucností. Jeho nadějí i jeho jistotou. Jestliže tedy byl takto plně s Kristem, pak jej oslavoval v životě i ve smrti. Jestliže byl takto zajedno s Kristem, pak ani smrtí nemohl život ztratit. Pak se smrt naopak stala ziskem a korunou jeho života.

Bratři a sestry, jestliže jsme s Kristem, pak to platí i o nás. Jestliže je Kristus náš život, pak jej budeme chtít oslavit každým okamžikem, každou nejobyčejnější chvilkou našeho všedního dne. A pak samozřejmě ani bolest a trápení, ani utrpení a ovšem ani smrt nám z toho života nic neuberou. Jestliže jsme s Kristem, necháváme se vést jeho Duchem a společně se podpíráme na modlitbách. Jestliže jsme s Kristem, pak se ztrácí všechna řevnivost i závist, všechna soběstřednost a touha vyniknout nad ostatní. Jestliže jsme s Kristem, pak i všelijaká naše zaškobrtnutí a pády, pak i naše mnohá nevěrnost bude nakonec překonána ve prospěch evangelia. Ne, to si jen lacině nefandíme, ale otevíráme se Kristovu slovu: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?