Svatodušní neděle 23.5.2010 - Jan 14,22-27



Církev si postupem doby vytvořila celou řadu svátků. Rozdělila si rok na sváteční cykly, a tak vlastně žijeme od jednoho svátku k druhému. Nedávno jsme slavili Velikonoce, pak byl svátek nanebevstoupení Páně a teď máme svatodušní svátky. Evangelista Jan takovémuto rozdělování poněkud odporuje. Velikonoce, nanebevstoupení i letnice jsou pro něj jednou jedinou událostí Božího díla spásy.          

Proč tedy došlo k takovému rozdělení? Proč se vytvořilo hned několik svátků?

Snad tu máme co do činění s lidskou touhou po slavnostech, která využije každé příležitosti k zpestření všedního života...

Ale spíše jde o to, že lidský rozum je neschopný přijmout Kristovo dílov celé jeho šíři a hloubce. Proto další evangelista mluví o jednotlivých jeho aspektech, jednotlivých pohledech na ně jako o několika událostech, ačkoliv jde vlastně o jedno dění spásy. A právě v tom mají jednotlivé svátky svůj význam. V tom, že si uvědomíme plnost spásy, bohatství duchovních darů, které nám Kristus přináší. Jestliže je však budeme vidět odděleně, či snad jen jakopřipomínky pouhých historických událostí, byť třeba s dosahem pro naši víru, pak jejich slavení nebude ničím jiným než oním uspokojením touhy poslavnostech.

Jaký je tedy pohled, který přinášejí svatodušní svátky, letnice? Je to zostřený pohled na Ducha svatého. Kristovo dílo nekončí, ale v Duchu svatém pokračuje. V našem textu je to zvláštězřetelné. Duch svatý je zde nazván "parakletos", to je doslova "přivolaný". Ekumenický překlad má přímluvce, Kraličtí utěšitel. Zde však asi nejlépe vystihuje jeho funkci ten původní význam: přivolaný na pomoc. Ježíš Kristus odešel k Otci, není již na dosah našemu pozemskému zraku. Prostřednictvím Otce nám však sesílá pomocníka. Duch svatý jakoby od Něj převzal štafetu. Má působit stejně jako pozemský Ježíš, a sice v jeho slovu. Kristovo dílo jde dál tak, že dál působí jeho slovo. Není však jednoduše k dispozici tím, že se nám v Bibli zachovala první svědectví o Něm. Bez vedení Ducha svatého by nám zůstala zavřena. Při čtení Písma jsme však všichni žáky Ducha svatého. Duch svatý, který vedl apoštoly k vzpomínání na Ježíšova slova a ke kázání a další zase povzbudil k jejich zaznamenání, stejný Duch vede i nás a činí pro nás z jejich slov působivé a aktuální promluvení, oživuje "mrtvou literu".       

Slovo, které prostředkuje Duch svatý není také pouhou historickou rekonstrukcí. Není jen zaznamenáním a připomínáním událostí, které se staly, nýbrž působí jejich zpřítomnění. Slovo určené tehdejšímu posluchači mluví prostřednictvím Ducha svatého i k nám živě a mocně. A nejen mluví. Ono zasahuje do našich životů - ukazuje nám naše viny i omyly a naznačuje také cestu k nápravě.

A co víc: Duch svatý nám neprostředkuje jen něco z Ježíšových slov. Něco, co by se hodilo i do našeho světa. On připomíná všechno. Celou pravdu. To, co slyšíme rádi a nadšeně se k tomu přikloníme celýmsvým srdcem, ale i to, před čím bychom si nejraději zacpali uši. Přináší pravdu o našem spasení i pravdu o nás samých. O tom, co od nás Ježíš žádá a co neděláme. O našem sobectví, pohodlnosti, lhostejnosti, o bídě našeho duchovního života.

A konečně: Duch svatý nepřidává nic navíc. Nemá nějaké zvláštní sdělení, které by ještě nezaznělo z Ježíšových úst. Není nadstavbou jeho díla. Není něčím větším, nějakým přídavkem pro zvláště duchovně naladěné lidi. Není ovšem také ničím menším.

Dílo Ducha svatého se tedy poměřuje Ježíšovým slovem. Co je nadto, je lidský výmysl. Nové zjevení přinese až druhý Kristův příchod. Jistě, Duch svatý může působit různým způsobem. Vždyť i v Novém zákoně máme působení Ducha popsáno různě. Je však důležité, na čem spočívá důraz. Zda na onom působení samotném, na nějakém duchovním prožitku či extázi, nebo na Božím slovu a jeho pochopení a naplňování.

A ještě něco: To z našeho textu tak zřetelně nevyplývá, ale je to jeho praktickým důsledkem: Duch svatý není církvi dánproto, aby měla před světem něco navíc, ale aby v něm pokračovala ve zvěstování. Není jí dán pro její vlastní potřebu, pro nějaké rozvíjení vlastní spásy, ale aby jí byl pomocí při jejím svědeckém životě, v jejím následování Ježíše.

Mezi historickým Ježíšem a Duchem svatým je tedy úzká souvislost. Jejich poslání se překrývají. Shrňme to s profesorem Smolíkem: Oba jsou posláni od Otce, oba jsou viditelní jen víře, oba učí a vedou do pravdy, oba nemluví ze sebe, oba vykonávají svědectví pro Ježíše, oba usvědčují svět z hříchu. Ale je tu také podstatný rozdíl, a ten je v kříži a vzkříšení. To vlastní dílo spásy působí Kristus sám, třebaže z moci Ducha svatého, přece je koná sám - vlastním životem, smrtí i vzkříšením. Duch svatý přivádí k jeho poznání, pomáhá jeho přijetí, ale neprodlužuje dílo spásy. To je již v Kristu dokončeno. Teď jde o to, aby ho poznali všichni lidé.

Ovšem jak ho mají poznat, když Duch svatý, je dán toliko věřícím? Naše otázka je velmi podobná té, která uvádí náš oddíl. Ježíšova odpověď je nepřímá, ale celkem jasná. Ježíš se zjevil celému světu, ale svět jej přijal. Když procházel Galileou, měl každý možnost rozpoznat v Něm Mesiáše a přiznat se k Němu. A tato možnost platí v jeho slovu stále. Protože pokračuje zvěstování jeho slova, pokračuje také možnost setkat se s Ním v Jeho slovu, rozpoznat v Něm svého Zachránce a přitakat k Němu. Kritériem Božího zjevení, Božího příchodu k člověku je přitom láska k Ježíši. Kdo jej miluje, zachovává jeho slovo. Kdo jej ale nemiluje, ten jeho slova nezachovává - ne vědomě. Nejde tedy o pouhý cit, o nějaký vnitřní pocit sounáležitosti s Kristem a jeho dílem. Jde o životní rozhodnutí. Milovat Ježíše znamená u Jana v podstatě totéž, co věřit v Něho. A právě této lásce se zaslibuje již nyní to, čeho v plnosti dojdeme až na konci věků. Zaslibuje se jí, že Bůh i Kristus přijdou a již při ní zůstanou. Tedy plné osobní společenství s Bohem. Ve víře si již nyní přivlastňujeme, co jev plnosti teprve před námi. Ale právě proto, že je to také a především ještě před námi, nemůžeme si nikdy myslet, že už máme všechno zařízené, že jsme v zápase víry definitivně zvítězili. Takovouto sebejistotu a samolibost Duch svatý narušuje a znejisťuje. Nikdy nevěříme dostatečně, nikdy nemilujeme skutečně naplno, nikdy nejsme doopravdy připraveni vzít na sebe všechno, co následování Krista přináší. V Ježíšově slově je vždy přítomno zaslíbení i soud. Zaslíbení pro ty, kdo jej milují a zachovávají jeho slova, soud pro ty, kdo jej odmítají. Soud je právě v tom, že pro ně zaslíbení nemůže platit, když je nepřijímají. A toto slovo nyní působí dál skrze Boží stvořitelský čin v Duchu svatém a stále zve přijmout záchranu, a tím soud zlomit.

S darem Ducha svatého souvisí u Jana dar pokoje. Mohl by to být klidně jeden projevů Ducha svatého. Ale zde je zdůrazněn jako možnost, jak žít v tomto světě po způsobu Krista. Jak žít plně jako občan Božího království, jako ten, v němž má Bůh svůj příbytek již na tomto světě. Je to něco naprosto jiného než pokoj světa, vytoužený klid zbraní. Je to také něco jiného, než to naše lhostejné a neúčastněné: „dej mi pokoj". Je to možnost nového života. Takového života, jaký je pro svět bláznovstvím, nebo jaký vůbec nezaznamenává. Je to, jak řekl Martin Luther: život uprostřed umírání, radost a pokoj uprostřed nepokoje. Je to život otevřený působení Ducha svatého a očekávající na příchod svého Pána. Amen.