15.11.2009 - Matouš 25,31-46


Obraz posledního soudu, jak nám jej načrtl Pán Ježíš, je proveden velmi živě, až nás to svádí k představě, že jde o skutečné vykreslení budoucích událostí. Odjakživa tento obraz pokoušel lidskou fantazii vytvářet si různé pitoreskní postavičky čertů a všelijakých pekelných hrůz, a na druhé straně okřídlené a baculaté andělíčky. Pán Ježíš však nepřejal tuto všeobecně známou představu proto, aby nám ukázal, jak to jednou bude vypadat při posledním soudu či aby přiživil naši obrazotvornost. Použil ji spíše jako kulisu a v ní nás chce učit vidět svou přítomnost poměřovánu budoucností. Či ještě lépe: Božím nárokem na náš život.

            Rozhodnutí o našem životě, o naší budoucnosti padá právě dnes, na místě, kde se s  Ježíšem Kristem setkáváme, kde slyšíme jeho evangelium, jeho pozvání i jeho výzvu k pokání. On sám je naší budoucností. Kamenem urážky či skalou záchrany. Proto je okamžik setkání s ním tím rozhodujícím v našich životech. Záleží na tom, jak vážně jsme ho vzali, zda jsme se mu skutečně poddali jako svému Pánu a otevřeli jako svému nejlepšímu příteli, zda jsme přijali jeho moc jako hnací sílu našich životů. A to se pak projevuje v naší každodennosti docela všedním způsobem. Pán Ježíš říká: Cokoli jste učinili jednomu z  těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. Nezajímá se o to, do které církve jsme vstoupili, neměří, jak hlasitě jsme vyznávali jeho jméno. Neptá se dokonce ani na to, jak veliké činy jsme v jeho jménu vykonali. A už vůbec nezkoumá, co bylo v našich očích vrcholem našeho života, neobdivuje naše životní úspěchy, tituly, kariéru, dílo ani majetek. On se ptá právě po tom, co bývá v lidském životě až docela vzadu. Dívá se po nejmenších bratrech. O ty se zajímá, k těm se hlásí. K těm, které potkáme ve všední den jen tak mimochodem, kteří stojí na okraji cesty.

            Náš Pán Ježíš Kristus je solidární. Solidární s trpícími, solidární s hříšíky. To je způsob, jakým projevuje svou lásku. Je zajedno dokonce i s bídným, provinilým, odsouzeníhodným člověkem. Na kříži se staví na jeho místo, aby svým vlastním tělem zachytil ránu, která by byla smrtelná. Proto kdykoliv se setkáváme s některým z nejmenších bratří, děje se podivuhodný zázrak: Kristus se tiše staví na jeho místo. A čeká, jak se k němu zachováme. Zda z toho bohatství lásky, kterým nás obdaroval, budeme dávat dál. Zda se dokážeme podělit o to, co jsme sami získali jako nezaslouženou milost.

            Bratři a setry, nejde ovšem o nějaké skutkaření či hromadění zásluh, které by pak vyvážily naše viny. Nejde ani o odčiňování všeho toho zlého, čím jsme zavalili životy své i svých bližních. Jde o celkové nasměrování našeho života. Kdo Krista miluje, ten činí skutky lásky, aniž by si toho byl vlastně vědom. Činí je s naprostou samozřejmostí v odpověď na velkou Boží milost, jíž se mu dostalo. Proto je v Ježíšově vyprávění tolik zdůrazněn právě ten moment překvapení. Třikrát se ti první ptají: Kdy jsme ti mohli prokázat něco dobrého? Jsou si vědomi toho, že naopak je samé, chudé a nepatrné Ježíš bohatě obdaroval. Byli hladoví a On je u svého stolu nasytil. Byli žízniví a vyprahlí a On je pozval k pramenům živé vody. To on uzdravil nejrůznější jejich nemoci a trápení a nahotu přikryl pláštem svého smilování. Dal jim svobodu a otevřel dveře pravého domova. Kdy a kde tedy mohli něco dát tomu nejštědřejšímu Dárci? Přece to oni sami byli ti nepatrní, bídní a nuzní. Jestliže se o něco z toho, co jim Ježíš dal v takové hojnosti, rozdělili s jinými chudáky a ubožáky, co je na tom zvláštního? To sám Kristus jim otevřel oči a srdce tak, že se už prostě nemohli dívat na to, jak se vedle nich trápí druhý člověk, jejich bližní. Jako oni hladový, ubohý a potřebný pomoci. Vždyť jako je, miluje Pán Ježíš i jej, i pro něho přišel, i pro jeho dobro zemřel na kříži a slavně vstal z mrtvých. Jak bychom se tedy i my neměli slitovat? Vždyť je to jen nepatrný odraz Jeho nesmírné lásky.

            Ale údiv zaznívá i od těch druhých. Ještě i teď se snaží o to, co činili po celý svůj život, když odmítali Boží milost. Snaží se sami obhájit, sami očistit a omluvit. Jsou přesvědčeni o své nevině. Nevědí nic o pokání a svalují vinu jinam: Vždyť my jsme nevěděli, že jsi to ty! Copak jsme to mohli tušit? Nedal ses nám pořádně poznat! Měli jsme před očima docela obyčejné žebráky a povaleče. Copak jsme mohli tušit, že jsi to Ty? Tobě bychom samozřejmě rádi posloužili...

            Bratři a sestry, vždycky když se někde dějí křivdy a lidé trpí, najdou se mnozí, kteří se vymlouvají, že o tom nevěděli. Nevšimli si toho, neviděli lidskou bídu a utrpení, protože hledí jen sami na sebe. Na druhém jim nezáleží - nebo jen potud, pokud jim může být nějak užitečný. A když snad někdy mají nouzi svého bližního přímo před očima, klidně ji odsunou s tím, že mají své vlastní problémy a trápení, které jsou neodkladné, a proto nemohou pomoci. Nebo před ní prostě zavřou oči. A nenamlouvejme si, že se to týká právě jen nevěřících. Vždyť kolikrát se sami rozmýšlíme, jestli někomu pomůžeme. Pravda, v naší společnosti, kde duch nedůvěry je napřen už předem proti každé dobré snaze, to není vždy jednoduché. I proto si to mnohdy rozmyslíme. Ovšem, když chceme konat dobro, nevyhneme se mnohdy nepochopení, nevděku, ano i zesměšnění. Často je jednodušší pomáhat jaksi obecně, např. anonymně poslat peníze na nějaký projekt, případně pracovat s nějakou skupinou lidí. Přímý kontakt s konkrétním člověkem je mnohem těžší. Nevíme dopředu, jak naši pomoc přijme, jestli nám nevynadá, nebo toho nezneužije, jestli vůbec budeme umět pomoci. A navíc, pomůžeme jednou a často to nestačí. Nouze či trápení pokračuje. Není nám příjemné angažovat se delší dobu pro někoho, kdo nepatří do okruhu našich nejbližších.

Ale přichází k nám Ježíš jen v těch příjemných a vděčných potřebných, nebo ho máme vidět i v těch, kdo jsou tak ponížení a zlomení, tak poznamenaní svou bídou, že ani neumí docenit pomoc, které se jim dostává?

            Diví se tedy obojí. Ti na pravici proto, že jsou chváleni. Viděli velikost utrpení kolem sebe a cítili ve své lásce dluh, že neučinili ještě více. Ti na levici se diví proto, že neviděli nic. Právě jim je tento obraz určen na prvním místě. Jako výstraha, ale i jako evangelium. Protože ještě nenastala ta poslední hodina, hodina soudu, ještě je čas k pokání, čas otevřít oči i srdce, přijmout Boží lásku do svého života a z ní rozdávat dál všem potřebným kolem sebe.

            Milý sbore, i dnes si připomínáme, že žijeme z Kristovy milosti, a radujeme se z toho. Proto se také chceme učit Jeho bezpodmínečné lásce a nepřehlížet ty nepatrné bratry. Protože nic nenahradí živý lidský vztah, laskavou ruku, dobré slovo, obětavou práci, věnovanou chvíli času, přímluvnou modlitbu. To jsou ty drobné služby, které se nám zdají někdy až příliš malé, a proto zbytečné. Ale velikost je právě v tom nepatrném mravenčím úsilí neobejít bratra, věnovat mu svůj čas, i když mám právě teď velice naspěch. Navštívit jej v těžké nemoci, i když mi jeho utrpení ničí nervy a já nevím, co mu říci povzbudivého. Navštívit jej v jeho samotě a poslouchat i po padesáté stále stejné vyprávění z jeho života. I po padesáté mu naslouchat pozorně a vděčně. Jistěže nemůžeme vzít na sebe všechno utrpení světa. Ale to ani nemusíme. To již za nás učinil Kristus. My nemusíme spasit ani sami sebe svou laskavostí, svými dobrými skutky. Naším Spasitelem je jen On sám. On nakonec napraví všechno zkažené a nedomyšlené, vnese světlo do všech problému, učiní všechno nové. Ale už teď a tady chce vstupovat do všeho trápení, bídy a neštěstí prostřednictvím našich pomáhajících rukou a dobrých myšlenek, našich milujících srdcí i hojivých slov. Právě tak se s Kristem můžeme setkat tváří v tvář a zakusit jeho blízkost. Nenechme si tu příležitost ujít. Amen.