16.8.2009 - Marek 12,28-34


Existují otázky, které hýbou celou společností, vyvolávají vzrušené diskuze, někdy dokonce vtisknou ráz své době. Takové otázky nemají předem danou odpověď a ten, kdo nějakou jednoduchou a výstižnou vytvoří, má šanci ovlivnit zásadním způsobem veřejné mínění a snad i další vývoj světa. Takovým problémem byla v Ježíšově době otázka po prvním či největším ze všech přikázání, popř. po takovém, které v sobě zahrnuje všechna ostatní. Takovou esenci Zákona určil slavný zákoník Hillel. Prý k němu přišel nějaký pohan s výzvou, že přistoupí k židovství, jestliže jej naučí celému Zákonu za tak krátkou dobu, co vydrží stát na jedné noze. Rabbi výzvu přijal a řekl mu: Co je ti protivné, nečiň svému bližnímu. To je celý Zákon. Všecko ostatní je výklad. A slavný židovský filozof Filon se k naší otázce vyslovil takto: Jsou dvě největší přikázání, jedno k Bohu: zbožnosti a svatosti, druhé k lidem: lásky a spravedlnosti.

Obsahově ta naše otázka souzní s jinou Ježíšovi položenou otázkou: Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě? To jedinečné shrnutí Zákona do dvou přikázání milovat cele Boha a svého bližního jako sebe tam vložil evangelista Lukáš do úst jednomu zákoníkovi jako odpověď na Ježíšovu otázku, aby pak Mistr mohl posléze navázat podobenstvím o milosrdném Samaritánu.

V zásadě si ale asi nedovedeme představit, že by to jedinečné dvojpřikázání lásky mohlo být objevem někoho jiného než Krista samého. Jeho zvláštnost a nebývalost oproti židovskému zákonictví je totiž očividná. Ježíš nepředstavil jen dvě nejdůležitější přikázání, z nichž mohou být ostatní odvozena; ukázal nám v nich samu podstatu všech přikázání, ten nejhlubší smysl poslušnosti Zákona, cestu pro život z víry. Do základu tím změnil samo pojetí víry. Podmínkou spásy již není znát a dodržovat všechna nařízení Zákona, ale postihnout jeho vnitřní smysl a jím řídit své jednání. Základem a obsahem zbožnosti už nemají být jednotlivé činy, ale láska. Láska ne jako citové vzplanutí zaměřené jen na určitou vybranou osobu, ale láska jako přikázání. Láska jako východisko života. Láska v její plnosti a dokonalosti - v nasměrování k Bohu i v nakročení k druhému člověku. Lásce k Bohu je přitom dáno prvenství. Jen přes ni se můžeme dostat k správné lásce k sobě i bližnímu. Kristus nám tímto dvojím přikázáním umožnil to správné a vlastně jedině možné zakotvení víry. Jedině tak stojíme pevně, když máme váhu rozloženu na obou nohou. A stejné je to v životě víry. Jen ten, kdo uznává Boží vůli za motiv jednání, ne sám sebe, kdo před Bohem odložil vlastní sobectví, jen ten může správně milovat sám sebe i bližního. Bez lásky k Bohu, v pouhém humanismu bychom ovšem byli v nebezpečí, že v bližním uvidíme jen rozšíření sebe a že tedy jde v naší dobrotě v podstatě jen o sebelásku, o okouzlení vlastní dobrotivostí. Pak bychom činili dobře druhým, abychom měli proč si sami sebe vážit, proč být na sebe pyšní.

Obě přikázání jsme našli již ve Starém zákoně; ale odděleně a ne na stejné úrovni. Přikázání milovat Boha a uznávat jeho jedinost a jedinečnost, má zcela jistě přední postavení mezi ostatními. Vytvářelo zvláštní charakter Izraele mezi ostatními národy. Přikázání milovat bližního naproti tomu čteme v jedné řadě s jinými. Jistě i tam pozornému čtenáři vyčnívá a nutí jej k zamyšlení, ale tomu druhému může docela dobře zapadnout, být jen jedním z mnoha, které se hodí na určitou situaci, a ne shrnutím a podstatou ostatních. V zásadě by to šlo i bez něj.

Teprve Ježíš Kristus je vyloupl a položil na stejnou úroveň, jakou má láska k Bohu. Teprve On totiž bytostně poznal Boha jako nebeského Otce, který dobře pečuje o své děti, který je láska a může být proto milován naprosto a celou bytostí. A toto poznání zprostředkovali i nám. Jestliže tedy Bůh miluje všechny své děti stejně, mne jako ty druhé, znamená to, že jsme jeho láskou spojeni, jsme bratry a sestrami a láska se stává základným vztahem k lidem, kořenem, z něhož rostou všechny naše činy.

Dokonalost lásky je právě v této její dvojpólovosti. To je Kristův objev a jedinečný dar pro nás. Jedno přikázání od druhého již nemá být oddělováno. Jejich plnost a možnost naplnění je právě v jejich spojení.

To nám ukázal náš Pán Ježíš Kristus velmi názorně na svém vlastním životě dokonale poslušném Boží vůle a naplněném láskou k bližním až k sebeobětování. A přece se křesťané často snaží rozdělovat nedělitelné. Utíkají mnohdy před druhými, aby se mohli plně soustředit na službu Bohu, nebo alespoň vidí v ostatních stálé pokušení a ohrožení opravdovosti své lásky k Bohu. Jiní zas tvrdí, že milují Boha ve své službě druhým, ale odmítají společenství ostatních věřících z nejrůznějších důvodů. Snad svému Pánu nezůstávají skrytí, ale ostatní o nich nic neví.

A v naší společnosti názorně vidíme, jak bez víry v Boha zachází na úbytě i láska k bližním. Kolem nás vládne převážně lhostejnost a soustředění jen na vlastní zájmy. Dokonce i ti, kdo by měli dbát  na obecné blaho, mnohdy využívají svých úřadů především k vlastnímu hmotnému a společenskému zabezpečení. Snad nejděsivěji se stav společnosti promítá na našich silnicích, kde se úctyhodní a slušní občané mění v potenciální vrahy, kteří nejen že neberou ohled na druhé, ale když už způsobí nehodu, ani nepociťují vinu a naopak se snaží ze všeho vyjít co nejlépe. S jakým překvapením pak člověk čte v novinách, že na druhém konci světa se nad hrobem zemřelého spolujedce sejdou viník nehody (jinak známý sportovec) i rodiče zesnulého a co víc, ti rodiče slavnostně vyhlásí, že mu odpouští, protože ví, že ani pro něj to není lehké a že nechtějí zatěžovat své životy nenávistí, která by jim syna stejně nevrátila.

Stůjme proto pevně rozkročeni v obou přikázáních lásky. Bez toho budeme v životě jen kulhat a nesmysleně tápat. Milujme Boha ve svých bližních a ve skutcích obětavé lásky k druhým dokazujme svou lásku k Bohu. Na první pohled se to může zdát těžší než jen plnit obecně platná nařízení bez přemýšlení nad jejich smyslem, než dávat Bohu i lidem jen to, co mi vyměřuje určité pravidlo, např. to Hillelovo. Ale když slyšíme Boží volání: Slyš Izraeli, slyš církvi, kdo ti dal prostor a podmímky k dobrému životu, vyvedl tě do svobody, kdo stojí nad Tvými problémy a je ti nablízku jako dobrý Otec, když si nevíš rady a tápeš v nejistotě, a také tě umí napomenout a relativizovat tvůj pohled na věc, když je příliš sebevědomý nebo když se snaží zaměnit věci tohoto světa s Božím královstím, pak už to tak těžké není. Když víme, že je tu někdo, jehož moc nás nese a naplňuje vší potřebnou silou i rozhodností, s kým můžeme počítat v každé situaci, pak už nám nebude zatěžko dávat s vděčností dál to, čím jsme byli sami v hojnosti obdarováni, sdílet svou víru, lásku a naději s ostatními.

Bratři a sestry, jsou také otázky, které si již nepokládáme, protože odpovědi na ně důvěrně známe a máme je  uloženy  hluboko ve svém srdci. Myslím, že tak je to i s otázkou po prvním přikázání. A přece je tak dobré, že nám Pán Bůh to podstatné připomíná i bez ptaní, že nás jako dobrý Otec zahrnuje svou láskou, aniž ho sami umíme milovat opravdově a odpovědně, že je nám nablízku, i když jsme sami mnohdy daleko jeho království. A tak prosme, aby byl vždy tím prvním i posledním v našich životech. Amen.