26.4.2009 - Kolosenským 2,12-15


Kristova smrt a vzkříšení je zásadním průlomem do našich životů. Naprosto mění povahu naší existence. Staré skončilo, skrze křest byla pohřbena naše minulost; byla definitivně odstraněna, neustoupila jen na chvíli do pozadí. Teď již nemá vládu nad našimi životy. Tu převzala moc Boží, která nás - spolu s Kristem - vzkřísila k novému bytí ve víře. Není to jen nesmělý začátek, je to totální přerod. Křesťan není jen trochu vylepšený pohan. Neliší se od druhých jen tím, že chodí do kostela a je slušnější. Křesťan je novým člověkem. Nese si s sebou sice své staré tělo, ale hýbe jím nová mysl. Ta dřívější - určovaná touhou po sebeprosazení a zviditelnění, ta zemřela. Ta nová je nesena dychtivostí prosadit do života Kristovu cestu důvěry a poslušnosti.

Povaha křesťanské existence je tedy dvojznačná. Jako bychom v sobě spojovali dva rozporuplné světy. Žijeme stále ve starém těle s jeho hrubě materiálními potřebami, které však přece skrývá novou mysl. Tím starým jsme stále lákáni přizpůsobovat se tomuto světu, tím novým jsme vedeni k sebezapření a oběti. Je to pro nás často bolestné a mnozí bývají zklamáni, když se křtem nezmění v nebeské anděly chráněné vůči všem pozemským svodům. Ovšem: jistota vzkříšení s Kristem je založena ve víře a křest osvědčuje naše rozhodnutí dále o ni bojovat – třeba proti všemu a všem. Zápasit o tu Ježíšovu podobu života, o vytrvalost v následování Krista až do těch nejmenších detailů našich běžných dní. Pokud to nevzdáme – z pohodlnosti či ze strachu – je nám přislíbeno slavné vítězství. Jeho ručitelem totiž nejsme my sami, naše snahy a výkony, ale oslavený Kristus. Stále jsme jakoby rozkročeni mezi minulostí a budoucností. To staré, co si s sebou přece jenom neseme, nás stahuje zpět. Ale Kristus nás táhne kupředu. Čím více místa Mu vyhradíme ve svých srdcích, tím méně nás bude ovlivňovat naše problematická minulost, a tím výrazněji nás bude do sebe vtahovat Boží spásná budoucnost.

Křest nám dává podíl na Kristu. Roubuje nás do Kristova těla. Činí nás účastníky jeho smrti i vzkříšení. Nemusíme proto žít ze svých vlastních - velmi omezených zdrojů, protože jsme vštípeni do podnože, která má dostatek sil, aby nás všechny nesla a vyživovala. Ve křtu jde o tento akt bytostného zakotvení v Kristu. A nezáleží na tom, zda jsme byli pokřtěni jako děti nebo jako dospělí. I křest, o němž víme jen ze svědectví svých rodičů či z matriky, je stejně mocný jako ten, jemuž jsi přitakal vědomě a z vlastního rozhodnutí. Vždy je úžasným nebeským povoláním i mocným dosvědčením Boží lásky a věrnosti prokázané v Kristu Ježíši a Duchem svatým nám prostředkované. Pokud žijeme i po křtu sobecky a v lhostejnosti k potřebám lidí kolem nás, pak to nezpochybňuje účinky křtu, ale ukazuje to k tomu, že je nebereme vážně, že se nedáváme vyživovat z podnože, do níž jsme byli křtem vštípeni. Je to proto, že zapomínáme, že nestačí jen vložit svou ruku do milostivé Boží dlaně, ale že se musíme také nechat vést k té slavné budoucnosti otevřené Kristem, nesmíme se stále ohlížet na to, co jsme se odhodlali opustit, nesmíme se vzpírat tomu novému, neznámému, často nečekanému a překvapivému, ale vydat se tomu vstříc - v jistotě Boží podpory a pomoci.

Křest otevírá dveře budoucnosti především tím, že z člověka snímá zátěž minulosti. Jen ztěžka můžeme jít s nohama svázanýma starými vinami. Být mrtev ve svých hříších znamená být neschopen pohybu, jakékoliv změny. Křest toto pouto, které člověka znehybňuje, symbolicky rozvazuje a osvobozuje k životodárnému pohybu.

Většinou se nám zdá, že s nějakou tou vinou se žít dá. Jen se o nich nesmí nikdo dovědět. To je ovšem iluze. Neodpuštěná vina a nenapravená křivda brání pravdě, křiví charakter i tvář. Nemluvě o stresu z toho, že se jednou všechno provalí. Nelze nově začít, jestliže není staré uzavřeno. Důsledkům svých provinění nakonec stejně neunikneme. Jejich dopad bude jen ještě těžší, pokud jsme již něco nového podnikli. Představte si, že jste se dopusitili nějakého přečinu, za nějž vám hrozí vězení, ale hned se na něj nepřijde. Založíte rodinu a žijete jako by se nic nestalo. Najednou však stará vina vyplave na povrch a trest tak dopadne vlastně nejen na vás, ale i na ty, s nimiž jste nově spojili svůj život. A vás samé poznamená o to víc. Nelze dobře stavět nový život na starých vinách, na nezměněném srdci.

Apoštol připodobňuje stav člověka před tím, než byl zachráněn v Kristu, neobřezanosti. Víme, že obřízka v Izraeli vyjadřovala účast na smlouvě Hospodina s jeho lidem. Kdo nebyl obřezán, byl z židovského pohledu pohan, čili přestupník zákona. Zdá se, že kolosští křesťané přikládali obřízce velký význam, až přehnaný. Tu je pak třeba zdůraznit - jak to činili již ve Starém Zákoně proroci - že to podstatné není vnější příslušnost k Božímu lidu, církvi, ale vnitřní vztah k Hospodinu. Pánu Bohu nejde o nějaké projevy zbožnosti, o to že se budeme od ostatních viditelně odlišovat, ale o naše srdce, o to, abychom se mu cele odevztali. Jistě, ty vnější věci nemusí být vždy jen nějakou pózou. Většinou si jimi potvrzujeme nastoupený směr svého nového života. Ale nesmíme je přeceňovat, či položit všechen důraz jen na ně. To bychom pak uvolňovali prostor duchovní pýše a místo do svobody víry bychom mířili zpět do otroctví starého způsobu života. Nadto deformovaný vztah k Bohu nutně deformuje také naše vztahy k lidem.

Jsou tu ovšem ještě další faktory, které na naše životy působí, ale na které my sami prakticky nemáme vliv. Jsou to nejrůznější vztahy sociální a společenské, hospodářské tlaky a politické okolnosti, které nás určují a ovlivňují. Dříve v nich lidé spatřovali nejrůznější temné mocnosti, kterým se více či méně poddávali, snažili se je usmířit nejrůznějšími obřady nebo jim vzdorovat vzorným životem. I dnes se nám mnohdy zdá, že tyto síly mají v našem životě navrch, že Kristovo konečné vítězství je kdesi v nedohlednu. Musíme se naučit s nimi zacházet a obezřetně se v nich pohybovat, abychom obstáli.

Celé Písmo nám však svědčí o tom, že Kristus má ve svých rukou i tyto mocnosti. Svou obětí na kříži zbavil i je toho posledního slova nad našimi životy. Ano, stále ještě do našich životů zasahují a mohou nám způsobit nejrůznější problémy a nepříjemnosti, ale nemohou změnit to základní nasměrování, které nám bylo ve křtu dáno. Samozřejmě, pokud jim my sami nedovolíme, aby zaujaly místo, které má zůstat vyhrazené Kristu. Nemusíme je proto brát tak smrtelně vážně, jak to činí svět kolem nás. Můžeme do nich vstupovat a využívat je tam, kde to životu víry pomáhá, ale máme k nim být ostražití a snažit se je měnit tam, kde jsou v rozporu s pravidly křesťanské lásky a obětavé služby. Ten, kdo si myslí, že se musí nejprve vnějšně zajistit, než začne žít jen vírou, ten většinou víru nadobro ztratí. A když ne pro sebe, pak jistě pro své nejbližší, pro své děti. Boží láska není podřízena nevyzpytatelným či nezvratným silám osudu. Je silnější, než všechny zlé mocnosti. A i když se nám třeba kvůli víře nebude dařit vše tak, jak bychom si přáli - třeba proto, že nepoužijeme ostrých loktů či jiných metod tohoto světa - můžeme si být přece naprosto jisti, že to největší vítězství nám nikdo nevezme. Co je bohatství, vzdělání či dobré postavení proti životu naplněnému láskou, radostí a jistotou Boží přízně? Pokud se nedáme přesvědčit, že Kristus nám za škody stojí a že stát za Jeho pravdou je v životě to nejcennější, pak svůj boj víry budeme vždy jen prohrávat.

Kéž bychom přece neprohráli život, který nám byl darován.

v

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že jsi svou smrtí a vzkříšením umožnil tu ohromnou proměnu našich životů. Prosíme, pomoz nám, abychom se jí nebránili, ale naopak Ti otevírali svá srdce tak, aby moc Tvé lásky a smíření pronikala stále hlouběji do všech oblastí našeho bytí. Amen.