6.12.2009 - Izajáš 63,15-64,3


Adventní dobu vnímáme jako období přípravy na nejkrásnější svátky roku, jako čas rozechvělého očekávání naplnění Božích slibů, vyostření naděje na příchod jeho království v moci a slávě. Vnímáme ji spíše jako dobu radostnou a povznášející. Ovšem chvíle, které vedly ke vzniku této naděje, ve kterých mělo volání po zachraňující Boží intervenci a příchodu Mesiáše své nejhlubší a nejbytostnější zdůvodnění, nikterak veselé a utěšené nebyly. Byly to chvíle zápasu o přežití víry v Hospodina, boje o zachování identity vyvoleného Božího lidu. Byly to chvíle temné a bolestné.  Ale přesto také požehnané a obohacující, protože přivedly Izrael k pochopení smyslu událostí, které jej mohly vymazat z lidských dějin, ale které se nakonec staly začátkem nového exodu, návratu ze zajetí, nového osvědčení Boží otcovské lásky ke svému lidu.

Takové chvíle daly vzniknout také žalmové modlitbě a vyznání, které jsme slyšeli ve druhém čtení. Takové chvíle pak Izrael prožil ještě znovu při pádu obnoveného chrámu v r.70 po Kristu a v nedávno minulém století při holocaustu ve vyhlazovacích táborech. Takové chvíle ovšem nejsou jen nějakou dějinnou či politickou událostí. Vždy se do ní promítají osobní životy všech zúčastněných. A tak můžeme říci, že každý člověk, každá generace se někdy ocitne v takových temných časech a stojí před úkolem tyto životní zvraty, katastrofy či potupení vydržet a ustát. Bez výhledu k nadějnější budoucnosti je to velmi těžké. Bez zakotvení ve zkušenosti podpory a pomoci z minulosti je to snad nemožné.

Izrael takovou zkušenost záchrany učinil s Hospodinem, v Jeho ničím nezaslouženém smilování, které prokazoval odpradávna jeho praotcům. Bůh s nimi uzavřel smlouvu, která platí i pro jejich potomky. Sama slavná minulost ovšem nic neznamená. Připomínat si ji - může být pomocí - jen když to přivede k tomu podstatnému, na čem byla založena: ke spolehnutí na Hospodina, na Jeho slitovnou otcovskou lásku.

Bůh je náš Otec! To je vyznání, které stojí na poznání jeho vykupitelského díla, nikoliv na nějaké příbuznosti. Když se dovoláváme jeho pomoci, můžeme apelovat jedině na Jeho milost a věrnost.

Takové ukotvováni naděje je ovšem zdlouhavý a bolestný proces. Z našeho oddílu to slyšíme velice zřetelně. Rezignace by byla - přes nutný následný zánik - poměrně jednodušší a rychlejší. Vždyť i z úst proroků jsme nejednou slyšeli prosbu o smrt, a tím zproštění úkolu i nutnosti dalšího zápasu. Ovšem ten, kdo se do takového zápasu pustí a vytrvá v něm, nezůstane bez vyslyšení. Vždyť již samo zápolení je pomocí, jak překonat a vydržet životní zvraty, možností, jak rozpoznat a zocelelit všechno to dobré, co do nás bylo vloženo, nadějí, že najdu cestu dál a nakonec i ten vytoužený cíl.

Bolestnost toho zápasu spočívá v tom, že jej vedeme naproti svatému a svrchovanému Pánu. Často proto můžeme mít pocit, že nás Bůh neslyší, že nás nechal napospas naší nouzi, že už s námi nechce nic mít. Někdy ten pocit, že voláme do prázdna, může víru až zlomit. Pochybnosti nás tíží a matou. Navíc nám moderní doba ukázala, na co všechno máme právo, až nás to pomalu odnaučuje prosit a trpělivě čekat na vyslyšení. Nechceme se doprošovat. A tak se mnozí zařídí podle svého a berou své životy, ale i osud našeho světa do vlastních rukou. Stávají se sami sobě mírou a navzájem se předhánějí v prosazování oprávněnosti svých nároků, popř. očekávání svých voličů, i v arogantnosti s jakou si razí cestu k vytyčenému cíli.

Dočasné Boží mlčení, jak můžeme vyčíst z Písma, je však především příležitostí znovu a opravdově hledat svého Pána, snažit se pochopit Jeho záměry s námi a vydat se cestou jejich uskutečňování. Neprosazovat svoje hlediska a vlastní nároky, ale ptát se po Boží vůli i smyslu a cíli všech věcí. Takové hledání nás nutně přivede k rozpoznání svých vlastních selhání a vin, k vědomí, že jsme se zpronevěřili poslání, které do nás Stvořitel vložil, že rozvněž neseme odpovědnost na tom podivném a občas až děsivém stavu světa, ve kterém žijeme. A teprve v této chvíli můžeme začít volat k Hospodinu opravdově a vroucně, v pokání a s vděčností za všechno, co jsme dosud směli přijmout z Jeho rukou. Teprve teď jsme oprávněni přednést Bohu i své nejhlubší obavy, strachy a nejistoty - tak osobně a naléhavě, jako když řešíme se svými nejbližšími ty nejvážnější problémy. Ano, mohou pak padnout i slova, která znějí jako výčitka či obvinění, protože už to není jednostranný proces vlastního ospravedlňování, nýbrž ono bolestné hledání příčin současného stavu. Ale právě taková je cesta k nápravě a obnově toho nejhlubšího společenství s nebeským Otcem.

Pak naše volání k Hospodinu o pomoc a nové sklonění rezonuje s tím nejhlubším adventním očekáváním, s touhou po skutečné nápravě všech věcí, po příchodu jeho království. K tomu patří rovněž prosby, aby Boží jméno poznali také Jeho dosavadní nepřátelé. Tak jako my můžeme někdy právě skrze všelijaké životní otřesy nejhlouběji prožít Boží blízkost a rozpoznat jeho podanou pomocnou ruku, tak má také prorok naději pro ostatní národy, že skrze nejrůznější dějinné zlomy a katastrofy dojdou k poznání toho, Kdo stojí v pozadí za veškerým děním, Kdo pevně drží svět ve svých dlaních přes všechny jeho prohry a nešťastné události, a Kdo jej může a chce přivést k dobrému cíli. Tuto naději s prorokem už asi sdílet nemůžeme po všech těch bolestných událostech našich novodobých dějin a reakcích lidí na ně. A přece nesmíme ztratit naději pro nevěřící docela. Jak jsme poznali Boží vůli vyjádřenou v Ježíši Kristu, Jeho přáním není svět odsoudit, ale přivést k spáse. Jak, to je pro nás pro všechny zahaleno tajemstvím. Ale to není naše starost. Důležité je, že smíme ve všem dění, v tom osobním, ale i v tom světovém, hledat a rozpoznávat Boží vůli k záchraně všeho stvoření. A také za ni smíme prosit, smíme ji přivolávat do naší přítomnosti, i do reality často všelijak tíživé a temné.

Bratři a sestry, skutečné adventní očekávání se nedá omezit jen na určitou dobu církevního roku. Prožíváme je všude tam, kde opravdu toužíme po Boží blízkosti, po prolomení naší skutečnosti Boží slitovnou láskou, po naplnění našich životů, našich rodin i našeho společenství Duchem radosti a pokoje přes všelijakou vnější nouzi a trápení, bolest či nepohodu. Protržená nebesa, Boží sestoupení do naší bídy a bezmoci se již stalo skutečností. Právě toho se můžeme dovolávat ve všech svých bolestech, smutcích i pochybnostech. V adventní době tím spíše a ještě radostněji. Amen.