5.12.2010 - kázání Martina Prudkého - Izajáš 35, 1-10


Milí bratři a sestry, ten přečtený oddíl patří k takovým místům Písma, k takovému svědectví o Hospodinově díle, které přímo hýří barvitými obrazy. Z té prorocké písně se na nás přímo valí barvité metafory, přirovnání, které chtějí vyjádřit, jak to vlastně s lidem Hospodinovým v tomto světě jest. Bylo to čtení relativně dlouhé, ale vlastně je to až druhá část delší písně. Správně bychom měli číst ještě velkou část kapitoly předchozí. Tam tato píseň začíná a mluví se tam o tom, jak se lid do své situace, kterou prorok líčí těmi obrazy pouště, suchopáru, vyprahliny, jak se Boží lid do té situace dostal. Aspoň stručně přečtu několik veršů z toho předchozího kontextu: Tam Izajáš (34*8n 11.14.16) říká: Je to den Hospodinovy pomsty, rok odplaty v soudní při Sijónu. V ten den se potoky změní ve smůlu a země se stane hořící smolou. Obsadí ji sova a sýček, výr a krkavec v ní budou bydlet. …Bude se tam setkávat divá sběř s hyenami a běsové tam na sebe budou pokřikovat. Bude si tam hovět upír a najde si odpočinek. … Hledejte v knize Hospodinově a čtěte: "Jediná z těch příšer tam nebude chybět, ani jedna z nich nebude scházet, neboť ústa Boží to přikázala a jeho duch je shromáždí."

Na tato slova navazuje ten náš text, ta píseň o tom, jak poušť a suchopár rozkvete, jak se promění.

Tedy výchozím obrazem je suchopár, poušť plná jakýchsi běsů. Izajáš tu samozřejmě nemluví jako básnivý krajinopisec o krásách nebo ošklivosti judské pouště, krajiny Palestiny. Ten suchopár je metafora, obrazné přirovnání pro život Božího lidu, Izraele. Je to obraz církve, chcete-li. Ve vší této strohé jednoznačnosti je to výraz, obraz ještě docela mírný ve své poetice. Proroci, jak zná každý písmák, dovedou o Božím lidu mluvit ještě mnohem šťavnatějšími výrazy. Izajáš tady volí obrazy, metafory pustiny, mrtvolného suchopáru, bezútěšné pouště. Nevím, jestli je na tomto místě správné začít široce rozvíjet, v čem se tento obraz hodí nebo naopak nehodí k vystižení života Božího lidu dnes. Asi bychom pohotově našli dobré argumenty jak pro, tak proti. Jak pro hlasy kritické, tak argumenty proto, že tak zlé to zase není a že církev Páně zase tak úplně mrtvou pouští není. Poslyšme ale raději Izajáše a vezměme hned od začátku vážně, jaké obrazy o Božím lidu užívá. Tato slova chtějí a mají být oslovením pro nás. Podle církevní tradice se mají číst právě v adventu. Tedy Boží lid jako poušť a suchopár. Všimněme si ale, že Izajášovi nejde jen o nějakou definici. Nejde mu o to, jak nejlépe, vtipně, výstižně popsat stav Božího lidu, neběží mu jen o kritickou analýzu, o to, jak vykreslit bídu církve a pak nad ní potřást hlavou, nějak vtipně a trefně si do Božího lidu šťouchnout. Jde mu o to, aby tu sklíčenost a tu vyprahlost prolomil. Aby u té situace nezůstalo. Samozřejmě, nejprve je potřeba daný stav pojmenovat, ale to není všechno. Všimněme si, v tom textu ten výchozí stav vyjadřují podstatná jména, jednotlivé obrazy, ale pak jsou tam ještě velice důležitá slovesa. A ta vyjadřují, co se s tím stavem děje. Vyjadřují vlastně, co s tím Bůh dělá, co Bůh koná. To je pro mnoho biblických oddílů společné - tento rys. Podstatná jména, vyjadřující stav, a slovesa, co s tím Pán dělá. Poušť a suchopár - se rozveselí. Pustina – se rozjásá, rozkvete. Bujně vypučí. Bude radostně jásat a plesat. To je evangelium tohoto oddílu.

Dost podivná písnička. Kdo to jak živ slyšel, takové kontrasty! Zní to zrovna neuvěřitelně. To přece není normální, aby poušť rozkvetla a vyprahlina vypučela kvítím. Nepochybně záměrně tady prorok používá takto kontrastní obrazy. Protože jde o vyjádření Božího díla a tento kontrast, ty naprosté protiklady patří k jeho povaze. Protiklad vyhrocený až k zázračnosti. Je přece řeč o Božím díle a to má tento ráz. Když Bůh jedná pro svůj lid, když ho zachraňuje, tak takový ráz má Boží dílo mezi námi. Ta pověstná vyprahlina bude proměněna v krajinu tak nádhernou a skvostnou jako je Libanón, Karmel a Šáron. To jsou v dané situaci vyhlášené kraje žírnosti a krásy. To tedy není, bratři a sestry, právě malá změna. Na jedné straně poušť a na druhé straně ten nejúrodnější, nejbohatší, nejžádoucnější kraj jako obdělaná zahrada. Jak by se dala taková změna asi provést? Samozřejmě, že nijak. Ona se nedá provést, ale nastává tam, kde je při díle Hospodin. A to je Izajášova písnička. To je jeho zvěst právě pro vyprahlé. Tam, kde je Hospodin při díle, tam se dějí takovéto věci. Izajáš říká: Hle, Bůh váš! On vás přichází spasit. V Něm, v jeho příchodu je kořen té proměny. A to je adventní zvěst. V jeho sklonění k nám je základ té překvapivé proměny, překvapivé nádhery, až oči přecházejí. Tu jsme nepochybně u toho, proč církev čítává tento oddíl právě v době adventní. Proč si tento text mámev tuto dobu číst. Ta slova: Bůh váš přichází přeložena do latiny Deus veniet, v tom je ten Boží advent. Příchod Páně k naší spáse.

To, co jsme až doposud z Izajášova zvěstování vyslechli, zní až neuvěřitelně skvěle a nádherně. Až trochu moc. Až trochu jednostranně. Jen samá sláva a nádhera, nikde ani šmouha, nikde ani stín. Jako na nějaké vánoční reklamě nějakých superVánoc. Našinec, moderní skeptik bývá z takových řečí většinou trochu nesvůj, protože nemáme rádi jednostrannosti, chceme být opatrní, vyvážení. Chtělo by se nám připomenout, že takové zvěsti trošku chybí ten předchozí kontext, kde se mluví o soudu, nebo nějak jinak bychom uvedli nějakou okolnost, která by trošku vyvážila tu drtivou ofenzivu pozitivní zvěsti. Písmo ale nepotřebuje takové přisluhování naší skepse, aby mluvilo přiměřeně. V tom slovu samém je vyjádřena střízlivost v míře nemalé. Jenom naslouchejme pozorně. Říká se tu v tom adventním textu, který mluví v těch slovesech o té nádherné proměně, kterou přináší, říká se tu: Posilněte se, nebojte se, hle, Bůh váš, totiž pomsta přichází, odplata Boží. On sám přichází a spasí vás. Dost podivná kombinace motivů. Jak tomu máme rozumět? V tom skvělém příchodu Páně, který tu vyprahlinu promění v pučící zahradu, je řeč o pomstě a odplatě.To je hodně divné a do naší vánoční nálady se to moc nehodí. Nebylo by možné taková slova přejít, přeskočit, nebo je vyřídit nějakým poukazem na nějaké ale ,nějak elegantně, učeně je odvysvětlit? Jistěže by to bylo možné, takové výklady se také najdou, a je to potom pro posluchače jednodušší, přehlednější, neruší to naše navyklé náboženské představy, ale o hodně přijdeme, když tento motiv přeskočíme. Takový přístup ke svědectví Písma se vždycky vymstí. Ze vzácného adventního evangelia se pak může stát slovo laciné milosti. Ta řeč o pomstě, odplatě Boží je pro Izajášovu řeč velmi důležitá. Když se začtete do jehoproroctví, tak hned od první kapitoly až do konce ta podvojnost milosti a soudujde ruku v ruce. Je to rub a líc jednoho díla. Nemylme se, říká Izajáš, Bůh náš přichází, ale to znamená soud. To znamená chvíli, kdy bude zjeveno, coje pravda a lež. Zpívat: „Slávy Pán přichází“ znamená vyhlašovat, že ta naše zamotaná šedošedá skutečnost se vybarví. Že dojde na to, co je bílé a co je černé, co je pravda, co je lež. I to patří k naší naději. Proto se na příchod Páně těší spravedliví, zejména ti, kteří trpí, a právem se toho příchodu mohou hrozit svévolníci, pokrytci. Ale je-li řeč o pomstě, musíme dávat velký pozor. To je nesmírně nebezpečné slovo zejména takto na kazatelně, v náboženském prostředí, v kostele. Měli bychom dávat velký pozor nato, jak o pomstě, soudu Izajáš mluví.

Především první důležitá poznámka: ta pomsta a odplata, o které Izajáš mluví, neplatí těm druhým. Někomu, o kom my simyslíme, že by to měl od Pána Boha pěkně schytat. Nemylme se, ta slova patřístejným adresátům, jako ty předchozí obrazy spásy: nám. Nám osloveným tímto oddílem. Ta slova milosti a slova soudu mají stejného adresáta. To za prvé a zásadně. A za druhé: Ta pomsta, odplata Boží tu, nasloucháme-li pozorně, neznamená předně nebo pouze, že to každý od Hospodina pěkně schytá za všechno, co kdy udělal špatně. Že nám to zkrátka onen přísný a přesný počítající Pán Bůh pěkně všechno nakonec sečte. Hospodin, ten, k němuž se ve víře upínáme a jehož příchod v adventu vyhlížíme a zvěstujeme, přece není nějaký vrchní nebeský účetní našich hříchů, vševědoucí a všemocný dozorce, který si po celý náš život dělá černé puntíky a čárky, aby nám to nakonec všecko sečetl a aby nás nakonec dostal. Jestli se v církvi, v křesťanské tradici obecně prosadila taková představa, taková víra, takový obraz Boha, tak to není než výmluvné znamení právě té vyprahlosti a suchopáru, o kterém Izajáš mluví. Žije-li lid Páně takovou představou, pak asi dost nečte Bibli. Pak je ta vinice Páně opravdu zpustlá a zarostlá a pak lid Páně na Hospodina, jak o něm mluví proroci a apoštolé, pozapomněl. Izajášovo slovo o pomstě a odplatě mluví o něčem jiném. Říká se tu, že ten, v jehož příchodu jde o pomstu, je mnohem pozoruhodnější. Ona je to dost podivná pomsta, podivná odplata, posloucháme-li dobře a přesně. Říká se tu: Hle, Bůh váš, pomsta přichází, odplata Boží a výsledkem je hned další věta: On spasí vás. Spasí, ne odsoudí. Spasí vás. Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí. Přijdou na Sijón s plesáním. A radost věčná bude na jejich hlavách. Tedy dost podivná odplata a dost podivná pomsta. Podivná a zvláštní nenormální zvěst. Takhle přece žádný normální bůh, jak jej známe z náboženského trhu, nejedná. Rozhodně to není onen přísný vševidoucí a vševědoucí dozorce. To, co se tu říká o Hospodinu je mnohem, mnohem zajímavější. Považte: ten suchopár, poušť se rozveselí, pustina se rozjásá, rozpučí se kvítím, oči slepých budou otevřeny, jazyk němého bude plesat, chromý bude skákat jako jelen a Boží lid půjde po cestě, po silnici svaté vstříc svému setkání s Bohem a dojde tam s plesáním a radostí věčnou bude ověnčen. To jsou adventní obrazy, nebo chcete-li Izajášova adventní písnička o tom, že Bůh náš přichází s pomstou a spasí nás. Ti, za něž Hospodin zaplatil, ti, za něž Hospodin zaplatil, dojdou veselí a radosti. Na útěk se dají starosti a nářek.

Není, bratři a sestry, vůbec samo sebou, že toto smíme slyšet už teď, že na své životní cestě už teď na této zvěsti takto podivuhodné a zvláštní smíme skládat svoji naději a budovat svoje životy. Není to vůbec samo sebou, ale je to tak. Hospodin, Bůh náš, ten v příchodu Ježíše Krista zjevený a skrze Ducha svatého nám dosvědčovaný nám tuto zvěst nabízí. K životu takovýmto evangeliem formovanému, utvářenému, orientovanému nás zve. A to právě dnes a zde, takto v adventu, kde nám máloco, když se dobře rozhlédneme po tomto světě, může připomínat rajskou zahradu. Spíše u sebe i při sobě a v církvi můžeme shledávat tu izajášovskou vyprahlinu a vinici všelijak zaplevelenou. Ale, přece, slyšíme-li dobře zvěst Písma, právě uprostřed toho všeho, právě uprostřed všelijakých zklamání, zmatků, bolestí, můžeme, smíme vědět o tomto pramenu vody živé, o zdroji proměny a můžeme už teď z tohoto pramenu čerpat, můžeme žít ve znamení budoucí slávy a kolem tohoto stolu mimo jiné také předjímat radostně, nadějně, přičinlivě tu hostinu posledního času. A své poslední starosti přitom můžeme vkládat v důvěře do prosby: Přijď, Pane náš. Je to snad málo? Myslím, že ne, že je to dost na život v naději. Na život ve znamení adventu to rozhodně stačí. Tak tedy: Přijď, Pane náš. Amen.

Pane náš a Spasiteli, vyhlížíme tvůj příchod, těšíme se, měli bychom se i hrozit příchodu soudu, přece však máme smělou naději, protože v tvém evangeliu jsme poznali, že tvá láska k nám je mocnější než naše odcizení. Proto tě prosíme: přijmi nás, proto se od tebe nadějeme dobrých věcí. Prosíme, vezmi na milost nás i celé své vzdychající stvoření. Pro svou milost. Vždyť tobě patří všechna sláva i moc nyní i vždycky i při nás. Amen.