5.9.2010 - Matouš 5,1-12


Když mluvíme o tom, co pro nás znamená chodit v neděli do sboru na bohoslužby, říkáme, že si přicházíme pro potěchu a povzbuzení, pro posilu do dalších dní. Když však slyšíme kolem sebe názory těch, kterým je křesťanská víra v podstatě cizí, mluví o příkazech a zákazech, o omezení svobodného života. Z čeho vzniká tento pohled, když tito lidé na druhou stranu dokážou celkem věrně reprodukovat některá přikázání desatera a většinou mají docela vstřícnou představu, že křesťané by měli být dobří lidé. Kde vzniká ten nepoměr mezi názorem na to, čím by víra měla být, a naprostou nechutí mít s ní něco společného?

            Asi na tom máme velký podíl viny my sami, když se sice snažíme předat to podstatné, co je základem naší víry, co nás osvobozuje od všeho strachu, co nás nese v těžkých a bolestných chvílích, ale tak často nám z toho vychází jen mravokárné poučování. To, co z Písma slyšíme jako radostné evangelium,proměňujeme mnohdy svými slovy i činy v upachtěnou snahu, která nejde od srdce, ale z vědomí, že to tak prostě musí být. Sami tedy často zapomínáme brnkat na tu osvobodivou strunu zaslíbení, a pak i nám uniká ten radostný chvalozpěv, který smí zaznívat uprostřed všeho každodenního trápení.

A přece by desatero ztratilo svůj nejvlastnější smysl bez onoho osvobozujícího důkazu Boží lásky na samém jeho začátku: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl ze země egyptské, z domu otroctví.

A stejně tak by Ježíšovo kázání na hoře, které je novozákonním odrazem Mojžíšova přijetí Božího zákona, zůstalo jen souborem víceméně utopických pravidel, kdyby nemělo svůj povzbudivý a zaslibující úvod v blahoslavenstvích.

Ježíšovo kázání, resp. vyučování začíná vyhlášením zaslíbení. Již předem se tu oznamuje, co dobrého a úžasného čeká ty, kdo se chtějí vydat cestou následování. Především však k němu Pán Ježíš povzbuzuje ty, kdo by si mohli myslet, že si nezasluhují mít podíl na Božím království, které se v Něm otevírá, a potvrzuje, že právě oni jsou připraveni dostatečně. Jsou blahoslavení, Bohu milí právě v tom, co je před lidmi diskredituje a odsunuje na okraj společnosti.

Kdo jsou oni blahoslavení, kdo jsou na tom před Pánem Bohem dobře, v tom nejlepším slova smyslu šťastní lidé? Jsou to většinou ti, kdo na tom z vnějšího pohledu nejsou právě nejlépe. Vždyť kdo by chtěl měnit s chudými v duchu, plačícími, či pronásledovanými pro spravedlnost? Zní to spíše jako výčet slabostí. Ve světě se uplatní jen ti silní, draví a odvážní. To je naše zkušenost. Jenže z pohledu Božího je to všechno jinak a my můžeme s úžasem slyšet, že se právě těm „slabým" přislibuje království nebeské, potěšení, dědictví země, nasycení, milosrdenství, zření Boha, že budou nazváni Božími syny a dostanou hojnou odměnu v nebesích.

Ty silné, dravé a odvážné to asi nepřesvědčí, že nejdou tou nejlepší cestou. Své odměny se tvrdě dopracují sami již nyní - a o tu nebeskou příliš nestojí. Ale na nich Boží království nestojí. To je svěřeno - a dokonce již nyní - chudým v duchu a v závěru pronásledovaným pro spravedlnost. Bůh si zvolil za své vyslance -a Ježíš je tímto pověřuje - ty, kdo se mohou ostatním jevit jako blázni. Jsou chudí v duchu, protože dávají přednost Duchu Božímu před tím svým. Tedy nestaví na vlastním já, ani na majetku, ale dokážou přijímat i skutečnou chudobu bez nenávisti a závisti, trpělivě. A proto: Jejich je království nebeské. Již nyní. Protože se mu otevírají pokorně a bez nároků, cele mu podřizují svůj život.

Stejná výsada pak patří pronásledovaným pro spravedlnost. Těm, kteří na svém údělu zrcadlí cestu Ježíše Krista. Nespoléhají na nápravu světa vlastní silou a zdatností, ale vložili svou životní cestu do rukou Božích. Na takových lidech zahlédáme působení Božího království v tomto světě. Vedle nich zřetelně rozpoznáváme, že víra má svůj smysl a cíl. Jejich příklad nás strhuje, abychom se i my sami cele odevzdali vládě Boží.

Plačící budou potěšeni. Tomu dobře rozumíme a chápeme to jako nanejvýš správné. Ale proč jsou tito ztrápení bolestí a trápením až k pláči blahoslavení. Co je na tom za štěstí? A přece: také ze svých zkušeností můžeme říct, že skutečně hlubokou radost poznáme, až když zakusíme rovněž smutek a trýzeň. Teprve v kontrastu se soužením a tísní vynikne smysl pravé radost. Ježíš však má na mysli ty, kdo pláčou nad zlem, nad svými vinami, ty, kdo soucítí s druhými v jejich bolesti a útrapách, ty, kdo v pokání touží po obnově a novém začátku. A právě v Něm, v Kristu se jim otevírá naděje na vykoupení z porušenosti světa. Proto jsou blahoslaveni a zcela jistě budou potěšeni.

Dále jsou blahoslaveni tiší. Jejich výjimečnostsi v našem hlučném světě si velmi dobře uvědomujeme. Je těžké najít dnes místo, kde by se někdo křikem nedomáhal svých práv, nesnažil se překřičet argumenty druhých vlastní pravdou, kde by neřinčely zbraně či nelétaly dlažební kostky k prosazení práva. Tichost je tu opakem hněvu a podrážděnosti. Je to obdivuhodný vnitřní postoj Ježíšových učedníků, ale patří sem i tichost těch, jimž už nic než pokora a skromnost nezbývá. A právě jim je zaslíbeno dědictví země. Snad jako výstraha těm, kdo ještě i dnes svádí hlučné boje o kousek půdy, kdo obětují životy druhých pro rozkvět své říše. Bůh dává zemi, tedy dobrou a zajištěnou budoucnost těm, kdo nejednají zištně. Tak jako ji zaslíbil svému vyvolenému lidu, Izraeli, tak také otevírá své království ve svém Synu, Ježíši Kristu všem, kdo na Něj spolehnou. Všem, kdo uvěří, že Boží moc je silnější než lidská svévole, a trpělivě (což ovšem neznamená nečinně) čekají, až se prosadí.

Těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti velmi dobře rozumíme. Náš svět je plný drobných i velikých nespravedlností. Avšak zatímco my nad nimi mnohdy rezignovaně mávneme rukou - je to přece nad naše síly a jednají tak téměř všichni - jsou tu ti, kdo se s tímto stavem nesmiřují a stále touží po nápravě. Vědí, že není v jejich moci, že jsou slabí a bezbranní. Vědí však také o Božím zaslíbení nasycení. A tak jako hlad a žízeň nezaženeme jednou provždy, tak i spravedlnost musí být namáhavě obnovována. Není v lidských silách vybudovat spravedlnost, která by vydržela věky. Dokonalost je teprve před námi. Bůh však zaslibuje ústy svého Syna nasycení. Nasyceni spravedlností budou ti, kdo to zde nevzdávají, kdo po ni stále znovu touží.

Milosrdní dojdou milosrdenství. Lidské milosrdenství je odrazem Boží milosti se světem a lidmi v něm, když se nad nimi ujímá vlády a nenechává je napospas nerozumu světských mocipánů. Bez Božího příkladu a pomoci nedokážeme být milosrdní. Sami žijeme z Božího milosrdenství a odpuštění. A jen když jsme napájeni z tohoto pramene, smíme se i my sami pokoušet odpouštět a neodplácet zlým za zlé. Pokud se nedočkáme pochopení a vstřícnosti u lidí, nemusí nás to mrzet. Máme přece Boží zaslíbení, že u Něj dojdeme milosrdenství.

Když slyšíme o čistém srdci, vybaví se nám zcela jistě prosba o ně. Uvědomíme si, že čisté srdce, je něčím nepředstavitelným bez Božího zásahu, bez očištění od Něj. Vždyť to naše srdce, naše nejvnitřnější já - tedy biblicky nejen naše cítění, ale i myšlení a rozhodování, centrum naší bytosti, odkud vychází všechno zlé i dobré -, je tak rozpolcené. Snad je plné touhy po dobrém, ale vždy znovu také nakloněné ke zlému. Sami si srdce vyčistit neumíme. Jen ten, kdo vložil svůj život do Božích rukou, aby On sám v něm vládl, jen ten dostává nové čisté srdce, srdce přetvořené působením Boží moci a proniknuté Duchem svatým. Takový člověk má příslib vidět Boha. V přítomnosti je to víra, která nám pomáhá zahlédat Boha a jeho dílo v lidech kolem nás, v našich bližních. Jednou však již víra nebude potřeba, protože uvidíme svého Pána tváří v tvář.

Ti, kdo působí pokoj, budou nazváni syny Božími. Tedy ti, kdo staví mosty porozumění mezi lidmi, žijí bez závisti a dovedou pomoci ke smíření, kdo usilují o harmonický řád v mezilidských vztazích. Tito pokojní budou přijati do Boží rodiny, směřují již nyní přímo k cíli všeho lidského bytí.

Blahoslavení pronásledovaných pro spravedlnost tuto Ježíšovu povzbudivou a potěšující píseň všem kolem Něj shromážděným završuje a korunuje. Nakonec ještě vyzývá k radosti a jásotu navzdory útokům a obviněním, která je pro Krista čekají. To není výsměch ani ironie. To je ujištění o tom, že to, co je v životě rozhodující a podstatné, neurčují mocní tohoto světa na svých schůzích, zasedáních a valných hromadách, nýbrž náš Pán a Stvořitel, náš milosrdnýnebeský Otec svou láskou. A ve svém Synu Ježíši Kristu nám to připomíná a potvrzuje.

Nakonec se jistě neubráníme otázce: Patříme i my mezi ty blahoslavené, mezi ty, pro něž platí Boží zaslíbení? Platí pro nás některá z těch charakteristik Bohu milých lidí? Na Ježíšových blahoslavenstvích je pozoruhodné to, že jsou otevřena do budoucnosti. Jejich naplnění se dočkáme teprve, když přijde Boží království ve své plnosti. Již nyní však můžeme zahlédat jeho působení při těch, kdo zcela vydali svůj život Bohu. I při nás probleskuje, když se ve víře otevíráme moci Boží. Amen.