16.6.2010 Představení konfirmandů - Žalm 119,1n 33-40


Martinka, Dan, Lukáš a Jirka se naučili nazpaměť Desatero - to jsme slyšeli. Také se snažili proniknout k pochopení jednotlivých jeho přikázání dnes, rozpoznat, k čemu nás vedou. Mohli jsme je vyzkoušet z toho, jak jim rozumějí, a mohli bychom se jich zeptat, jak by se zachovali v určitých situacích, aby to bylo správně. Můžeme je upozornit na to, co sami vnímáme jako důležité. Můžeme jim dosvědčit, kdy a kde se nám samým vyplatilo držet se Božího zákona, ukázat, jak nás poslušná víra provedla nepřehledným děním, pomohla nám poznat, co je správné, a přidržet se toho. To všechno můžeme. Dokonce s nimi můžeme jít kus jejich cesty života! Jako rodiče a prarodiče, kteří je vedou a orientují. Jako společenství církve, které je obklopuje a snad také občas nese a potěšuje.

Ale nemůžeme jim dát to nejpodstatnější: samu víru. Nemůžeme jim vysvětlit ani ukázat, jak to udělat, aby se Pán Bůh skutečně stal jejich nebeským Otcem, dobrým a milostivým Pánem i nejlepším Přítelem a Ochráncem. Můžeme je ve své lásce, vnímavosti pro jejich potřeby, pochopení jejich zvláštností a někdy i nedobrých vlastností - můžeme je k tomu pochopení velice přiblížit. Ale nemůžeme sami otevřít tu tajnou skříňku v jejich duši, která umožňuje přijmout Boží vedení, přitakat tomu, jak to Pán Bůh s námi chce mít, spolehnout se na to, že nás má rád jako nikdo jiný na světě a že chce naplnit náš život tím nejlepším, co pro nás může být. A právě proto že má smysl mu věřit, ano, že nemůžeme udělat nic lepšího, než se svěřit jeho lásce a péči.

            K tomu, abychom žili dobrý a bezúhonný život, totiž nestačí naučit se co nejvíc z Bible, co nejvíc z toho pochopit a snažit se to dodržovat ve všech možných situacích. (I když je to zcela nepochybně dobrý základ a nezbytný trénink pro to pozdější zásadní životní rozhodnutí, které jednou i vy sami učiníte.) K životu podle Božích přikázání - nebo chcete-li podle Boží vůle, je totiž třeba víry.Toho podivuhodného vztahu k Bohu, který člověka natolik naplní a prostoupí, že pak určuje všechno ostatní: naše vztahy k druhým lidem, naše pochopení důležitosti či naopak nedůležitosti různých věcí a hodnot, naše vnímání toho, co je dobré a co zlé a pro co se rozhodnout, i když je to třeba v té chvíli pro mě zdánlivě nevýhodné.

Víra je naladění na Boží působení. Přijetí Jeho dobrých darů. Otevření se Jeho pohledu na všechno důležité, Jeho vidění našeho bytí. Víra je vztah. Z naší strany předpokládá především to, že odemkneme tu skrytou komůrku ve svém srdci a cele ji dáme Pánu Bohu k dispozici. Ani pak ovšem nepůjde všechno automaticky - protože Pán Bůh vždycky čeká na naše rozhodnutí, naši touhu jít svým životem s Ním, naše odhodlání vydat ze sebe to nejlepší, co do nás On sám vložil. Pán Bůh je připraven nás podepřít v naší snaze, dát nám všechno potřebné, abychom mohli žít podle jeho očekávání. Ale my sami musíme tuto Jeho pomoc přijmout. Bez této vzájemnosti víry, bez té oboustrannosti to nemůže fungovat. Pán Bůh nás nebude do ničeho nutit, protože nechce lámat naši vlastní vůli a něco nám násilím přikazovat.

Slovo Zákon je v hebrejštině odvozeno od slovesa hodit, ukazovat, a pak bylo užíváno ve významu poučovat. Boží Zákon je tedy poučením o tom správném životním směru, kterým je dobré jít. Vyučovat v něm potřebujeme jistě neustále. Proto máme ve sboru tolik různých druhů setkání nad Biblí, aby si každý mohl najít tu formu, která mu vyhovuje. Vaše výuka by rozhodně neměla skončit konfirmací, jak to někdy bývá. Pochopení Boží vůle není totiž jen výsledkem naší dobré snahy a trpělivého studia Písma. Je to Boží dar, o který musíme vždy znovu prosit. Jistě: také pro něj něco vynaložit a sami udělat, ale bezpomoci z Boží strany bychom se marně namáhali. Tak to vyznívá z žalmistovy modlitby, a tak to během času rozpoznáváme i ve svých vlastních životech. Jen tehdy skutečně jdeme cestou Božích přikázání, když nás na ni On sám přivádí. Jen tehdy se jí držíme celým svým srdcem, když On sám nám dá pochopit jejich smysl i cíl. Najdeme v tom dokonce zalíbení a radost - ale jen když nás On sám vede.

Milí konfirmandi, stojíte na začátku své životní cesty víry. Pravda, už jste po ní kousíček ušli, ale větší kus máte ještě před sebou. Jeden velký krok na vás čeká zanedlouho. Zhruba za rok budete na tomto místě stát znovu, abyste vyznali svou víru veřejně, sami za sebe, a tak na sebe přijali závazek křtu. Zatím jste se nechali více méně vést svými nejbližšími. Za rok byste měli - obrazně řečeno - předat vedení PánuBohu samotnému a nechat se dál vést především Jím samým. Někdy třeba i tam, kam se to nám rodičům nebo sboru nebude líbit či zdát vhodné. Ale jinak to nejde. Víra v Boha je vztah naprosto osobní. Nikdo jej nemůže žít za vás. Samozřejmě se budeme snažit dál vám radit, stát při vás v dobrém i zlém, těšit se z vašich úspěchů a povzbuzovat vás, když se vám dařit nebude. Budeme se za vás modlit a pomůžeme vám hledat a nacházet vaše místo ve sboru, v církvi, tak aby byl Pán Bůh mezi námi oslavován a my se spolu cítili dobře aspolečně vytvářeli společenství jeho lidu. Kéž nám k tomu dopomáhá Pán Bůh sám svým svatým Duchem. Amen.