24.1.2010 - 1. epištola Korintským 9,24-27


Život víry jeneustálý pohyb a aktivita. Práce na Boží vinici, ale i na sobě samém. Prošlapávání nových cest pro evangelium i úsilí zůstat mu věrný, dostát jeho nárokům. Život víry rozhodně není spočinutí v pohodlí určitého dosaženého postavení, ale vždy nové hledání Božího záměru v mém životě. Není to vytržení mimo realitu tohoto světa do nějakých zvláštních zážitků a rozjímání, zasvěcení do tajných rituálů, či dokonce postupné splynutí s Bohem. Život víry je cestou v Kristových šlépějích, následováním jeho životního příkladu.

Apoštol Pavel vyjádřil tuto skutečnost snad nejdynamičtějším možným způsobem, dvojím velice přesným obrazem ze světa sportu. Kdo už může být více v pohybu, než aktivní sportovec podávající svůj nejlepší výkon? Kdo je více spjat s věcí, o kterou mu jde, více jí zaujat a zaměstnán? A kdo přitomstojí pevněji oběma nohama na této zemi?

Ten první obraz jepodobně geniální jako Ježíšova podobenství. Jednoduchý, srozumitelný a pochopitelný širokým vrstvám, protože je vzat z reálného života. Už tenkrát byl sport nedělitelnou součástí života pohanské helénistické společnosti. A již tenkrát byl spjat s penězi a profesionály, kteří se jím živili. Také sportovci Pavlovy doby se podrobovali kázni, těžce a tvrdě trénovali, a to všechno proto, aby zvítězili, aby vyhráli vypsanou cenu, aby sizískali čest i peníze.

Tady ovšem spojitost života víry a sportovního zápolení musí nutně skončit. I kdyby sevýsledná cena určitého závodu vyšplhala do sebezávratnějších výšek, stále to bude jen pozemský poklad, který ničí mol a rez a zloději vykopávají a kradou. Je pomíjivá stejně jako věnec, který byl pro vítěze Isthminských her v sousedství Korintu vytvářen příznačně z petržele či divokého celeru, a tedy rychle vadnoucí.

Životní běh víry však bude odměněn cenou trvalou, nepomíjitelnou. Ovšem o cenu samotnou v apoštolově obraze v posledu nejde. To by se Pavel namáhal vysvětlit další rozpor, který vznikl mezi jeho metaforou a naší budoucí, radostně očekávanou skutečností. V tom našem běhu do nebeského království přece nezíská cenu jen jeden, jen ten první! To by pak - vzato do důsledku - znamenalo, že vítězem je toliko Kristus, který již vydobyl ten vítězný věneci pro ostatní. Náš běh víry by pak byl jen jakýmsi kondičním cvičením pro udržení zdatnosti, při němž není podstatné zvítězit, podat ten nejlepší výkon, jakého jsem schopná, ale hlavní je zúčastnit se, získat čárkuv prezentační listině. Jenže Pavlovi jde právě o ten náš osobní rekord. Povzbuzuje nás, abychom běželi ze všech svých sil, tak, abychom cenu získali, aby bylo vidět, že běh víry je ten nejprestižnější závod, a ne jen nějaká místní akce jinde neznámá.

Jde tedy o to naše životní nasazení, o tak hluboké zaujetí vírou, které se nutně promítne dovšech oblastní našeho života, které podřídí tomu rozhodujícímu běhu všechno ostatní. Tak jako sportovec musí nejen trénovat, ale také dodržovat určitou životosprávu a vyhýbat se radovánkám, které by oslabily jeho výkon, tak musí i křesťan svou víru posilovat a tříbit, udržovat ji v kondici tou nejvyváženější stravou, prověřovat na různých soustředěních a přátelských zápasech. Jistěže nám neublíží, když tu a tam vynecháme trénink, když občas uděláme dietní chybu, když neběžíme ze všech sil, ale pak už třeba nevystoupímena stupně vítězů, nezažijeme tu opojnou radost z vítězství, neohřejeme se na výsluní slávy.

Důležité pro dosažení vítězství a vlastně vůbec pro doběhnutí je znát cíl, kterého mám dosáhnout. Ztráta směru v běžecké dráze, kde běžím jako jedna z mnoha dalších závodníků, je téměř nepředstavitelná. Ale jsou také jiné soutěže, např. orientační běh. Snad kdyby Pavel tuto disciplínu znal, vybral by si za příklad právě ji. Vždyť se nám přece občas stane, že si vůbec nejsme jisti směrem, kterým se dát, že někdy máme pocit, že se nám cíl docela ztratil, že přestaneme vidět smysl svého běhu víry. A pak se stáváme podobnými tomu trénujícímu boxerovi z druhého Pavlova obrazu, který bojuje proti neviditelnému nepříteli a své rány míří doprázdna. Nebo se podobáme běžci, který se nejistě rozhlíží, zda už cíl neminul. Ale tehdy - abych doplnila ten Pavlův obraz - nám dává náš nebeský Trenér oddychový čas a připomíná nám všechno podstatné, abychom doběhli zdárně až do cíle. Upíná naše oči na Krista, který běží před námi, abychom v závěsu za ním překonali únavu a našli to správné tempo. Posiluje naši víru svým svatým Duchem, abychom svůj životní závod nevzdali předčasně.

Ten Pavlův příměr však postihuje ještě jeden aspekt našeho života víry. A sice to, že jej žijeme před zraky ostatních. Ne až v cíli, až jednou doběhneme, ale již tady a teď se ukazuje, jací jsme běžci,  jak moc nám záleží na vítězství a zda dokážeme svým nadšením strhnout k běhu i ostatní. Tak jako si nedovedeme představit sportovce, který by se se svými výkony schovával, který by běžel, jen když se zrovna nikdo nedívá, stejně nepředstavitelný je křesťan, který se za svou víru stydí, který se snaží, aby jeho víra byla jen jeho soukromou věcí. Když už je vyhlášen závod a uspořádán důležitý zápas, máme se hrdě přihlásit a neskuhrat, že zrovna nejsme ve formě či se rozhlížet, kdo by to mohl zaběhnout místo mě. Naopak to máme považovat za zvláštní čest, když jsme vybráni a postaveni na startovní čáru. Apoštol Pavel je nám v tom příkladem. Sám běží s plným nasazením, neodmítá žádnou příležitost reprezentovat Krista a nezanedbává ani osobní přípravu. O ní toho sice mnoho nevíme, ale na výsledku jeho práce se zřetelně projevuje. Není nic horšího než kázat druhým o morálce a sám žít nestoudně a  pohoršlivě. Není trapnější pohled než na sportovce, který si budoval svou popularitu řečmi o fair play, a pak byl usvědčen, že užíval zakázané látky, aby se dostal do skvělé formy. Jinak by navítězství zřejmě neměl... V tomto směru byl Pavel tím nejlepším profesionálním sportovcem své doby. Nářadí, které by nejlépe vystihovalo jehozápas víry, by byla zřejmě kladina. Apoštol byl  totiž chodcem po ostří nože. Gymnasta na kladině víry. Prost bázně a závratě neztrácel rovnováhu víry. Nepropadl pokušení útěku ze světa, nebo alespoň jeho moralizování a odmítání, a zároveň byl svoboden od fundamentalistické úzkoprsosti svých předků. To Kristus jej osvobodil pro život víry plně nasazené v tomto světě. Pavel dobře znal dobu a společnost, ve které žil. Dovedl využívat jejích vymožeností, radovat se z dobrých příležitostí i se nechat poučit. Ale vždy zůstal věřícím. Neztratil vlastní identitu víry. 

Bratři a sestry, vyberme si tedy i my sportovní náčiní či disciplínu, která bude pro náš životvíry tou nejvhodnější, a pilně se v ní cvičme, abychom při nebeské olympiádě nezůstali mezi těmi, kdo nebyli vybráni. Amen.