27.12.2009 - vánoční kázání z Annapolis přeložené Renatou Popelářovou - Lukáš 2,30


Vánoce.  O čem vlastně  jsou? Řekněme, že jsou o kontaktu: o kontaktu s rodinou, s blízkými, s Bohem. Vánoce jsou  časem, kdy se máme zastavit, udělat určitou životní bilanci a začít znovu. Je to takové to tlačítko s nápisem "restart", nový začátek. Vánoce jsou naplněny svatostí, a jsou, naštěstí pro nás, i dobou, kdy se díváme  v čase, díváme se hlouběji, cítíme plněji, setkáváme se intenzivněji.

Vánoce. Někdo říká  že to celé je o dětech. O dětech a pro děti. To je ale jen částečně pravda, protože nám dobře známý vánoční příběh zahrnuje všechny druhy dospělých. V Matoušově evangeliu to jsou bohatí a mocní, kteří v podobě mágů přijíždějí se svými bohatými dary. A  tito moudří mágové se musí zastavit v Jeruzalémě a ptát se rabínů, učitelů bible, jak najít cestu k nově narozenému králi. Jak symbolické. I načasování Vánoc je plné symbolů. Nikdo vlastně neví, kdy se narodil Ježíš, ale naši předkové vybrali konec prosince, aby v době nejdelší noci v roce oslavili příchod světla světa. Neboť v temnotě světa světlo zazáří v plném lesku.

V Lukášově evangeliu jsou další dospělí: Marie, Josef a pastýři, jako symbol chudých a obyčejných lidí, kterým se dostalo výsady přistoupit ke Spasiteli. A taky Anna a Simeon.

Tito dva velmi staří lidé  symbolizují to nejlepší z Izraele - jsou oddaní, poslušní, vytrvalí v modlitbě, vedeni Duchem svatým,  chrám je jim domovem a oni tam čekají a doufají v naplnění Božích slibů. Jak nádherné vyprávění, poslechněme si je znovu.  Ježíš byl ještě v plenkách, když ho jeho rodiče přinesli do chrámu v Jeruzalémě, aby s ním předstoupili před Hospodina, jak bylo zvykem, a nabídli oběť. A v ten okamžik si jich všimne starý Simeon. Před lety mu bylo řečeno, že nezemře, dokud neuvidí Mesiáše, a jeho čas se krátí. A najednou ten okamžik přichází a jemu stačí jediný pohled stářím zakalených očí, aby poznal, že ta dlouho očekávaná chvíle je tu. Vezme Ježíše do náručí - asi se zeptá, zda může a Marie mu malého po chvilkovém zaváhání předává s jemným upozorněním, aby byl opatrný - a pak říká: Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení: Dívá se na dítě, které máchá ručičkami po okraji jeho vousů, a cítí nekonečný klid. Rodiče, Josef a Marie, jsou plni radosti, a  tak i oni slyší slova požehnání. A pak Simeona něco při pohledu na Marii zastaví a jeho výraz se změní. To, co vidí v její tváři, je ještě daleko, ale je to tak jasné, že nemůže lhát. Raději by si ukousl jazyk, než to řekl, ale na tomto svatém místě cítí, že nemá na vybranou. "Meč pronikne tvou duši," řekne jí. Pak jí podá dítě zpět a odchází naplněn klidem a pokojem o něco méně, než snil a doufal celá ta léta čekání.

Odhalení často přichází  přesně takhle. Je hluboké a dynamické, ale ne zcela takové, jak jsme plánovali. Pro Simeona se v jediný okamžik, kdy držel na rukou Dítě, sešly všechny jeho naděje, ale  i obavy, které pociťoval celá ta dlouhá léta.

Je to nádherný příběh! Ježíšovi bylo požehnáno. Marii i Josefovi bylo požehnáno. A Simeonův život opsal kruh a byl dokončen, naplněn. I jemu bylo požehnáno.  
 
Co to znamená být požehnaný? Co cítíte vy, když je vám žehnáno? Je zvláštní, že v evangeliu není požehnaný totéž jako prosperující. Marie a Josef přišli do chrámu a obětovali dvě hrdličky. Bohatí lidé obětovali beránka, ale oni byli chudí,  ty dvě hrdličky či holubi byli všechno, co si mohli dovolit. A Simeon a Anna byli dva staří podivíni, dvě figurky posedávající v chrámu - rozhodně nepatřili mezi elitu města. A tahle různorodá a bezesporu chudá skupina byla obdařena požehnáním. Simeon, Anna, Marie, Josef a Ježíš byli požehnáni. Požehnaní, ale ne prosperující.  

Dnes je požehnání často viděno skrze bohatství a zdraví. Zajímavé, viďte. Ježíš, Marie, Josef, Simeon a Anna, požehnaní v onom příběhu, nejsou způsobilí pro požehnání, jak je chápeme dnes. Pravděpodobně byli vcelku zdraví (přiměřeně věku), ale rozhodně byli chudí. Požehnání jdoucí ruku v ruce s chudobou. V dnešní době spíše předpokládáme, že požehnání se projevuje bohatstvím, a výjimkou v tomto směru nejsou ani očekávání některých církví. Požehnáním se myslí úspěch v podnikaní, materiální zabezpečení. O tom ale vánoční příběh není. 

Vánoční příběh je o hledání víry, byť zakalené strachem, o bojující  naději, o novém životě bez ohledu na sociální postavení. Vánoční příběh je o pozoruhodném požehnání, které vychází z mladého páru, jež tuší, že se jejich život změní, a ze dvou starých lidí, kteří vědí, že jejich očekávání radosti nebylo marné a že jejich životní práce měla smysl.  

Vánoce. Když říkám vánoce, vidím čerstvou babičku, která přináší po bohoslužbách svého novorozeného vnuka a hrdě ho představuje své sborové rodině.

Vidím starého pána, který  mi ukazuje email od vnuka, aby ho na letošní štědrý den nečekal, neboť se přihlásil jako dobrovolník na službu v útulku pro bezdomovce. A dědeček je plný radosti a pochopitelné pýchy.

Vidím skupinu dcer, které  si po bohoslužbě dají kávu a vzpomínají na maminku. Zemřela velmi mladá, a přesto zanechala v jejich životech nesmazatelnou stopu.

Vzpomenu na televizního komentátora, který v dnešním ranním pořadu vyprávěl o svém dospívání v rasově segregované společnosti. Dnes je prvním mužem Ameriky černoch Obama.

Vidím člověka, který  po mnoha letech zabloudil na bohoslužbu a uvědomil si, že evangelium promlouvá i k němu. Slzy v jeho očích vyjadřovaly více než slova. 

To všechno jsou vánoce. Jsou to děti , které se s pištěním prohrabují vánočními dárky. Jsou to dospělí, kteří se radují z vazeb a vztahů, které je ukotvují v životě. A jsou to slova Simeona: „Mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy." Bohu budiž díky. Amen.