Postní kázání - Marek 8,27-38


Kristovo utrpení není jen základní skutečností pašijí, kterou si máme uvědomit, není pouhým sledem událostí, nad kterým máme v postní době rozjímat, a pochopit a přijmout za své, že se stalo nám k dobru. Utrpení našeho Pána a Spasitele je rovněž předmětem křesťanského učení. Vyznáváme je také v Credu. A již sám Ježíš o něm začal mluvit ke svým učedníkům, a to hned od začátku své cesty do Jeruzaléma. Jeho kázání evangelia a objasňování toho, jak působí království Boží již v tomto našem světě, by totiž nebylo úplné, nebylo by pravdivé bez zdůraznění cesty, která k němu vede. A vyznání Ježíše jako Mesiáše – tedy odpověď jeho věrných na jeho zvěstování a působení - by zas bylo nepřijatelné bez pochopení a přijetí způsobu, jakým se Boží panství ve světě prosazuje.

Ježíš Kristus nikdy nebyl politický vůdce. Jeho cesta nevede přes rozvrácené politické systémy či bojiště poseté mrtvolami vojáků. Vede skrze vlastní utrpení, ano i smrt. Konečného vítězství nedosáhne užitím zbraní a zlomením odporu všech, kdo ho dosud nebrali vážně, nýbrž poslušností Boží vůle a odhalením velikosti Boží lásky k člověku.

Bratři a sestry, je podstatné a důležité, že ta Kristova cesta utrpení byla Božím prostředkem záchrany od počátku. Ne až poté, co se jiné způsoby neosvědčily, nebo snad - kvůli lidské zatvrzelosti - selhaly. Záměrem našeho nebeského Otce odjakživa bylo vést člověka k dobrému cíli všech věcí, a sice skrze usilovný zápas o to dobré skončení, skrze osobní prožití a účastné přijetí darované spásy. Taková byla jeho cesta s Izraelem již od Abrahama. Stejnou cestu zvolil rovněž pro svého Syna a nemění ji ani při nás. Pro nás je jiná jedině v tom, že k jejímu vítěznému konci prohlédáme skrze Kristovu smrt a vzkříšení jen ještě mnohem jasněji.

A podstatné také je, že sám Ježíš věděl, jaká ta jeho cesta bude - že podstoupil utrpení vědomě a dobrovolně. Že jeho smrt na kříži nebyla jen důsledkem selhání jeho neuskutečněných očekávání a nesplněných plánů; nedostatečného nasazení jeho věrných či prostě kruté souhry dějinných událostí, ale že byla jasným dovršením jeho poslání na záchranu člověka. Ježíš se stal Kristem, naším Zachráncem a Spasitelem tím, že přijal a nesl své utrpení jako Boží způsob prosazení a osvědčení spravedlnosti a pravdy. Syn člověka, který přišel jako Bohem pověřený soudce, vzal sám vyměřený ten soud na sebe, aby nikdo jiný již nemusel být odsouzen.

Pán Ježíš tedy nastoupil tuto jedinečnou Boží cestu záchrany s jasnou představou, co všechno ho na ní může potkat, a zároveň s odhodláním vytrvat na ní až do konce, ať už bude jakýkoliv.

Jistě měl přitom pevnou naději, že ho Bůh neopustí a přizná se k jeho dílu, že potvrdí ryzost jeho záměru i smysluplnost způsobu jeho naplnění. To však neznamená, že by měl předem vyhráno a že jeho utrpení a smrt na kříži byly jen takovou nezbytnou kulisou, abychom pochopili, jak nesmírně Bůh člověka miluje. Abychom poznali, jak daleko je ochoten zajít, aby smazal naše viny a navrátil nás našemu původnímu určení, tedy společenství se sebou. Kristův zápas s mocnostmi zla byl skutečný a bolestně živý. Boží cesta s člověkem není jen nějakou nevinnou hrou bez jakýchkoli nástrah a nebezpečí, nýbrž skutečným snížením Božím až k nám, do našeho bytí se vším jeho utrpením a smrtelností, do všeho našeho trápení a proher, jimž chce ovšem jednou provždy dát nový nadějný konec svým vzkříšením.

Proto je tak důležité, abychom pochopili smysl Kristova utrpení, abychom se nechali o něm poučit. Jen tak pochopíme také všechno ostatní a najdeme smysl i ve svém vlastním utrpení. Jen tak poznáme, že Kristova cesta je i cestou naší, a co víc, že je to ta nejlepší cesta, třebaže je oficiálními autoritami vždy znovu shledána jako nepoužitelná a nepřijatelná. Cesta za Kristem, cesta následování - a tedy nutně také cesta utrpení - je cestou poznávání pravdy a konečného smyslu, cestou dotýkání se Božích záměrů a otvírání se jeho vůli. Není to nezbytně cesta bolesti, strádání a neustálé vědomé provokace, jak to někdy vnímáme, nýbrž cesta v otevřenosti vůči druhým, připravenosti k nezištné službě a obětavé pomoci. Znamená ochotně přijmout to, co můj Pán přichystal právě pro mne, a nést to s radostným vědomím, že je to můj podíl na jeho cestě se mnou, můj drobounký vklad do jeho úžasného díla. Je to snaha dát svůj život plně k dispozici svému Pánu a Spasiteli v touze, aby jej On sám naplnil. Svou pravdou a láskou, novým životem v následování.

Je to pro nás jistě velmi těžké a vždy znovu propadáme pokušení, nebrat slova o následování až tak příliš vážně. Vidíme kolem sebe tolik různých možností, tolik různých cest. Neměli bychom vzít vážně také náš svět s jeho požadavky a nabídkami? Tady však musíme velice dobře vážit. Vždyť i Pán Ježíš dostal jednu takovou výhodnou nabídku: získat celý svět bez námahy a utrpení, bez ponížení a cesty kříže – jen za cenu opuštění vlastního poslání, ztráty toho, co mělo svou nezrušitelnou cenu právě před Bohem. Pán Ježíš rozpoznal, že tato nabídka je vskutku ďábelská, že více odnímá, než dává, že zotročuje vidinou bohatství, moci a slávy a zastiňuje tak výhled k pravé svobodě. Ke svobodě v dávání až k oběti, v naplnění života službou lásky a pomoci, v hledání pravdy a spravedlnosti království Božího. A tak měřme i my tou Kristovou mírou všechny ty lákavé nabídky, protože cesta, kterou míříme k určenému cíli, je s ním nerozlučně spojena. A když si zvolíme špatně, můžeme jej minout. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život?

Není jiné ceny, která by mohla vyplatit náš život než ta, kterou za nás zaplatil Kristus na kříži. Kdo ji chce nechat platit i pro sebe, musí sám tou Kristovou cestou jít a nestydět se za ni, i když právě není v kurzu, i když třeba zrovna dnes není cestou většiny. Mějme však před očima, že cesta následování není jen cestou utrpení, ale především cestou plnou Boží lásky a přítomnosti, cestou se zářivým předznamenáním Kristova vítězství, cestou do nebeské vlasti, kde nalezneme svůj život v jeho skutečné plnosti. Ale již dnes můžeme tuto plnost prožívat v Ježíšově blízkosti, v připojení k němu. Amen.


  Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že ve svých prohrách a zklamáních, ve svých nesplněných úkolech, v tom, co jsme nezvládli, můžeme přesto počítat s Tvým vítězstvím. Děkujeme, že nás víra v Tebe vždy znovu zadrží na okraji propasti beznaděje, do níž bychom jinak jistě upadli, kdybys Ty nás nedržel. Děkujeme, že navzdory všem nenaplněným nadějím, smíme žít z naděje, že již nyní, patříme Tvému království a nikdo a nic nás nemůže vytrhnout ze Tvé láskyplné náruče. Prosíme, buď a zůstávej s námi, nyní i na věky. Amen.