Neděle díkčinění v říjnu 2010 - 2. Korintským 9,6-15


Dělá nám radost, když něco darujeme církvi či na nějaký tzv. bohulibý účel? Nebo dáváme s těžkým srdcem, protože to tak má být a také od nás se to očeká? A v koutku duše nás přitom tísní lítostivá představa všeho, co by se místo toho dalo pořídit a na co nám už tedy asi nezbude... Možná se nám to stane jen někdy. Ale stejně máme vědět, že to takto Pán Bůh rozhodně nechce! Naopak: jestliže máme někdy pocit, že nám to bude někde chybět, nebo pokud je nám těch peněz líto, pak si je máme raději nechat v kapse či na kontě a klidně se z nich radovat! I to je přece Boží dar a náš nebeský Otec nemá v úmyslu někomu jej vyrvat (např. jako oblíbenou hračku, kterou dítě nedokáže dát z ruky). Bůh tím, co my nejsme ochotni dát, nezchudne a jeho dílo najde potřebné prostředky jinde či jinak. Ovšem při takovém jednání je poznat, že víra toho člověka je ještě příliš dětská. Že ještě nechápe, že každý pro svůj život dostává všeho mnohem více, než stačí spotřebovat. A to právě proto, aby se mohl rozdělit s ostatními, aby mu bylo dáno prožít ten úžasný pocit spoluodpovědnosti za určité dílo, tu obyčejnou lidskou radost z něčeho dobrého. Ale pokud k tomu ještě nedospěl, pak není třeba, aby se přemáhal. Bůh si totiž cení upřímnost více než falešné srdce. A co víc: Bere vážně naše obavy z budoucnosti, naše starosti o zabezpečení rodiny, dokonce i tu naši touhu ukázat druhým, že také něco dovedeme a znamenáme, která se často projeví právě v tom, že chceme vlastnit něco, co ten druhý nemá. Pán Bůh je s námi ve všem našem trápení (i ve všelijakém našem bloudění) a chce nám pomoci.  Tak jako pomohl církvi v Jeruzalémě skrze Korintské, které kázání apoštola Pavla podnítilo ke sbírce v jejich prospěch. Především nám však chce náš Pán ukázat ještě i jiné možnosti naplnění našeho života, jinou cestu k bezpečí a spočinutí. Pokud však na ní ještě někdo nestojí pevně a jistě, nechce mu nakládat břemena, která by nemohl unést. A proto: dávej jen tolik, kolik můžeš dát s radostí a pýchou, že se podílíš na dobrém díle. Možná, že nakonec Bůh ocení tvůj skromný dar vydaný s láskou a touhou pomoci více, než mnohé jiné… Jen On totiž vidí až do našich srdcí a může tak posoudit, kdo dává skoupě a kdo štědře, kdo s nechutí a kdo s radostí.

Ale když pak poznáme radost z dávání, naučíme se dávat ochotně. Neboť: kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet. Tady nejde jen o logiku úměrnosti: čím více dám, tím více bude možné vykonat dobrého: nasytit více hladových a obléci více nahých, nakoupit více léků a pořídit větší množství přikrývek či stanů pro ty, kdo přišli o střechu nad hlavou. Jde především o to poznat, že pro to, co vydám, nezchudnu. Ba právě naopak: že mi Bůh požehná tak, abych mohla příště dát ještě více. Vždyť z toho, že dávám, mám většinou užitek i sama.

Ovšem Boží vklad do člověka představuje mnohem více než jen materiální zajištění. Znamená především ujištění jeho milostí a láskou, odpuštěním a vykoupením. Vyznačuje se tím, že nás naplňuje vědomím toho základního životního smyslu, že si ve víře ověřujeme a potvrzujeme, že náš život má svou hodnotu, že směřuje odněkud někam. Náš Bůh nás vybavuje odpověďmi na ty základní životní otázky: proč a k čemu? A tak vskutku získáváme neskonale více, než jsme kdy byli schopni a ochotni sami investovat. Boží láska naplňuje a zajišťuje bezvýhradně ve všech oblastech. A co více: působí dál zas odtud, kam vložila svůj podíl; tedy také skrze jednoho každého z vás, skrze náš sbor i skrze mnohé jiné v našem městě, které třeba denně potkáváme. Pak ovšem rozhodně záleží i na nás, kolik se z ní dostane dál, mezi další příjemce a příští potřebné. Záleží na naší dobročinnosti. Zbohaceni Boží láskou si však rozhodně můžeme dovolit být velkoryse štědří. Nakonec: dáváme jen z toho, co jsme sami přijali, čím byla vyplněna naše vlastní nouze, pokryty naše nedostatky. A navíc jsme v tom běhu dávání a pomoci vždy znovu také sami zbohacování. Tím, že vykonáme něco dobrého, přece sami také něco získáváme. A tak bez stále nového zapojování do toho díla Boží dobroty a lásky, by v nás jeho milost začala vychládat a jeho dary by přišly nazmar.

Ten vlastní cíl dávání a přijímání však není nakonec jen ve vzájemné pomoci a solidaritě, v podílu na přetváření světa k jeho spravedlivější a snesitelnější podobě. Ten vlastní cíl je především v díkůvzdání Bohu. V obětavé službě druhým, v štědrosti a sdílení toho, co mám k dispozici, s potřebnými mohou totiž ostatní rozpoznat milostivý zásah Boží do jejich trápení a problémů a být tak za ně vděčni nejen konkrétnímu dobrodinci, ale také a především přímo samotnému Dárci všech dobrých dání, našemu nebeskému Otci. Dar věnovaný v čase nouze potřebnému, účinná pomoc v konkrétním trápení, ruka podaná v pravý okamžik a laskavé slovo často otevře lidem oči pro vnímání Boží dobroty a slávy mnohem lépe a rychleji než dobře propracovaná misijní akce.       V našem listu se sice nemluví o pomoci nevěřícím, nýbrž o daru jednoho sboru církve jinému. Ti dárci byli ovšem jeruzalémským velice podezřelí a jejich víra se jim zdála být nepřesvědčivá. Jestliže se nakonec mohli spojit k díkčinění Bohu, pak to byl zázrak Boží milosti a vynalézavosti Pavlova kazatelského umění. Proč by tento div vděčnosti a překvapeného úžasu nemohl přivést k poznání Boží otcovské péče i dnešní všelijak pochybně věřící či nevěřící?

Bratři a sestry, díkůvzdání tedy není jen bohoslužbou, kterou konáme radostně sice, ale jen jednou do roka. Díkčinění je trvalou součástí našeho života víry. V bohoslužbě, i v běžném životě. Je obsaženo v našich vlastních slovech chvály, ale často i v reakcích těch, kterým jsme nějak – třeba i nevědomky – vyšli vstříc. Je však – znovu si to připomeňme – nerozlučně spjato s štědrostí. Kdo je skoupý, není schopen chval a díků a nemůže k nim přivést ani jiné. Kdo se však nechá naplnit Boží plností, aby z ní čerpal pomoc a posilu nejen pro sebe, ale i pro druhé, ten se s díkčiněním setkává, zve k němu a sám děkováním a chvalozpěvy překypuje.

Díkčinění pak rovněž upevňuje jednotu Božíholidu. Spojuje dárce i obdarované ve vděčnosti Bohu. Pomáhá překonávat rozdíly ve vyznání i praxi víry. Vede k modlitbám jedněch za druhé i za celý náš svět.

A tak tedy: Bohu budiž vzdán dík za jeho nevystižitelný dar. Amen.