26.7.2009 - kázání Drahomíra Frühbauera - Geneses 3, 1-6.22-24


Milé sestry a bratři, dnes čteme o Hospodinově zahradě, o úloze člověka v ní a jak člověk ve svém úkolu obstál. Nechme se tedy pozvat touto biblickou zprávou do jejího příběhu a pokusme se nahlédnout to, co nám říká.

Tak nejprve slovo „zahrada". To označuje místo, které je zahrazené, ohrazené třeba plotem, zídkou nebo živým plotem apod. Označuje místo, kam se volně nemůže. Jde o místo chráněné, aby do něj neproniklo nic zlého. Je to zkrátka místo, o které se pečuje. To je biblická představa Boží zahrady a takové jsou i  naše zahrádky. Zahrádkám zpravidla jméno nedáváme, to spíš po někom pojmenujeme veřejný park, vilu nebo horskou chatu. Hospodinova zahrádka své jméno má.

Jmenuje se podle místa, kde ji Bůh vysázel. To místo se jmenuje Eden, které v překladu znamená rozkoš, okrasa nebo blažené místo. A tak si ráj představujeme právě jako místo blažených, jako místo s luxusním vybavením, místo, kde se nestřídá horké léto a studená zima, období sucha se záplavami (protože zahrada je zavlažována stejnoměrně) a kde roste stálá vegetace, která rodí hojnost ovoce. Taková zahrada má vše potřebné pro bezstarostný - rajský - život. O Hospodinově zahradě v Edenu bychom mohli říci i to, že je to takové Boží CHKO, chráněná krajinná oblast, vyhrazené území zvláštní ochrany a péče.

Avšak Hospodinova zahrada je něco víc. V jednom bodě se zásadně liší od těch našich zahrádek či chráněných území. Podívejme se znovu na popis zahrady Boží z prvního čtení. To lze přeložit ještě i jinak, než jsme slyšeli: „Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu od pradávnavložil tam člověka, kterého zformoval". (v.8)

Rajská zahrada tedy nemá své pevné místo, ale čas, který Hospodin nevytvořil pouze pro sebe. Hospodin totiž není Bohem samoty, ale Bohem, který touží být ve vztahu k tomu, koho stvořil. Zahrada Eden je stvořena pro člověka. Tím se nám mezi řádky říká, že ráj je možný pouze tehdy, když je někdo připraven vytvořit prostor pro druhého a přijímat jej takový, jaký je. Zkrátka je to šance být tu pro druhého. Řečeno ještě odvážněji: Ráj se nás dotýká pouze tehdy, když jsme si jeden pro druhého, když jsme Bohu blízko.

A teď o zahradě v Edenu jako daru pro Adama a Evu. Ten není bez úkolu: „Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil." (v.15) Ano, Hospodin nepostavil člověka do ráje, aby si tam lebedil, nýbrž aby o něj pečoval a chránil jej. To je úkol pro člověka, který má ukázat, k čemu byl člověk stvořen, tj. být obrazem Boha (Gn 1,26). Máme být obrazem Boha tím, co děláme. To je naše původní poslání. A podstatou Boží tvorby, Božího jednání je být tu pro druhé. A tak pouze láskou se zakládá a pěstuje rajská zahrada Eden.

Nicméně biblická zpráva říká ještě něco dalšího. Říká, že ráj je v ohrožení. To je důvod, proč člověk dostává důležitý úkol zahradu nejen obdělávat, ale i svědomitě střežit. Ráj je totiž ohrožován lidskou svévolí jak zvenčí (svévolí těch druhých), tak i zevnitř (mou vlastní svévolí).

Zpráva o zahradě v Edenu je tedy zprávou o Božím daru být tu jeden pro druhého. A tento dar má být s láskou opečováván a střežen před vším, co by jej mohlo zničit. Máme pečovat o naše blízké a vztahy s nimi, protože i to je součástí zahrady Eden, která nám byla svěřena.

Bohu totiž jde o něco, co má hluboký smysl, aby to bylo chráněno. Jde mu o něco, co má nesmírnou cenu a je krásné.

A nyní k otázce „plotu" kolem zahrady. Plot má ochranou funkci a nejen to. Plot navíc ukazuje, kde je hranice mezi Boží zahradou, tj. prostorem být tu pro druhého, a místem, které je zkrátka mimo. Tato hranice není zakreslena v žádných mapách ani atlasech. Mít jedničku ze zeměpisu nám teď nepomůže.

Totiž jádro ráje, jeho smysl, význam i hranici tvoří Boží přítomnost. Tvoří jej společenství s Bohem. Nezakleté obecenství s Bohem, který svou přítomností ráj stále znovu vzdělává, zakládá a udržuje. Tuto hranici si můžeme uvědomit pokaždé, když se naše rozhovory s druhými stanou důvěrnými, když se naše rozhovory s Bohem stanou důvěrnou modlitbou. Tuto hranici si uvědomíme, když je nám Bůh blízko jako Otec, jako Syn, jako Duch svatý. Když se necháme oslovit životem Boží Trojice a mluvíme s ní tak říkajíc tváří v tvář.

Zde už nejde o pouhý dotyk ráje, ani do něj sami nevstupujeme, neocitáme se v něm jaksi náhodou, ale Boží přítomnost - ráj - vstupuje do nás. Co se v takových chvílích děje, jsme slyšeli hned na začátku bohoslužby. Je to veselí, radost, děkování a prozpěvování.Iz 51,3c

 

Ovšem v ráji se i selhává, když se tam někdo začne bavit s hadem, tím Pokušitelem, a uposlechne jeho rady přestoupit Boží pravidla pro život. Takovému pokušení jsme vystaveni všichni. Každý z nás znovu a znovu začíná příběh Adama a Evy. A společně s nimi neseme všech lidských (i těch našich) osobních rozhodnutí a ocitáme se v situaci mimo ráj, ve vyhnanství. Zde už není samozřejmostí žít bezpečný život. Proto stavíme svá obydlí, vesnice, města jako náhradní místa pro zabezpečení života. Máme armády, policii, soudy, věznice pro zajištění bezpečnosti. O ničem takovém v biblické zprávě nečteme.

V našich obydlích už není bezpečný život proto, že je dáván darem, jako byl dán Adamovi a Evě, ale proto, že si ho musíme vydobýt a ochránit sami. Tak se z původního dobrého záměru Boží zahrady, onoho být tu pro druhého, stává každodenní boj o  místo pod sluncem a z její péče a ochrany pak žárlivost či dokonce útok v zájmu obrany. Ze zahrady ráje se dostáváme do ohrady bídy, kde se vtírá nedůvěra na místo důvěry a smrt, ta kletba zmarnění a nicoty, na místo radostného odpočinutí v Boží náruči. To je stav Adama a Evy, náš stav. A není cesty zpět. Ráj je střežen ohnivými cheruby.

Co to znamená? Znamená to, že svévolný návrat je nám zapovězen. Nesmíme ochutnat ovoce stromu věčného života, protože tím by se roztržka mezi Bohem a člověkem stala konečnou a nezvratnou. Bůh k tomu říká své ostré „Nepřipustím!". Jinými slovy nám říká: Nepřipustím, člověče, aby ses s konečnou platností zničil tím, že se budeš pasovat na boha! Proto je zahrada v Edenu chráněna cheruby, aby každý, kdo by se do ní chtěl dostat na vlastní pěst, byl popálen a odehnán ohněm. Cesta zpět je uzavřena.

Jsme tedy věčnými vyhnanci? Jsme odsouzeni k neustálému rození v bolesti, ohrožení na životě a zdraví, k problémům jak osobním, rak i v rodinách, mezi partnery nebo přáteli? Je vůbec možná nějaká náprava? Vchod do ráje je uzavřen. To je pravda. Ale nikoli s konečnou platností. Návrat možný je. Je možný, protože vede skrze toho, s ním a také i v něm, který nám říká, abychom hledali především Boží království a spravedlnost. To ostatní nám bude přidáno. Mt 6,33