Písařov 22.8.2010 - Římanům 9, 14-24


Když bychom měli definovat, co je to spravedlnost, asi bychom se dlouze zamysleli - a možná bychom ani potom nedokázali odpovědět. Zato kdyby se nás někdo zeptal, co je to nespravedlnost, to bychom asi ihned vychrlili několik příkladů, a jsem si jistá, že docela konkrétních.

Za nespravedlnost považujeme, když jsme oproti druhým nějak znevýhodněni. Když nám není dána stejná šance. Když druhému projde zcela samozřejmě to, oč jsme se my dlouho marně snažili - a to jen proto, že zná kohosi vlivného nebo ten vlivný měl právě dobrou a vstřícnou náladu. Anebo proto, že někoho podplatil, či dokonce sám zneužil svého postavení.

Jako nespravedlnost cítíme mnohdy sociální či majetkové rozdíly a také další okolnosti, které nemůžeme svým jednáním a rozhodováním příliš ovlivnit.

A což teprve jde-li o věc pro křesťana tak zásadní jako je naše spása! Je v tom nějaká spravedlnost, když člověk nemůže pro svou záchranu doslova ani hnout prstem? Není to skutečně děsivé a ponižující, když to na něm samém nezáleží ani v tom nejmenším? Můžeme se divit, když se lidé stále znovu pohoršují nad oním Pavlovským sola gratia - pouhou milostí? 

            Apoštol Pavel odpovídá jasným a rázným ne. Naprosto ne! Ať vás to ani nenapadne!! Spravedlnost totiž není v našem pachtění a snažení, nýbrž skutečně toliko v Božím smilování. Spravedlností nejsou odměněny naše zbožné výkony či naše úpěnlivá snaha obstát před Bohem i před svými bližními. Spravedlnost také není zaručena těm a jenom těm, kdo pro to alespoň něco udělají - kdo přijdou a vyplní příslušné formuláře,obstarají si určitá potvrzení, aby jim mohla být vyplacena... Spravedlnost - to je prostor vytvořený Boží milostí. Prostor, v něm je teprve možná všechna ta naše snaha po dobrém a pravém životě. A jedině spravedlnost založená v Božím smilování dává každému stejnou šanci, otevírá záchranu skutečně všem. Ne však v tom smyslu, že každý skutečně musí být zachráněn, protože tak je to psáno a tak je to dáno. Ne tak, že povýšíme pro změnu zase Boží milost na absolutně platný zákon, proti němuž nic nezmůže ani Bůh sám. Boží milost je založena toliko v ničím nepodmíněné a z naší strany také ničím nezasloužené Boží lásce k člověku. A napořád pro nás zůstane zahalena tajemstvím nevypočitatelnosti a neuchopitelnosti. Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji. Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává.

            Ale proč je tedy vždycky jeden vyvolen jakoby na úkor druhého? Proč čteme od počátku Bible o tak rozdílném Božím přístupu k rodným bratřím Kainu a Abelovi, Izmaelovi a Izákovi, Ezauovi a Jákobovi? A proč není nevěřící přemožen Božím odpuštěním stejně, jako se to stalo věřícímu? Proč není farao přemožen Božím slovem stejně jako Mojžíš?

Jenže do široka otevřená milostivá Boží náruč neznamená pevné a neúprosné sevření, v němž by člověk mohl dělat jen a jen to, k čemu byl předem naprogramován, a nemohl by se sám svobodně rozhodnout. Jistěže má každý svým životem Pána Boha chválit, ve svých činech oslavovat mocné Boží divy. Jestliže to však nečiní - svou poslušností, radostným přitakáním k nekonečnému láskyplnému smilování nebeského Otce -, pak si používá Hospodin i toho jeho neposlušného vzdoru, jeho tvrdošíjné zaslepenosti a oslavuje se na nich skrze toho, kdo mu zůstává věrný. Na nesmyslnosti takového odporu se pak tím spíše ukazuje velikost a moc Boží.

            Takovéto rozpoznání víry vedlo proroka Izajáše k vyznání, že Hospodin vytváří světlo i tmu, působí pokoj a tvoří také zlo.  A apoštola zase podnítilo k závěru, že Bůh se smilovává, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým. Boží vůle tedy není závislá na našich činech a rozhodnutích, ale právě naopak. Boží vůle se prosazuje navzdory našim pomýlením, uprostřed naší nevěry a naproti našim sobeckým cílům. I farao má tedy své místo před Bohem a svým způsobem se také podílí na jeho milosti. I pro něj je otevřena ta nevyčerpatelná studnice Božího slitování, i když na něm Hospodin právě ukazuje svůj hněv. Jen malý krůček jej od ní dělí - krůček pokání a obrácení. Ne nějaký heroický výkon, kterým by si milost zasloužil, ale toliko otevření se té milosti, která je tu již zdávna přichystána.

            Ano, jedině v pokání a poslušné víře můžeme pochopit a přijmout naprostou Boží svrchovanost nade vším světem i nad každým jednotlivým člověkem. Bez toho se budeme stále jen nesmyslně bouřit - zrovna jako ta hlína, která nechápe záměr svého tvůrce. A jedině ve víře poznáváme, že Hospodin je skutečný umělec. Z jeho rukou nevycházejí zmetky. On rovněž neurčuje zlomyslně některé nádoby již předem ke zlu a zatracení. Tvoří jistě jak nádoby k vznešeným a ušlechtilým účelům, tak také nádoby všední a služebné. Ale přitom jsou všechny vytvořeny z jedné hlíny, s jediným záměrem zjevit a uskutečnit na nich své milosrdenství. Ti, kdo nerozpoznávají záměr dobrého Tvůrce, ti se pak skutečně občas jeví jako určení k záhubě, protože propadli jeho hněvu. (Rozuměj: nestojí již pod Boží milostí, protože ji odmítli, ale řídí se jen svou vlastní vůlí.) Nikde se však nepraví, že by s tímto záměrem již byli vytvořeni. Naopak se mluví o velké shovívavosti a snášení těch, kdo takto ve svých životech propadli. I na nich však chce Bůh ukázat svou moc, třebaže se tak děje skrze jeho hněv. I oni mají být k užitku, i když jaksi z druhé strany. Proto Bůh snáší vedle sebe ty i ony nádoby, ano někdy je svádí dohromady zcela záměrně, aby si vzájemně dosvědčovaly Boží moc a slávu: Formou jeho slitování i formou jeho hněvu. Proto stojí Jákob vedle Ezaua a Mojžíš vedle faraóna. Proto platil i pro toho faraona čas milosti, čas oddálení a pozastavení soudu. Stačilo by, kdyby uznal svrchovanost Hospodinovu, svrchovanost Boha, kterého poznal prostřednictvím Mojžíše. Stačilo jen, aby odhodil svou lidskou pýchu a přiznal si, že nemá ve svých rukou absolutní moc, třebaže byl pánem nejmocnější říše své doby. Že nemůže být pánem nad životem i smrtí. A Mojžíš zase poznává na faraonově bezmoci bohatství slávy a moci Hospodinovy. Poznává, že tu jde o Boží milost, nikoli o faraonovu shovívavost, o Boží vůli k spáse, nikoli o faraonovu dobrotivost. A tak slouží oba - chtě nechtě Boží vůli.

            Bratři a sestry, všichni jsme vytvořeni z jedné hlíny. Všichni jsme určeni k oslavě Boží moci. Každý z nás má nějaký svůj životní úkol. Někdo všednější, někdo zas vznešenější. Nikdo z nás však nemá přednostní právo na Boží milost. Nikdo si ji také nemůže nijak vydobýt na úkor ostatních. Můžeme však plnit svůj účel a být připraveni k službě Bohu, můžeme bdít na modlitbách a prosit, abychom se nezpronevěřili svému určení, nestali se nádobami Božího hněvu a nevyloučili se tak z jeho milosti. Prosme, abychom směli být účastni toho přívalu neskonalého Božího milosrdenství, který se v Ježíši Kristu provalil do našeho světa a který zastiňuje - a téměř již splachuje z povrchu zemského - všechno to nedobré a zlé. To zlé, které nezavinil Bůh svou libovůlí rozmarného tvůrce, ale které tu na zemi tropíme my lidé svou svévolí, svým hříchem, svou pyšnou a nebezpečnou hrou na hrnčíře, kteří jsou přitom jen amatérskými kazisvěty. Vyvýšený Bůh a svrchovaný Pán se nám zjevuje jako plný milosrdenství a lásky, otvírající svému stvoření bohatství své slávy. Amen.