30.1.2011 - kázání Daniela Tomeše - Jan 4,46-54


Málokterý rodič by nebyl ochoten pro život svého malého potomka obětovat svůj vlastní. Dali bychom všechno, cokoli, co máme, jen abychom své dítě viděli živé a zdravé. Proto také dobře chápeme chování onoho královského služebníka z města Kafarnaum, o němž jsme četli v Janově evangeliu. Vydal se za Ježíšem do města Kána, které bylo vzdálené necelých třicet kilometrů. Královský služebník přichází za Ježíšem ne jako vysoce postavený člověk, který by chtěl využít svého postavení a své autority. Přichází za Ježíšem jako otec dítěte, které doma umírá. Zřejmě si uvědomil, že  vtéto situaci nebylo jeho postavení a s ním spojený vliv, nic platné.

Někdy se stane, že nějaká mocenská pozice nebo kariéra člověka poblázní natolik, žeotupí jeho rodičovské city. To ale nebyl případ tohoto úředníka. Byl milujícím otcem. Proto byl nyní také zoufalým otcem. Jako království úředník určitě povolal k svému synovi lékaře, udělal vše pro uzdravení svého dítěte. Ale jeho zdravotní stav se nelepšil. Naopak, čteme, že byl blízek smrti.  Lidsky viděno, nebyla už naděje na jeho záchranu. V takové vážné situaci člověk zvažuje všechny možnosti a chápe se každé příležitosti k pomoci. Tou příležitostí byla Ježíšova přítomnost v Galileji. Královský služebník se vydal na cestu, aby přivedl pomoc, okteré tušil, že něco zmůže. - O Ježíši už jistě slyšel – možná slyšel o tom, jak proměnil vodu ve víno; možná slyšel o dalších znameních, která Ježíš učinil v Jeruzalémě. Byla to znamení, která ukazovala, že tenhle Ježíš není jen obyčejným, průměrným tesařem z Nazaretu. On je něčím víc...

Královský sluha přišel a prosí Ježíše, aby s ním šel do Kafarnaum, za jeho synem, a uzdravil ho. Naléhá na Ježíše, aby s ním šel dříve, než jeho dítě umře. Je to naléhání milujícího otce, který nechce své dítě ztratit... „Pane, pojď, než mé dítě umře! Pane, pojď, neotálej, mé dítě umírá! Pane, pojď, a ty jsi mojí jedinou a poslední nadějí...“ Ježíš však nejde. Jako by nechtěl vyhovět prosbě královského sluhy. Na jeho prosbu odpovídá stroze a káravě: „Neuvidíte-li zázraky a znamení, neuvěříte.“

           Tato odpověď nepatří na prvním místě jemu, ale obyvatelům Galileje. Galilejští se zajímali o Ježíše, protože viděli znamení, která činil o svátcích v Jeruzalémě. Galilejští šli za Ježíšem, protože chtěli vidět zase nějaký zázrak. Ale Ježíš nechce uspokojovat touhu lidí po senzaci. Nechce zaujmout zástupy zázračnými činy. Ježíš nechce být obdivován jako nějaký iluzionista nebo divotvorce. Ježíš očekává od lidí víru, která se neopírá o zázraky. Očekává víru, která MU důvěřuje jako od Boha poslanému Mesiáši.

„Neuvidíte-li zázraky a znamení, neuvěříte.“ Je to povzdech, smutné konstatování toho, jak funguje lidská důvěra v Boha, v Jeho pomoc, blízkost a náklonnost k nám. Funguje stylem: „Ukaž mi to a to a potom ti uvěřím.“ To byl tehdy problém lidí a je to problém lidí i dnes. Žádáme znamení. Chceme vidět zázraky. Chceme vidět důvod, proč věřit. Chceme být svědkem něčeho mimořádného  a nevysvětlitelného a až pak jsme ochotni říci: „To způsobil Bůh.“ Jenže takovou víru Ježíš nehledá a nepotřebuje. Je to víra ex post. Asi jako odvaha, když už je po všem. – Po vítězné bitvě je snadné říkat. „Já jsem věřil, že vyhrajeme.“ – Se skutečnou vírou je tomu jinak. Víra předchází nepravděpodobným a výjimečným událostem. Víra má odvahu jít do bitvy, která se zdá být předem prohraná. Víra se odvažuje vstoupit na tenký led nejistoty a nezajištěnosti.

Kdoby si nepřál být ujištěn o tom, že jeho víra není marná, že jeho naděje není zbytečná, že jeho modlitby neznějí do prázdna?! Nejistota, nezajištěnost víry je určitým břemenem, které neseme. - V nás lidech je stále přítomná touha VĚDĚT, POZNAT, nebýt odkázán jen na důvěru, která nemá viditelnou oporu.  Oproti této touze VĚDĚT, směřuje víra k nepodmíněné důvěře. „Důvěřuji, ale ne proto, že mohu své poznání ověřit a dokázat. Věřím, protože chci zkrátka důvěřovat Bohu, kterého dosvědčuje Ježíš Nazaretský. Chci věřit, protože si myslím, že je to správné... Je to mé přesvědčení, které ovšem nemohu nijak dokázat.

            Lidský rozum si přeje vidět nejprve důkazy a teprve pak je ochotný věřit. Mnozí lidé říkají: „Ať mě napřed Pán Bůh přesvědčí a já mu uvěřím.“ Tito lidé marně čekají. Pán Bůh tímto způsobem k víře nikdy nevede.

Vraťme se k evangelijnímu příběhu. Otec umírajícího dítěte mohl být zklamán. Ježíš s ním nechce jít, navíc ještě od něj slyší kritická slova na adresu těch, kteří chtějí nějaký zázrak. Ale jak jinak lze pomoci umírajícímu, než nějakým zázrakem? Jak jinak lze překonat smrtelnou nemoc? - Ježíš však nenabízí zázrak, ale víru ve své slovo. Skleslému a zklamanému otci říká:

„Vrať se domů, tvůj syn je živ!“ Ten člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš řekl, a šel.“  Strachem zlomený otec se uklidnil. Odchází od Ježíše, vydává se na cestu domů. Šel, aniž by měl nějaké hmatatelné záruky, že se něco změnilo k lepšímu. Neviděl Ježíše vkládat ruce na svého syna. Neviděl Ježíše potírat svého syna léčivým olejem. Neviděl Ježíše modlitse nějakou modlitbu. Neviděl nic, co by ho přesvědčilo; na čem by mohl založit naději, že se stane zázrak. Slyšel jen Ježíšovo slovo. Slyšel jen jeho slib: „Tvůj syn žije!“ Uvěřil a šel. - Že by jako lék stačilo pouhé slovo, aniž by Ježíš nemocného vůbec viděl? Aniž by ho vzal za ruku a pohlédl mu do očí?

Nevíme, co se tehdy otci dítěte všechno honilo hlavou. Musela to být velmi napínavá a těžká cesta. Kolik otázek a pochybností se ozvalo během té cesty... Jak to všechno dopadne? Je pravdivé Ježíšovo slovo? Lze se na ně spolehnout? - Naštěstí nemusel otec dítěte vykonat celou trasu v nejistotě. Ještě když byl na cestě, šli mu naproti jeho sluhové s radostnou novinou: „Tvůj syn žije. Tvá cesta za Ježíšem nebyla zbytečná!“

            Když k nám promlouvá Kristus prostřednictvím evangelia, také nemáme v rukou nic hmatatelného jako onen královský služebník. Jsme spolu s ním vlastně na stejné cestě. Přicházíme k Ježíši Kristu na modlitbách, přicházíme se svými bolestmi, starostmi a věříme, že zase bude dobře. Spoléháme se na jeho slovo, ale nemáme žádnou záruku, že vše dobře dopadne. Máme jen důvěru v jeho Slovo. - Evangelium nás zve k podobně nezajištěné víře, jakou měl otec nemocného dítěte. Je to víra, která nemá v rukou důkazy a ani je nevyžaduje.

           Příběh evangelia však ještě nekončí. Při rozhovoru královského služebníka s jeho sluhy vyšlo najevo, že změna k lepšímu nastala právě ve chvíli, kdy Ježíš řekl otci: „Jdi v klidu domů, tvůj syn bude v pořádku.“ Možná nám toto zjišťování připadá jako dodatečná snaha opatřit si důkaz pro vyslyšenou modlitbu. Ale nezapomeňme, že tomu všemu předcházela nezajištěná víra. Víra bez důkazů. Víra v Ježíšovo slovo.  - Nyní už nejde o víru, ale o vděčnost. Uzdravení nebyla náhoda! Uzdravení nastalo, když se otec dítěte spolehl na Ježíšovo slovo a vykročil na cestu domů...

              Poměrně často se stává, žečlověk rychle zapomene na své úpěnlivé modlitby po té, co se mu trochu uleví. Řekne si: „Uzdravil jsem sám od sebe. Měl jsem možná štěstí, ale k ničemu mě to nezavazuje.“ - Pro naši víru je důležitá zpětná vazba a ohlédnutí se zpět nato, co se stalo. Co nám bylo darováno. - Víra v Ježíše Krista není jednorázové vzepětí, ale trvalý vztah. Nejde o to, že nám to s modlitbou občas vyjde. To, na čem záleží, je, abychom žili s Bohem svůj každodenní život. Abychom „chodili“ a „jednali“ ve víře v Boží Slovo.

Na konci příběhu čteme, že evangelista nazývá královského úředníka otcem. Jako by tím říkal: Už to není jen otec dítěte, nýbrž otec, který v druhých probouzí víru. Spolu s ním uvěřili všichni v jeho domě. Uvěřili ne kvůli zázraku uzdravení. Uvěřili kvůli Ježíšovu slovu, na něž se otec spolehnul.

Zázraky existují, v životě i v bibli, jsou ale jako třešnička na dortu. Zpětně je rozeznáváme a jsme za ně vděčni. Kvůli nim však nevěříme. Ale pokud chceme, aby se v našich životech začaly dít podivuhodné věci, pak je potřeba uvěřit tomu, co nám Ježíš slíbil. Je třeba spolehnout se na Jeho Slovo a důvěřovat MU.

My žádáme znamení, abychom uvěřili. Ježíš ale říká: věř, a uvidíš zázraky. V životě svém. V životě svých blízkých. V životě svých dětí. Uvidíš zázraky tam, kde jso je dříve možná neviděl.