14.11.2010 - kázání Jindřicha Halamy - Židům 3,1.2


Pisatel epištoly Židům se ve třetí a čtvrté kapitole listu věnuje tématu cesty Božího lidu – cesty k cíli, do odpočinutí. Cesty k pokoji s Bohem a v Bohu, pokoji dokonalému a bez konce, pokoji, který je neoddělitelnou součástí představy Božího království. Cesta k tomu zaslíbenému odpočinutí vždycky byla a je složitá, to ukazuje právě na dějinách Izraele. A křesťany, kterým píše, vyzývá, aby se orientovali na Ježíši, který je příkladem věrnosti.

Řekneme-li věrnost, napadne nás v té obecně lidské rovině asi manželství, a možná také pes. To jsou zřejmě dvě nejčastější spojení tohoto pojmu. A jakási logika tu je, protože tam, kde člověk nemá někoho opravdu blízkého, kde je mezi lidmi sám a opuštěn, a zvlášť v případě, že se v nějakém člověku těžce zklame, obrátí svou pozornost, své city, k jiným živým tvorům, ke zvířatům, a někdy docela nezdravě.

            Řekneme-li věrnost jako křesťané, v církvi, ve vztahu k bibli, asi se nám vybaví slovo ze Zjevení, z dopisu do Smyrny - buď věrný až do smrti, a dám ti korunu života. Být věrný až do smrti. Jako křesťan bych samozřejmě chtěl takový být. To je to, oč jde, oč usilujeme. Jeden každý z nás, kdo si říkáme křesťané. Být věrní. Po světě chodí zástupy křesťanů, kterým jde o to, být věrní. A dějiny Božího lidu jsou přitom dějinami nevěrnosti. Stačí se podívat do bible, to je přesně to, na co upozorňuje pisatel epištoly Židům, nevěrnost lidu. Nevěrnost lidu jako celku, nevěrnost jednotlivých králů, kněží, proroků, nevěrnost učedníků (mnozí ho opustili), prvních křesťanů, a přejdeme do dějin církve a můžeme pokračovat. Vedle příkladů věrnosti můžeme vždycky nalézt mnohem víc příkladů opačných.

Dějiny církve jsou doznačné míry dějinami lidské nevěrnosti. A je tedy div, že tyto dějiny existují, že je můžeme psát, že můžeme být jejich částí. Proč tomu tak je, to připomíná autor listu Židům právě tady, ve třetí kapitole. Boží věc nestojí a nepadá s námi a naší věrností či nevěrností. Boží lid stojí na jiné věrnosti, než je naše lidská, tak často pochybná a nespolehlivá. Na věrnosti, která dává člověku možnost, aby si uchovával smělou jistotu a radostnou naději, jak čteme v listě dál. Jistou a radostnou naději, protože založenou na věrnosti Ježíšově. On byl věrný.

Ale tady se musíme zeptat na obsah toho slova. Jak, komu, čemu věrný? Co to přesně znamená? Mluvíme-li o věrnosti, máme na mysli určitou stránku života. Ve spojení se vztahem ke druhému jde o spolehlivost, o to, že trvale dbáme o druhého, o jeho potřeby, v dobrém i ve zlém, že za něj a za náš vztah k němu neseme odpovědnost a neporušíme ji. Ve spojení s nějakou funkcí nebo zaměstnáním znamená věrnost, že člověk něco koná poctivě a dlouhou dobu. Vždycky jde o docela určitou věrnost, která nezahrnuje jiné stránky života. Tak věrný manžel může být naprosto nespolehlivý, pokud jde o peníze, věrný fanoušek sportovního klubu může být prohnaný podvodník.

Pokud jde o naši cestu k pokoji a odpočinutí, naše naděje spočívá v Ježíšově věrnosti. A o jakou věrnost tu jde? Byl věrný tomu, který jej ustanovil. Byl věrný Bohu. To v nás vzbuzuje představu věrnosti zvláštního druhu, a zvláštního rozsahu, jakési věrnosti absolutní, do níž patří všechno, na co si vzpomeneme, všechno, co si umíme představit. Asi to bude pravdivá představa, ale právě tím, že zahrnuje všechno, se stane jakýmsi neurčitým ideálem.

Tady ovšem čteme o tom, že Ježíš je apoštolem a veleknězem našeho vyznání. Jeho věrnost je věrnost apoštola a velekněze. Apoštol byl někdo, kdo byl vyslán, aby splnil určitý úkol, aby něco vyřídil, aby zvěstoval nějakou zprávu. Pro první křesťany to jistě byla zvěst evangelia. Co nám tu tedy Písmo říká: hleďte na Ježíše, který byl věrný ve svém poslání. Jeho zvěst je důvěryhodná a spolehlivá. Věrné je to, co nám říká. Obrat "věrná řeč" je právě v novozákonních listech častý. Jako apoštol našeho vyznání nám Ježíš věrně, spolehlivě sdělil to, co má být naším vyznáním a může být naším vyznáním, pokud se tomu nezpronevěříme. A co víc, i když my nejsme věrní, když naše vyznání kulhá a klopýtá, věrnost jeho zvěsti zůstává stejná. On nám stále znovu a zřetelně sděluje tu radostnou zvěst: Bůh nás má rád.

Ježíš však je nazván nejen apoštolem, ale také veleknězem. To je druhá část poselství, které nám tento text vyřizuje. Velekněz. Slovo zvláštní, pro pohanské národy zavádějící (a nedělejme si iluze, Evropa je původně pohanský kontinent). Však je list určen Židům, těm, kdo rozuměli a znali, kdo je velekněz a jaké je jeho poslání. Ten, kdo zastupuje lid před Bohem, ten, kdo přináší oběť za hřích, aby očistil viny svého lidu. V Izraeli se to dělo po staletí na den smíření. Velekněz je ten, komu lid svěří všechno, co nemůže napravit, své viny, poklesky a slabosti, aby to on dal do pořádku. Ježíš je tu nazván věrným veleknězem, právě tím, na koho se má člověk spolehnout se svými vinami, komu může svěřit své bolesti a slabosti, na koho se může obrátit tam, kde lidská síla a moudrost selže a nepomůže.

To důležité na Ježíšově věrnosti je právě to, že jeho věrnost je zároveň zjevením věrnosti Boží, která má moc věci měnit a napravovat. Člověk může mít dobrý úmysl a upřímnou snahu, což platí pro mnoho našich lidských činů, ale nemůže vlastně zaručit, že bude mít i moc udělat to, co chce, uskutečnit to, dovést do konce.

Epištola Židům nás ujišťuje: to, že Ježíš jako náš apoštol a velekněz je věrný, znamená, že přišel zvěstovat milost a také ji dává. Přišel zvěstovat odpuštění a odpouštět. Hleďte na Ježíše. Naslouchejte tomu, co nám říká a vězte, že je to věrné. Tedy nejen pravdivé a spolehlivé, ale také skutečné. Není to něco, v co se má doufat a čekat, že jednou, někdy, se to stane. Ne, podle toho se dá žít už dnes, je to zvěst, která nám ukazuje, jaký může a má být každý den našeho života. Ale hleďte na něj také jako na toho, který nesčítá naše přestupky, aby soudil, nechce dělit na věrné a věrnější, nýbrž přináší odpuštění a pomoc. On jako velekněz je tu pro nás, když jsme slabí, skleslí a bezradní, když na nás přijde něco, na co nestačíme.

Hleďme na Ježíše, abychom poznávali, co vede k pokoji a k odpočinutí, co otevírá možnost, aby člověk i uprostřed tohoto našeho uspěchaného, nervózního, často lhostejného nebo i nepřátelského světa, našel život pokojný, smířený a radostný. Hleďme na něj, abychom poznávali, že to, na co nestačíme, on koná za nás. To je základem té smělé jistoty a radostné naděje, o níž mluví apoštolové. Náš vlastní život, život našeho sboru, naší církve, Božího lidu a konec konců celého světa nestojí na naší věrnosti či nevěrnosti. Ta sice leccos ovlivňuje, může mnohé zlepšit i pokazit, ale základem, na kterém stojí všechno a na kterém tedy můžeme a máme stát především my jako křesťané, je věrnost Krista Ježíše.

 

Pane Bože,

děkujeme ti za to, že nemusíme ve všem spoléhat sami na sebe. Až příliš často nám spoléhání na člověka a jeho věrnost, včetně té naší, přináší zklamání a bolest. Děkujeme za ujištění, že uprostřed všech zklamání a pádů nepřestává platit, že nás máš rád. Že kdyby nebylo nic jiného, na co bychom se mohli spolehnout, tvoje věrnost a láska, dokázaná Ježíšem Kristem, zůstává s námi.

Amen.