26.12.2009 - vánoční kázání Nadi Běťákové - Lukáš 2,1-20


Bratři a sestry, skončil advent, doba očekávání a nastaly Vánoce. V těchto dnech si připomínáme Ježíšův první příchod na naši zem. Dnešní lidé (z té bohatší části světa), slaví vánoce s nádherou a u plných stolů. Ale uvědomme si, že Ježíšovo narození, to nebyla nádhera vyřezávaných betlémů. Tenkrát, na začátku našeho letopočtu to byla doba velice pohnutá. Byla to doba velkých očekávání, doba vlády krutovládce Heroda, později zvaného Veliký - toho, který nechal vyvraždit chlapečky v Betlémě. Doba vlády paranoidního krále,  který nechal zavraždit i vlastní děti.

     Doba, kdy z rozhodnutí císaře Augusta putovaly desetitisíce lidí krajinou, aby vyhověli úřednímu šimlu a nechali se sečíst, takže v Betlémě se pro těhotnou Marii našlo místo akorát v chlívku. Doslova. Doba lupičů na cestách. Doba, v níž i největší prorok, Jan Křtitel, očekával příchod rázného a akčního Mesiáše, který mečem a sekerou očistí politiku. A také to tak kázal. A pak byl Ježíšem tak překvapen, že přestože Ho předtím poznal, si najednou nebyl jist.

      Doba objevu nové, obrovské hvězdy na obloze. A do tohoto vypjatého očekávání, nervózní atmosféry tehdejšího adventu, se narodilo malé dítě. A skoro nikdo si ho nevšiml. Protože neodpovídalo jejich očekávání - tak si Krále králů nikdo představit neuměl. Nejdůležitější událost dějin zůstala skoro každému nenápadně skryta.

     Jediní, kdo si příchodu Ježíše všimli, byli pastýři, kteří se v noci střídali v hlídkách. Zatímco u ev. Matouše se narozenému Ježíši klaní mudrci, představitelé pohanských národů, Lukáš zde uvádí na scénu pastýře. Pastýři, to jsou představitelé lidu Staré smlouvy - St. zákona. Typičtí představitelé chudší vrstvy izraelského národa,  jako třeba u nás dělníci. Radostnou zvěst o narození Spasitele slyší z úst anděla uprostřed práce. Anděl jim zvěstuje: ,,Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán v městě Davidově." Proč se pastýři báli? Strach je normální reakce člověka, který se setká s nečekaným, nevysvětlitelným jevem. Oč větší bázeň se člověka musí zmocnit, jestliže do jeho života náhle vstoupí Bůh. Bůh, který hrál v jeho životě pouze podružnou roli.

     ,,Toto vám bude znamením: naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí." Jaké že bude to znamení? Je až zarážející, že to znamení není nic mimořádného - obrací pohled pastýřů na plenkami zavinuté nemluvně, uložené do nouzové a chudé kolébky - vlastně do žlabu. To je ten paradox víry - uvěřit, že nuzné dítě je někdo, kdo zachrání celý svět. Pastýři to měli možná trochu jednodušší, než my, protože spolu s andělem se tu objevilo množství nebeských zástupů, nebo rytířstva nebeského, jak překládají kraličtí. Jakoby se Hospodinův panovnický dvůr nacházel právě při té salaši, kde se vyhlašuje spasení Izraele zvěstí o nuzném dítěti. 

     Mocným hlasem chválí Boha:,,Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi, Bůh v nich má zalíbení." Tehdejší lidé spojovali vytoužený mír se jménem císaře Augusta. Dnešní lidé po něm touží zrovna tak a spojují jej se jmény různých politiků, či vojenských seskupení. Odstranění válek, zničení zbraní, změna nespravedlivých politických systémů - to je jistě touha většiny dnešních lidí. Avšak pokoj, mír, ve smyslu evangelia - to je především vztah mezi Bohem a člověkem. Člověk, který byl Božím nepřítelem, je odpuštěním v Kristu s Bohem smířen. To neplatí jen pro člověka jako jednotlivce, ale pro celé lidstvo. Teprve potom odtud klíčí naděje na nový pořádek - šálom - mír také ve vztazích mezi lidmi navzájem. Bůh má v lidech zalíbení. Ne tedy ,,pokoj lidem dobré vůle", jak se někdy nesprávně překládá. Bůh má zalíbení v lidech - miluje je všechny, i ty nedokonalé a hříšné. A takoví jsme my všichni. Bůh se nad lidmi smiloval a proto v nich má zalíbení. Proto se Kristus narodil i pro  nás.

     Odchod andělů uvádí do pohybu pastýře. Dosud němí svědkové zjevení v dalším dějství sami jednají. Začínají spolu hovořit. ,,Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil." Boží slovo není jen pouhý zvuk, ohlašovaná událost se zde v jeslích ztělesňuje. „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi," jak krásně vyjadřuje evangelista Jan. Spěchali tam a nalezli Marii, Josefa i to děťátko položené do jeslí. Zařazení do lidské rodiny patří k Ježíšově inkarnaci, zjevení. Ježíš není nějaká éterická bytost, narodil se jako člověk z masa a kostí do určité rodiny, na určitém místě a v určitou dobu. Na to může naše víra spoléhat.

     Když je pastýři spatřili, pověděli - nebo rozhlašovali, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Zprávu o narození Spasitele si nenechávají pro sebe. Rozhlašují ji tak důrazně, že všichni, kdo ji slyší, žasnou. Tohle rozhlašování, které začali pastýři, ve světě už nikdy neumlkne. Pokračuje už více než 2 000 let...Máme tu výsadu, že se k ohlašování narozeného Spasitele můžeme přidat i my.

     A co dělala Marie? Ta všechno zachovávala v mysli a rozvažovala o tom. Uchovávala ta slova ve svém srdci jako poklad, aby se jí nic z těch slov neztratilo. Uchovávala si je na pozdější dobu, aby z nich pak čerpala. Zde je  v řeckém originálu užito slovesa ,,conservabat", doslova konzervovala. I my si máme Boží slovo tak uchovávat. Abychom pak z pokladu svého srdce mohli na svět vynášet zprávu o narozeném Spasiteli.

     Je dobré si uvědomit, jak dobrou příležitostí ke zvěstování evangelia jsou právě Vánoce. Mnoho lidí právě v těchto dnech cítí,  že stromeček, vánočka, kapr a dárky jejich srdce nenaplní, neuspokojí touhu jejich srdce. Kdosi řekl, že každý člověk má v srdci prázdné místo, které vyplní pouze Bůh...

     Proto se nebojme říkat lidem jako ti pastýři o narození Ježíše. Pastýři byli prostí lidé, neměli žádné teologické vzdělání. Přesto vyprávěli všem o narození Spasitele. Nemohli si to nechat jen pro sebe. Říká se, že čím je srdce plné, tím ústa přetékají.  Proto bych přála nám všem, abychom měli srdce naplněná láskou k našemu Pánu tak, aby přetékala. Abychom se pak nebáli, ani nestyděli lidem kolem nás o narozeném Spasiteli vyprávět. Protože od koho jiného  mohou evangelium, tj. radostnou zvěst slyšet, než právě od nás? Amen