26.12.2010 - vánoční kázání Václava Skalického - Lukáš 2,1-14


Bratři a sestry, 

stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta... 

Stává se v těchto dnech, že ačkoliv nevyšlo žádné nařízení od naší vlády, orgánů EU či OSN, lidé téměř po celém světě slaví Vánoce. Velikonoce již zdaleka takovým univerzálním fenoménem nejsou, o ostatních křesťanských svátcích ani nemluvě. Ovšem pokud takto srovnávám, nabízí se otázka, nakolik jsou skutečně masově slavené vánoční svátky ještě křesťanské. Odhlédneme-li od svátečních rekvizit jako jsou dárky, stromeček, svíčky či kapr, které s křesťanstvím souvisí buď málo nebo vůbec, dojdeme lehce k závěru, že nepříliš. No a co má být, můžeme si říci, doba zimního slunovratu lidi odedávna fascinovala, a tak se slavilo a slaví. Řecké kronie na počest Titána Krona, římské saturnálie na počest boha sklizně Saturna, kult boha slunce, a mohli bychom dále pokračovat... Podle básníka Horacia se Římané během saturnálií navzájem obdarovávali hliněnými figurkami, hracími kostkami, skříňkami na peníze, noži, sekerami, parfémy, dýmkami, knihami, zvířaty, masem či celým prasetem. Dost lidí se kvůli dárkům zadlužilo a posléze zbankrotovalo. Jak napsal nedávno sžíravě jeden český deník, slavení v tuto dobu tu bylo dlouho před Kristem a patrně přežije i posledního křesťana. Pokládám podobné výroky za užitečné a cituji je i proto, že nám křesťanům vcelku oprávněně připomínají ,že vánoční slavení není naším vynálezem, nemáme na něj monopol, a je asi dost marné lidem kolem nás v tomto čase vyčítat zesvětštění a konzum. A užitečné nám mohou být i v tom, že nás vybízejí k připomenutí si smyslu křesťanských vánoc,osahání základů naší víry. Aby se i nám plíživě z Vánoc nestávaly převlečené saturnálie... Co nás kromě klidu, míru, pohody, hojnosti a rodinného sejití přimělo přijít včera i dnes právě sem?

   Na podobnou otázku jsem slyšel vloni v rozhlase odpovídat křesťanského duchovního. Sdělil posluchačům, že my křesťané slavíme o Vánocích Ježíšovy narozeniny. Je to skutečně tak? Lze to takto jednoduše přijmout a případně předávat dále? A pomůže nám k přemýšlení dnes slyšené vyprávění zapsané evangelistou Lukášem?

   Pokud chceme slavit něčí narozeniny, bývá dobré vědět, kolikáté jsou (a zda-li pak nejsou kulaté) a kdy je máme slavit. Jistě, oslavu můžeme z praktických důvodů přesunout, ale bylo by hodně zvláštní slavit jubileum připadající na prosinec v květnu, červnové v listopadu a podobně. Lukáš si, zdá se, dává velmi záležet, abychom žádané údaje měli kdispozici. Odkazuje na soupis lidu, přesněji na první majetkový soupis, nařízený císařem Augustem a konaný v době spravování provincie Sýrie Quiriniem. Potíž je v tom, že císař Augustus žádný takový univerzální cenzus, soupis majetku pro daňové účely, nenařídil. Tedy žádné historické prameny se o něm nezmiňují. I kdyby se konal a kronikáři tuto světodějnou událost opomněli zaznamenat, víme, že dokud žil král Herodes, judské království bylo daní zproštěno. A do třetice: za dobu Herodova panování Qurinius správcem Sýrie nebyl. Historik Josephus Flavius popisuje místní soupis provedený za správce Quirinia, ovšem deset let po Herodově smrti. Byla to novinka pro Židy tak neslýchaná a otřesná, že způsobila velké lidové povstání. Ovšem neudělali bychom dobře, ani pokud bychom Lukášův příběh datovali do onoho roku 6 - tento soupis se týkal pouze Judska a nikoliv Galileje, kde leží Nazaret. Ať se snažíme sebevíc, musíme nutně konstatovat, že neznáme ani rok, roční období, měsíc, či dokonce datum Ježíšova narození. A vezmeme-li Lukáše v tomto směru alespoň v něčem vážně, můžeme vyloučit naše zimní Vánoce, protože pastýři pod širým nebem přebývali pouze od jara do podzimu.

   Dospějeme-li tedy k tomu, že Lukáš nepíše jako kronikář, což je zřejmé i při porovnání s Matoušem, který vypráví zcela jiný příběh, pak je dost podivné, že bychom slavili narozeniny člověka, o kterém vůbec nevíme, kdy se narodil. Ledaže... Ledaže by nešlo pouze o narození člověka, byť výjimečného. Plynoucí Lukášovo vyprávění dlouho nenaznačuje, že by se mělo přihodit něco extra zvláštního. Zobrazuje muže s těhotnou snoubenkou, která po dlouhém putování a bez střechy nad hlavou porodí syna. Až když právě narozené, zakrvácené miminko čelí v jeslích drsnému, studenému světu, v krajině opodál se stane něco velmi nezvyklého. Nebe se rozzářilo anděly. Zjevila se sláva Páně. Vyděšeným pastýřům se v tomto kosmickém představení zvěstuje veliká radost pro všechen lid. V lidské historii došlo k zásadnímu zvratu k dobrému - narodil se Spasitel, Mesiáš, Bůh má v lidech zalíbení, gloria in excelsis Deo. Je těžké nějak blíže popsat, co ti honáci u Betléma viděli. Lukáš nám představuje něco jako otevřená nebesa, kde kromě andělů jsou i nebeské zástupy chválící Boha. Ne, opravdu netuším, jak ta scéna mohla vypadat, ale zdá se mi, že ti nebešťané užasli nad tím, že Bůh sám sestoupil na zem jako bezbranné dítě, odkázané na péči jedné dospívající židovské dívenky. Jak čteme v epištole Filipským: "Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž zřekl se všeho, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí." (Fp 2,6-7).

   Zde jsme u zdroje křesťanských Vánoc: je to zvěst vtělení, inkarnace. Zmínit se jen o Ježíšových narozeninách mi připadá jednak nepřesné, ale hlavně nedostačující. Nepřesné v tom, že neznáme ani přibližně data narození. A nedostatečné, protože nesděluje nic o tom, co Ježíšovo narození znamená a kým on je. Bůh se stal člověkem, přišel mezi nás.Tak na nás Bohu záleží, že je toto schopen pro nás udělat. V Ježíšovi máme Boha před očima, v jeho příběhu poznáváme, kým je Bůh a co s námi zamýšlí. A je to ohromně dobrá zpráva, je to evangelium! Musím Lukáše rehabilitovat, on vůbec neměl v úmyslu předhodit lidem historické datum Ježíšova narození, abychom my dnes mohli bouchnout šampáňo k jeho narozeninám. Přesto jeho historické souřadnice nejsou pouhá vata, mají nám připomínat, že Bůh, který nezná žádné předtím ani potom, vstoupil do dějin, do času a prostoru.

   Míval jsem sklony vánoční evangelijní oddíly, jako je ten dnešní, odzívat. Před očima se mi při jejich čtení míhaly postavičky z Betlémů, děti pochodující v prostěradlech při vánočních hrách a ilustrace z biblí pro děti. I toho Ježíška přece mají lidé nejvíce rádi právě jako miminko - je jako každé roztomilé a do ničeho nám nekecá. Evangelisté Marek s Janem byli rozumní, že začínají své texty až Ježíšovým veřejným působením v dospělosti...Doufám, že vy jste tímto despektem postiženi nebyli a vánoční příběhy vám nezevšedněly. Mě teprve nyní opadávají šupiny z očí a objevuji, že jsou naopak vzrušující a svým, pro nás zvláštním způsobem, pravdivé.

    Už zde, v příběhu Ježíšova narození, se můžeme přesvědčit, že Bůh nejen, že nikoho nepřehlíží a nedá na naše postavení, vliv či bohatství, ale upřednostňuje chudé a přehlížené, je nakloněný vyděděncům. Narozený na cestě, na venkovské periferii, snad ve chlévě. Je dost dobře možné, že událost, která rozdělila dějiny i naše kalendáře na dvě poloviny, měla více zvířecích než lidských svědků. Nebe se na chvilku rozzářilo anděly, ale kdo tu podívanou viděl? Negramotní honáci, co druhým hlídali stáda,"nicky", o kterých ani nevíme, jak se jmenovali. Takové podmínky sivybral pro svůj příchod, takto bude jednat Ježíš celý svůj život, tak jedná Bůh.

   Vánoční evangelium nám také připomíná zásadní změnu v přístupu lidí k Bohu. My, kteří jsme zvyklí Boha důvěrně oslovovat v soukromé modlitbě, možná občas zapomínáme, že ve většině náboženských tradic je při předstupování před Boha či božstvo nejsilnějším pocitem strach. Klečící muslimové se sklánějí tak hluboko, až se čelem dotýkají země. I Židé si strach s uctíváním Hospodina spojovali. Člověk, který se s Bohem setkal, mohl očekávat, že odejte ožehnutý, se zářící kůží nebo třeba napůl chromý jako Jákob. Sáhni neuctivě na archu úmluvy a jsi mrtvý. Vstup do velesvatyně, a nikdy živý nevyjdeš. Mezi lidmi, kteří pro Boha v chrámě obezdili oddělenou svatyni a chránili se vyslovovat či přesně psát jeho jméno, se Bůh naprosto neočekávaně objevil jako miminko v jeslích. Je snad něco méně děsivého než novorozeně s ručičkama a nožičkama přitaženýma k tělíčku? V Ježíši Bůh objevil způsob, jak se přiblížit k lidským bytostem, aniž by v nich vzbudil strach. Myslím, že strach se nikdy příliš neosvědčil, bylo třeba nového přístupu, který by propast mezi Bohem a lidstvem nezdůrazňoval, nýbrž překlenul.

   Mluvíme zde o Božím vtělení, o Bohu sestupujícím na zem, o tajemství, které se místo teologických dogmat odvážím ilustrovat dvěma obrazy. Ten první je biblický, starozákonní a máte ho před očima z prvního čtení. V knize Izajáš, v místech odkud čerpáme nejvíce mesiášských předpovědí, se objevuje místo, kde se sám Hospodin svěřuje se svým trápením. Copak jsem se s tebou rozvedl, lide můj, copak jsem tě prodal jinému pánovi? Vždyť za vaše průšvihy si můžete sami! Když jsem přicházel, proč tu nikdo nebyl? Volal jsem a nikdo se neozýval! Což je má ruka tak krátká k vykoupení? Nemá k vysvobození dost síly? Vždyť je pro mě hračka vysušit moře a řeky obrátit v poušť. Je to udivující náhled do Božího nitra, tají se nad tím dech. Bůh jako zhrzený nápadník, který přiznává neúspěch svého dosavadního snažení, Bůh, který si snad až zoufá, ale na lidech mu nesmírně záleží. Ten text jiskří napětím, očekáváním zrodu něčeho nového, naprosto nečekaného. Nebesa jsou - zatím - oděna v pochmurnou temnotu a žíněné roucho. U Betléma již jsou otevřená a zářící...

   Druhý obraz, který mi zprávu, že člověčenství naše ráčil vzíti na se, pomáhá uchopit, je vzpomínka z dětství .Pomáhal jsem tenkrát svým sourozencům pečovat o akvárium s mořskými rybkami. Přišel jsem na to, že obsluhovat takové akvárko není věc jednoduchá. Připadal jsem si, že obsluhuji menší laboratoř - musel jsem sledovat teplotu a správné chemické složení. Filtroval jsem vodu přes skleněná vlákna a dřevěné uhlí a ozařoval ji ultrafialovým světlem. Člověk by čekal, že za všechnu tu energii, kterou jsem jim věnoval, mi moje rybičky budou alespoň vděčné. Ale to ony ne. Pokaždé, když se nad nádrží objevil můj stín, zapluly do bezpečí nejbližší mušle. Projevovaly mi jeden "cit" - strach. I když jsem pravidelně otevíral poklop a třikrát za den jim sypal krmení, na každou návštěvu reagovaly jako na důkaz, že se je chystám týrat. Nedokázal jsem je přesvědčit, že mi na nich doopravdy záleží. Pro ty rybičky jsem byl božstvo. Byl jsem na ně příliš veliký, mé skutky příliš nepochopitelné. Začal jsem chápat, že na to, aby se něco změnilo, by bylo potřeba něco jako vtělení. Musel bych se stát rybičkou a "mluvit" s nimi jazykem, kterému by rozuměly.

    Lidská bytost, která se stane rybičkou, není nic ve srovnání s Bohem, který se stane miminkem. A přece se právě to podle evangelií v Betlémě stalo. "Bůh je veliký - Alláh Akbar", toto volání muslimů je pravdou, kterou lidi nemusela učit žádná nadpřirozená bytost. Že Bůh je maličký, to je pravda, které lidi naučil Ježíš. Máme zde tak od samého počátku novozákonních textů svědectví o Boží odvaze a statečnosti. Jistě i ve Starém zákoně čteme o Hospodinu jako o statečném bohatýrovi. Ovšem statečnost a odvaha není mezi slovy, která by mě napadala, v příbězích o stvoření, o sesílání ran na Egypt či o drcení armád stavících se do cesty Jozuovi, pouhým slovem. Ale lapám po dechu nad šílenou odvahou, kterou Bůh projevil, když zaujal místo mezi lidskými bytostmi, které se vyžívají v násilí a ponižování jeden druhého, v národě proslulém zabíjením vlastních proroků. Mohl snad Bůh udělat něco ztřeštěnějšího?