25.4.2010 - kázání prof. Jakuba S. Trojana - Římanům 8,18-25


Vy víte, bratři a sestry, že zvěst, na kterou se každou neděli káže, je různá. Já jsem dnes vybral text, který je zaměřen soustředěně na jedno veliké téma naší křesťanské existence. Jde o zvěst naděje. Ozývaly se už v těch slovech písní, které jsme zpívali, tyto myšlenky, tyto důrazy o naději. V tom přečteném textu zjistíme, že se objevuje opět velmi ústředně a zásadně tato zvěst o naději. Zprvu, jak se zdá v tom textu přečteném jde o celou šíři a hloubku zvěsti týkající se celého stvoření. Ale zároveň tam apoštol Pavel mluví i o nás. Je tam napsáno, že celé tvorstvo vlastně je vydáno marnosti a vyhlíží, ano toužebně očekává vysvobození. A tak na jedné straně marnost, klopýtání, hřích a všecky ty zlévěci, které známe i z vlastního života, a na druhé straně velmi silný hlas vysvobození a mocný hlas naděje. Dokonce je tam vyslovena věta, která zní neobvykle. Asi bychom nikdy ji neřekli, tak jak ji apoštol velmi výrazně sděluje římskému sboru. Ta věta zní: jsme spaseni nadějí. Řekli jsme si to někdy takto v životě, že jsme spaseni nadějí? Vždycky, když mluvíme o tom, čím jsme nebo kým jsme spaseni, myslíme na dílo Ježíše Krista. Když se pozorně začteme do Nového zákona, víme, že to byl muž naděje, bytost vyslaná od Boha k nám, aby nám zvěstoval tu nejsilnější naději, jakou může člověk, padlé stvoření mít ve svém životě. Já se chci soustředit právě na tuto zprávu o naději, která je v tom apoštolském slově nabídnuta nám k přijetí.Celé naše dnešní bohoslužby, naše modlitby, písně, čtení z Písma je zaměřeno tímto výlučným a jediným směrem.

Jsme tedy u slova o naději. Vyzařuje již z prvních slov našeho oddílu. Nejprve tam čteme o tom, že vlastně kolem nás celé stvoření žije v jakýchsi tíživých okolnostech, anov okovech zla a zmaru. Čteme o utrpení nynějšího času, ale apoštol zároveň zmíní tu budoucí slávu, která má být zjevena, a hned zase vzápětí řekne, že tvorstvo bylo vydáno marnosti. A další slovo je opět o naději. Tedy zmar,hřích, utrpení a proti tomu zvěst o veliké naději. A tak to jde celým oddílkem. Marnost, zkáza, utrpení a proti tomu naděje na vysvobození a slávu. Nejen sténání a zoufalá úzkost z toho, kam se celý svět sune - a my tu úzkost nosíme spolu s ostatními lidmi ve svých duších, jsme sevřeni tím zlem, které se kolem nás zmáhá a někdy nás děsí, čeho jsou lidé, lidské bytosti vůbec schopny. Ale nejenom sténání a nejenom zoufalá úzkost, nýbrž také příslib veliké naděje, velikého vysvobození, že budeme z té trýzně vykoupeni a přijati za syny a dcery k té svobodě, kterou nám přináší sám Bůh. Sestry a bratři, biblické svědectví je velmi, velmi střízlivé. Ví, jak si stojí člověk. Jak je to s námi. Nedělá si o nás iluze. Biblické svědectví nic nemaluje na růžovo. Prorok řekne naplno: nejpropastnější je lidské srdce. Nedělá si o člověku žádné iluze. A žalmista mluví o tom, že dni člověka jsou jako tráva. Ježíš prohlásí, není nikoho, kdo by byl dobrý. A u starozákonního kazatele čteme: Marnost nad marnost a nic nového pod sluncem. Ať se začteme kdekoliv, všude je tento střízlivý jazyk. Člověk, pán tvorstva poznamenává zároveň tvorstvo tím, že společně sténá nad tím, jak se lidský rod chová. Zeptejte se ekologů, poslouchejte, co vám řeknou psychiatři, kriminalisté, vychovatelé a učitelé, lékaři, ti všichni o lidském soužení, trablech a zločinu. Ale proč bychom chodili tak daleko? My přece také máme vlastní zkušenosti se sebou, s druhými lidmi, s příbuznými, s církví. My si opravdu neděláme a nemáme dělat žádné iluze o sobě, o druhých. To všechno může v nás vyvolat takovou velmi skeptickou, až pokleslou náladu. Jsme jakoby na dně, když se rozhlédneme po celém světě, zaregistrujeme všechna ta nebezpečí, hrozby, které se vynořují den ze dne. Člověk jde do práce a najednou padne, neboť nějaký atentátník kdekoliv v části této země prostě nastraží minu. Sám zahyne, ale strhne do smrti i ty ostatní. Žijeme v nejistém světě, žijeme ve světě, z něhož jako by vyprchala naděje. Nevíme ani dne ani hodiny. To všechno nás, pokud se zastavíme, a zamyslíme, skličuje, svírá a vede nás do takové soutěsky mysli i srdce, kde vlastně je jen povzdech nad bídou celého stvoření.

Ale bratři asestry, to není ta jediná, a dokonce chci říci: není to ani ta hlavní zvěst toho apoštolova oddílku. Proti tomuto smutnému a deprimujícímu hlasu, jemuž jsem teď i sám sebe propůjčil a tu deprimující zvěst o nás, o světě jsem tu ve skice provedl, se ozývá mohutné poselství naděje. Třikrát v našem oddílku, jak jsme slyšeli, se ozve přímo toto slovo: Naděje. A ještě několikrát nepřímo. Apoštol píše: očekáváme, vyhlížíme, doufáme. Apoštol píše vemlouvavě a namlouvavě tato slova o naději. Chce učinit konec  jakýmkoliv škarohlídstvím. Chce překonat tíseň a úzkost, do které by nás mohla vehnat ta bída světa kolem nás. I vlastní činy, vlastní myšlenky, jimiž často propadáme až někdy na okraj zoufalství. Tomuto ďábelskému pokušení rezignace se apoštol vyhýbá tím mužným poukazem na to, že naděje je to, co vysvobozuje. Třikrát to řekne. Apoštol nám může pomoci svým svědectvím. Totiž připomíná, že všechno utrpení - a teď mysleme nejenom na to tvorstvo kolem nás, ale především sami na sebe (a my smíme také sami na sebe myslet, ba dokonce je nám to přikázáno - Písmem - vždyť Boží slovo je vždycky osobní) tedy, že všechno utrpení a teď především to naše utrpení a naše sténání, naše nejistota i naše touha, neukazují na svět k nicotě, k zoufalství, k marnosti, ale ukazují dopředu. Ukazují k času, kdy budeme všichni vysvobozeni a kdy smíme mít naději a doufat, že budeme vysvobozování z té marnosti, na kterou apoštol tak mocně ukázal. Toto pořadí, že nadějí jsme spaseni a skrze naději hledíme na to vše, co je kolem nás i v nás neblahého, toto pořadí je pro křesťanskou víru a existenci podstatné. Nejsme těmi, kteří nejprve registrují marnost a všecko zlo, které se kolem nás kupí a které nás ohrožuje, nýbrž jsme tím lidem, který je vsazen nejprve do naděje, velikého očekávání té proměny světa k pravému údělu, k pravé existenci. A z této síly naděje hledíme na to zlo, které je kolem nás i v nás ... a přemáháme je právě v síle naděje, která nám je svěřena. Naděje v křesťanském smyslu nemá vůbec co činit s optimismem ani s pesimismem. Ať na nás jakkoli doléhá smutek z toho, že se nám věci nedaří, tíseň z toho, že selháváme, že to skřípe třeba v církvi, ve sboru, v národě, ve společnosti, třebas i když jsme zděšeni nad tím, co všecko zlého dokáže člověk učinit druhému člověku, ať jsme tísněni vlastním či cizím utrpením - a křesťan je vnímavý i pro cizí utrpení - smíme vědět, že to není to první a že to není to jediné slovo, nýbrž to pravé, první, vysvobozující slovo je, že jsme nadějí spaseni. Naděje zachraňuje. I ten sekulární člověk, na kterého někdy žehráme kolem nás, vám to řekne po svém: naděje umírá poslední. To je průpovídka, ale patří k těm nejsilnějším, co mohou zaznít: Naděje umírá poslední. Protože je také první, která se domáhá vstupu do našich srdcí. To je naše síla, to je naše duchovní výzbroj pro zápasy, v nichž se denně ocitáme. Tomu se máme také přece učit v křesťanském obecenství. Kdekoliv se octneme zítra, pozítří, smíme vědět, že stojíme spolu s ostatním, ke kterým promluvil Boží hlas, v společenství naděje. Naděje nás všechny osvobozuje od skepse a nejistoty. Dává nám sílu k překonávání překážek.

Přál bych vašemu sboru, bratři a sestry, abyste, kdykoliv se setkáte s těmi lidmi ostatními zde v tomto městě, kde pracujete, aby o vás mohli povědět: To je člověk naděje. Byl jsem smutný a potěšil mě. Viděl jsem věci černě a on mně ukázal světlo. Byl jsem na konci svých sil a on mně pomohl, povzbudil. To je funkce křesťanského sboru: aby byl vyslancem té naděje, která zachraňuje. Tomuto umění osvojit si naději, která zachraňuje, se máme v společenství sboru učit. Tam, kde si osvojíme to, že stojíme v naději, očekáváme v naději, pracujeme v naději, tam se také uskuteční ty neviditelné proměny i v našem nitru. Jestliže se o těch prvních křesťanech říkalo - v pohledu zvenčí - Hleďte, jak se milují! a to vábilo ten okolní svět, aby ochutnal taky moc té lásky, která v křesťanském společenství se stala vůdčí duchovním darem, kéž by o nás mohli říci lidé kolem nás: Hleďte: to je lid naděje, který všechno vidí tak, že neklesá pod tíhou, který život někdy může lidem připravit. Víte, že pro deset spravedlivých byl kdysi ochoten Hospodin zachránit Sodomu a Gomoru. Pro lid naděje, který očekává, doufá, má naději pro sebe i pro druhé, může být stvoření zachráněno i dnes. Naděje, ten duchovní statek, který spolu s vírou a láskou je darem shůry. Pravá hluboká naděje není náš výkon. Nikdo bychom k té velké naději sami ze sebe, ze svých sil nedorostli. Je to dar shůry. Ale dar shůry přichází tak, že ti dole se otvírají v očekávání, v touze. Křesťanský sbor je společenství velké touhy a velké naděje. Nechť Bůh Stvořitel, Bůh Spasitel, Bůh Duch svatý nám svěří tuto hřivnu naděje pro sebe i pro ty, s nimiž žijeme, jimž jdeme v příštích dnech v setkání vstříc, tak aby celé společenství, do něhož patříme, bylo prosyceno tímto duchem naděje, kterou stojíme a vítězíme. Amen.