11.10.2009 - Marek 10,2-12


Tento příběh bychom mohli celkem jednoduše odložit stranou s poukazem na to, že se nás bezprostředně netýká. Je to krajní situace, kterou si mnohý z nás vůbec nedovede představit. Ať už proto, že má sám krásný či přinejmenším dobře fungující vztah, nebo proto, že už na žádný nový nepomýšlí. Nebo snad proto, že ze zkušeností vlastních či svých blízkých dobře ví, jak moc je tato otázka složitá, takže ji příliš neusnadní vědět teoreticky, jak by to mělo být správně. A kdybychom se tímto tématem probírali dále, nakonec bychom stejně došli k závěru, že přes takto těžké období života může člověka přenést jedině víra - vědomí, že milostivý a milující Bůh při nás stojí, ať už se rozhodneme jakkoliv.

A přece se na těchto Ježíšových slovech můžeme poučit nejen o otázce rozvodu, ale též o tom, jak číst místa v bibli, která si zdánlivě, anebo dokonce naprosto reálně odporují. A také se můžeme pokusit nalézt odpověď na otázku, zda existují obecně platná, neměnná pravidla, která nepodléhají běhu času a dobovým změnám, či zda v každé nové době platí přikázání nějak aktualizované, nově promýšlené a v životě víry protříbené.

V disputaci s farizeji o otázce rozvodu postavil Pán Ježíš proti jednomu místu Písma místo jiné. Vůbec tím neřekl: To jedno platí víc a to druhé míň, takže se teď raději řiďte tím prvním. Spíše bychom mohli říct, že se na ten problém podíval z jiného úhlu či jinou optikou. Už ne skrze Zákon, který vymezuje jednotlivé případy, které mohou nastat, ale skrze celkový záměr, který ta jednotlivá přikázání spojuje a dává jim hlubší smysl. Když uvidíme i my přikázání o rozvodu ve světle Božího stvořitelského záměru s člověkem, pak pochopíme, že vymezuje určitou mezní situaci, a že tedy rozhodně nechce být tím základním pravidlem, ze kterého se má vycházet při řešení běžných manželských problémů. Židé přitom viděli v tomto ustanovení Zákona svou velkou výsadu oproti jiným národům, snad dokonce až i známku svého vyvolení. A také je patřičně a hojně využívali. Jestliže je tedy Ježíš viděl naopak jako Mojžíšův ústupek tvrdým izraelským srdcím, jistě tím nevzbudil nadšený souhlas a hlasité ovace. Není dobré sahat lidem na jejich privilegia, byť by byla uplatňována na úkor druhých.

A přece Pán Ježíš nezrušil platnost ani tohoto nařízení. Neřekl: Teď už se nerozvádějte. Když jsem vám vysvětlil, jak to Pán Bůh chtěl, už toto přikázání nepotřebujete a můžete ho klidně ze Zákona vyškrtnout. Spíše říká: Nečiňte z toho ustanovení základní výpověď o manželství, nemávejte s ním své ženě před očima, kdykoli vám nevyhoví tak, jak jste to očekávali. Uvědomte si, že svazek muže a ženy, a tedy i to vaše manželství, je tím základním lidským společenstvím, kterému Hospodin požehnal již při stvoření světa a které určil jako výchozí pro naplňování lidství a rozvíjení dalších vztahů - k Bohu i bližnímu.

Jenže člověk už od počátku narušuje dobrý Boží záměr. A tak si muž v běhu dějin učinil ze své ženy, která měla být pomocí jemu rovnou, jen pomocnici, služku, až i otrokyni. Když se stal člověk neomezeným pánem nad stvořením, vysvětlil si Boží příkaz jednoznačně ve svůj prospěch. Proto Boží stvoření pod jeho vládou dodnes spíše trpí a úpí, než vzkvétá. A podobně se stal muž pánem nad ženou, protože chtěl být sám tvůrcem díla, na něž dostal mandát od svého Stvořitele a na kterém se pak žena podílela už jen minimálně. Stačilo, když obstarala domácnost a děti, zajistila ten základní servis, aby měl muž čas a prostor vytvářet velké hodnoty. Jenže v takových poměrech přestává být manželství požehnaným obecenstvím, v němž muž i žena nacházejí naplnění a uspokojení, a stává se naopak jednou z forem nadvlády. Přikázání o rozluce se proto stalo ústupkem tomuto převrácení, menším zlem oproti celoživotnímu soužití s tyranským mužem tvrdého srdce či naopak s ženou, která není pomocí, ale spíše pohromou.

Ježíš tedy nezrušil přikázání o rozluce, třebaže mu jednoznačně dal svým výkladem jiné vyznění. Jeho učedníci i pozdější církev se této jednoznačnosti chopili a vyslovili se jasně pro neopouštění partnera, dokonce ani, když je to nevěřící.

Ježíšovo slovo připomnělo a vyzdvihlo původní Boží záměr. A příklad jeho života, jeho bezpodmínečné lásky k Bohu i bližnímu až k té největší oběti, vytvořil prostor, v němž je možné na přikázání o rozluce ani nevzpomenout - v následování tohoto Kristova příkladu. Náš Pán tak dovršil Zákon, aniž by skutečně zrušil byť jen jediné přikázání, dokonce ani to mezní a dobově podmíněné. Naučil nás naplnit své životy láskou a neulpívat na vlastních potřebách. Vštípil nám, že je třeba prohlédat až k tomu nejhlubšímu smyslu Božích přikázání a neohánět se jimi na podporu svého sobectví. A tak můžeme některá nařízení Zákona vnímat jako potřebná ve své době či v určité krajní situaci, ale netrvat na jejich uplatnění, když v ní sami nejsme, nebo ji neprožíváme tak dramaticky.

A tak se můžeme vrátit k té úvodní otázce a říct, že v Písmu jsou skutečně určitá obecně platná přikázání a ustanovení. A přece se v každé době uplatňují trochu jinak. S postupujícím pokrokem se objevují otázky a problémy, o kterých se našim předkům ani nesnilo. A tak se mnohdy zásadově bezduché trvání na naplnění určitého přikázání - bez zřetele k okolnostem a stavu společnosti - stává fatálním proviněním proti dvojpřikázání lásky. Mnohdy řešíme farizejsky nějakou otázku, která se nás třeba ani osobně netýká, a přitom druhým zamlžujeme tu hlavní radostnou zvěst evangelia, že v Kristu jsme si všichni rovni, že v Božích očích jsme všichni hodni stejné lásky a uznání, i kdybychom byli společností prohlášeni za ty největší vyvrhele.

Když tedy čteme Písmo, musí nám v uších i v srdci rezonovat tato ústřední zvěst. Pak budeme schopni vidět každé přikázání ve správném světle, nebo alespoň nebudeme podléhat pokušení vykládat si je ve svůj prospěch, na úkor druhých.

Ježíšův výklad Písma byl naprosto jedinečný, protože On sám byl naprosto plně a cele otevřen Božímu oslovení, připraven totálně se pro Boží pravdu nasadit, nezamlčet ji, a když je třeba, jít pro ni i na smrt. A přitom s ní nemlátil druhým o hlavu v jejich nouzi či selhání, nikdy po nikom nehodil kamenem odsouzení. Pro hříšníky měl naopak vždy slovo milosti, které jim pomohlo povstat z jejich vin a začít nový život z Božího odpuštění. K takovému slyšení, zvěstování i prosazování Božího slova zve Kristus i nás. To je poslání, které náš Pán svěřil své církvi. A to je také poslání, kterým můžeme naplnit i svá manželství, své rodiny, poslání, při němž si můžeme být navzájem pomocí. Zemi si již člověk podmanil a své vládě podřídil téměř vše. Teď je třeba, aby znovu a nově slyšel Boží slovo a zatoužil po obecenství se svým Stvořitelem. Nerozvracejme již, čemu dal Bůh dobrý řád, ale snažme se jej pochopit a naplnit. Amen.