17.5.2009 - Matouš 21, 14-22


Kázání: Bratři a sestry,

na jedné straně zní slova chvály, uznání a obdivu, na straně druhé rozčilené pohoršení. Z jedné strany přicházejí k Ježíši lidé potřební, očekávající pomoc a záchranu, z druhé přibíhají strážci platných řádů a dožadují se jejich dodržování. A Ježíš stojí uprostřed toho vzrušeného rozruchu, těch protichůdných snah a osvědčuje se jako svrchovaný Pán. Nestojí na straně jedněch proti druhým. Těch spořádaných proti přestupníkům zákona, či naopak těch znevýhodněných, a proto často v roli rebelů proti slušným, a proto hodným uznání. Ježíš Kristus se nijak nevymezuje. Činí to, k čemu byl poslán. Přináší pomoc a spásu, obnovuje naději, zve k poznání Boží milosti a lásky. Ti, kdo k Němu přicházejí s důvěrou a nadějným očekáváním, ti u Něj nacházejí zastání, posilu a potěšení. Neodejdou s prázdnou, ale stanou se naopak součástí širokého společenství Božího lidu obnoveného Kristovým dílem záchrany.

Ti, kdo jej oslovují jen s krajní nedůvěrou či jen proto, že ruší jejich představy a pořádky, ti mohou být rovněž osloveni Jeho svrchovaným způsobem kázání i jednání. I oni by v Něm mohli rozpoznat zjevené Boží slovo. Pokud ovšem budou schopni naslouchat bez předsudků, pokud budou ochotni přijmout živé Boží oslovení v Jeho překvapivosti, ano i s tím, čím nás mnohdy provokuje. Jen tehdy dokážou i ti nedůvěřiví překročit svůj vlastní stín a prožít skutečnou proměňující Boží blízkost.

Že se tak většinou neděje - tenkrát i dnes - že lidé sebespokojení, jistí si svou vlastní hodnotou zůstávají často uzavřeni velkým Božím divům, že v Ježíši mnohdy vidí dokonce nebezpečného rozvraceče starých dobrých pořádků, to je dáno tím, že se tito lidé cítí být nedotčeni Kristovým dílem. Myslí si, že ho nepotřebují, že se jich netýká. Vystačí si se svým vlastním chápáním světa, s tím, čeho dosáhli, čím se obklopili, co nashromáždili. Pak mohou slyšet ta nejmocnější slova, být svědky těch nejpodivuhodnějších zázraků, a přece zůstávají vně, nezasažení Boží nabídkou pomoci. Naopak ten, kdo po ní touží, kdo si uvědomuje svou lidskou křehkost, kdo ví o své nedostatečnosti, ten je vnímavý pro každé slovo naděje, pro jakoukoli službu milosrdenství.

Ale ta pomyslná čára, která dělí Kristovy vyznavače od Jeho protivníků, neprochází jenom naším světem. Často se táhne i naším vlastním srdcem, naším životem. Vždyť my se také umíme dobře zabydlet v tom všem, co jsme v životě dokázali, umíme si z evangelia vytvořit řád, který nám vyhovuje, živé Boží slovo uzavřít do svých pochopení a formulací, takže už nás nemůže ničím překvapit, ani vyburcovat k nové aktivitě. Také my jsme často ohroženi duchovní slepotou a kulhavostí v našem poznání či v pochybnostech. Ale smíme vědět, že s tím vším, ano právě s tím, můžeme přijít ke svému Pánu a přijmout pomoc z jeho rukou, osvobození ze zajetí vlastními zájmy a obchody, podepření v klopýtání na našich životních cestách, prohlédnutí z krátkozrakosti našich plánů.

Tím klíčem, který otvírá dveře do chrámu Boží milosti a lásky, do Božího království míru a pokoje, tím je nadějná víra otevřená Boží budoucnosti. Jejím zářným příkladem nám může být víra Ježíšova. Pod jeho slovem se dávali na ústup démoni, nemocní byli uzdravováni, vykořenění se navraceli do života. Jeho rozkazem rázem uschnul fíkovník. A kdyby to byl chtěl, jistě by i ta řečená hora skutečně skončila v moři. Mějme jen víru a nepochybujme a nic z toho, co konal Ježíš, nám již nebude nedostupné!

Jenže to je právě ta potíž. Často čím více toho umíme a známe, tím méně dovedeme spolehnout toliko na Boží milost. Když víme, kolik dá práce, než přemístíme hromadu uhlí do sklepa, těžko uvěříme, že by se hora sama vrhla do moře. Když už jsme slyšeli něco o přírodních zákonech, stěží si dokážeme představit situaci, ve které by měly být porušeny. Proto nás děti předbíhají svou vírou a mnohdy zahanbují svým důvěřivým očekáváním. Ještě nezatížené poznáním toho, co je a co není možné, radostně vítají Toho, kdo přichází s pomocí a záchranou, jako Božího Mesiáše. Ještě nezkažené znalostí různých žebříčků hodnot, zahlédají pravého Pána v Tom, kdo jako Pán mluví a jedná, a ne v tom, kdo si na něj jenom hraje v drahých šatech a pyšní se falešnou lokajskou úctou svých patolízalů.

Bratři a sestry, naše víra už nikdy nebude dětsky čistá. Z toho jsme prostě vyrostli. A tím spíše se ani jen nepřiblížíme víře Kristově. Přece však nejsme bez víry. Třebaže nás musí náš Pán - podobně jako své učedníky - neustále k víře vybízet, povzbuzovat i napomínat, přece své životy žijeme ve víře. Díky tomu, že jsme se setkali s evangeliem, s Boží láskou - většinou ani ne z vlastní snahy a zásluhy. Žijeme vírou díky tomu, že jsme směli v Kristu poznat svého Pána. A to jen proto, že se On sám dotkl našich srdcí a probudil v nich víru. Ale nejsme vždy plni stejného nadšení. Naše víra postupem času a pod tlakem událostí někdy značně skomírá, jindy je unavená, pochybující či naopak sebejistá. Ale vždy znovu se najdou také chvíle, a bývají to většinou ty nejtěžší, kdy si zas uvědomíme, jak jsme potřební Božího milosrdenství. Právě na dně svých sil býváme svému Pánu nejblíže. Pak už nám nezbývá, než se chopit podané ruky beze všech otázek a přemýšlení, co by tomu řekli ostatní. Tehdy se dokážeme mocně vzepnout ve víře a přidržet se všech těch vyznání a zaslíbení, která jsme kdy slyšeli. Naše víra asi nepřenese hory, ale může docela dobře unést naše životy. V těch podstatných chvílích, kdy jsme jako děti zaujati tím podstatným a nesklouzáváme do zbytečných diskuzí o malichernostech, tehdy zahlédáme svého Pána ve vší Jeho důstojnosti, se kterou k nám přichází. Plného slávy, a přitom trpícího s trpícími, stolujícího s hříšníky, otevírajícího moudrost poznání nepatrným, darujícího své království chudým. Také nám.

Takový je náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus. A takový je nám často nepohodlný a málo důstojný. Ale v pohodlí, nádheře a důstojnosti tohoto světa jej nenalezneme. Ani ve skvostných chrámech, z jejichž zdí je odstraňováno všechno nečisté a nedostatečně svaté. Pána Ježíše Krista potkáváme jedině tam, kde mu otevřeme svá srdce, kde k němu voláme, třeba v tom nejzastrčenějším koutě, kde se vzdáme všech vlastních představ o tom, jak by měl vypadat, a necháme působit pouze Jeho slovo.

Kristovo slovo, jakož i jeho dílo působí rozdělení. Odděluje lidi na ty, kdo je přijímají a setkávají se tak s Boží spásou, a na ty, kteří je odmítají, a zůstávají stát mimo. Jaké důsledky bude vposledu mít to odloučení od spásy, ilustruje Pán Ježíš názorným způsobem na fíkovníku, který nenese ovoce. Uvědomme si, že nedává za odstrašující příklad nějakého nenapravitelného hříšníka - a že by se jich jistě pár našlo, ale strom, který může být snáze nahrazen jiným. Své učedníky tak Mistr varuje i napomíná. Právě ty, které miluje a kteří mu stojí nejblíže, upozorňuje na rubovou stranu víry - tedy odloučení od pravého zdroje života, které pak vede k zahynutí. Nestřílí toto poznání jako slova prokletí po svých protivnících. Nechce zastrašit. Ještě neskončila doba milosti, ještě platí pozvání k spáse. Slova soudu dosud nejsou konkrétním odsouzením. Jsou napomenutím těm, kdo znají cenu a váhu víry. Ti mají slyšet: „Mějte víru v Boha!" Nenechte si namluvit, že je lepší si s Kristem nic nezačínat a držet se pěkně stranou. Jedině víra přináší do naší mnohdy tak bezútěšné a deprimující všednosti Boží moc a vede k záchraně. Amen.


Modlitba po kázání: Pane Ježíši Kriste!

Ty nás dovedeš potěšit a vytrhnout z našich obav a strarostí, ale také varovat a napomenout, abychom neustrnuli ve svém duchovním růstu, aby naše víra nezačala slábnout a chřadnout. Děkujeme Ti za to. Děkujeme, žes nám otevřel mysl pro své evangelium a působíš v našich životech skutečné divy. Prosíme, drž nás při sobě svou láskou a pomáhej nám nést dobré ovoce. Amen.