13.2.2011 - Exodus 3,1-15


Bratři a sestry, nemáme někdy pocit, žeby se nám věřilo mnohem lépe a jednodušeji, kdybychom prožili podobnou zkušenost jako Mojžíš nebo Ježíšovi učedníci? Kdybychom jen mohli zakusit stejně reálně a konkrétně naprostou Boží blízkost, kdybychom si mohli být aspoň na okamžikzcela jistí existencí Toho, kdo přesahuje všechno nám známéi představitelné, a přece je tímjediným, kdo dává všemu bytí smysl, počátek i cíl… Kdyby i nám bylo dáno něco takového prožít, to by z nás hned spadla všechna nejistota a náš život by se proměnil v jednu velkou oslavu Boží…

Jenže, když budeme číst dál příběhy velkých svědků Božích, budeme chtít stát na jejich místě i potom? Budeme toužit vzít na svá bedra odpovědnost za běh evangelia ke všem národům? Přáli bychom si vyjednávat Izraeli u faraóna volnou cestu z Egypta, a kdyby se nám to konečně podařilo, tak snášet posléze nevěrnost a reptání Božího lidu na poušti, a ještě se za něj přimlouvat u Hospodina?

Jestliže totiž náš Pán dává někomu poznat svou blízkost, nečiní tak pro jeho zvláštní duchovní povznesení, nýbrž aby mu tak potvrdil platnost svého pověření k určitému poslání, aby dokázal jeho způsobilost stát se nástrojem v Božích rukou. Nebo aby ho zastavil na jeho cestě - jako apoštola Pavla – a aby mu dal nový směr. Vposledu pak nejde o zjevení samo, ale o slovo, které v něm zaznívá. To zvláštní a mimořádné se děje proto, aby člověk zůstal stát, ztišil se, soustředil se jen na Boží oslovení. (Ostatně, zastavil by nás dnes nějaký zvláštní přírodní úkaz a přivedl by nás k tichému úžasu? Nebo by nás přinutil spíše k zběsilému útěku pro kameru či fotoaparát? Ztišilaby nás oslepující zář Boží slávy, nebo bychom z ní udělali senzaci vhodnou pro vlastní zviditelnění?)

A přece nás Pán Bůh zastavuje i dnes. Uprostřed našich životů, uprostřed naší běžné práce, tiše a nenápadně, nicméně tak, že to poznáme zcela jasně a zřetelně, když jej opravduchceme pustit ke slovu. Zastavuje nás bez zvláštních divů, protože už je nepotřebujeme. Ten největší zázrak své milosti a lásky přece vykonal v Ježíši Kristu, v jeho díle záchrany. Co víc bychom si ještě mohli přát?

Hospodin Mojžíše zastavuje ve chvíli, když už pro svůj život nic zvláštního nečeká. Už téměř zapomněl na svůj soucit s hebrejskými otroky i na ten zoufalý vražedný útok na jejich egyptského dozorce, kvůli němuž musel z Egypta uprchnout. Bůh ho zastavuje, i když ho on sám nehledá. A volá ho jménem. Zná ho, jako zná otec své dítě. Volá ho k sobě, ale přitom zachovává zřetelný odstup. Neboť je svatý Bůh. Ten nejbližší - protože nikdo nás nezná lépe - a přece nedotknutelný a nepřistupitelný Pán nad pány a Král nad krály. Bůh našich otců, blízký jim stejně, jako je přítomen i nám, třebaže nepřichází na zavolanou, ale z pouhé milosti.

Boží svatost sráží na kolena. Ale ne proto, aby pokořila a ponížila, nýbrž proto, aby nám dala poznat, že všechno, co máme a znamenáme, přichází od Něj. A naopak všechno, co nejsme a co neumíme, je tak jen proto, že se uzavíráme jeho působení.

Bůh k Mojžíšovi promlouvá a dává se mu poznat jako Bůh otců. Jako Bůh, který zná naši minulost a na ní staví naši budoucnost. Promlouvá jako Bůh, který nedopustí, aby nás minulost tísnila a spoutávála, ale také nedovolí, abychom zapomněli, čím nás vyzbrojila a obohatila. Nepřipustí, abychom si přestali připomínat jeho mocné činy, kterými svůj lid utvářel a vedl. I my jsme jeho součástí. To, co Bůh učinil kdysi pro svůj lid, platí i pro nás. Smíme si to vírou přivlastňovat a žít z toho i dnes. A zároveň - pro to poznání Boží věrnosti a spolehlivosti - smíme s nadějí vyhlížet nové divy Boží milosti.

Boží promluvení je slovem pomoci. A nejen pro Mojžíše, ale i pro celý lid. Bůh zná jeho nouzi, ví o jeho bídě, chce vytrhnout z jeho trápení. Právě proto Mojžíše oslovuje. Dílo jeho záchrany prochází vždy lidskýma rukama. Bůh nevytrhuje člověka zázračně z jeho soužení, ale povolává ho k jednání v jeho jménu a v jeho síle. Proto nám jeho pomoc připadá mnohdy tak nezřetelná a vzdálená. Přitom Bůh stojí vedle nás, podpírá nás a posiluje a práci, kterou konáme, požehnává. Někdy si jeho pomoc a vedení uvědomujeme více, někdy třeba vůbec. Přesto bychom bez nich daleko nedošli. Nejspíš bychom se pomalu a nevědomky vydali nějakému zotročení těla či duše, nebo někam utekli před vlastní odpovědností. Ale Bůh nás nenechává bez pomoci. Zastavuje nás, i když to už vůbec nečekáme a povolává nás k životu v jeho blízkosti a pod jeho milostí.

Bůh sestupuje k Mojžíšovi, aby ho pověřil vyvedením svého lidu z Egypta. Ten se však leká velikosti a obtížnosti úkolu. To už není jen pohrozit obyčejnému dozorci silou, když je příliš horlivý ve své práci. Teď to znamená stanout před nejvyšším vládcem světové velmoci, jehož moc sice není větší než ta Boží, ale rozhodně je viditelnější a většinou i citelnější. Kdo jsem já? – a můžeme si doplnit: proti němu? - ptá se Mojžíš. Ale Bůh odpovídá: Já budus tebou! To je to největší zaslíbení, které se táhne jako červená nit celou Biblí. Když je Bůh s námi, pak se nemusíme bát nikoho a ničeho, žádné moci, která sice může zahubit tělo, ale nad duší, nad skutečným životem skrytém u Boha, nemá žádného práva. Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Zaznívá ozvěnou vyznání z Nového zákona...

Ještě do jedné otázky se snaží Mojžíš schovat před svým úkolem. Ptá se na Boží jméno. Je první, kdo se takto ptá, ale zdaleka ne poslední. Dosud stačilo samo Boží promluvení, jeho přítomnost. Vědomí, že je nablízku, ví o nás a nenechá nás bez pomoci. Najednou se objevuje potřeba Boha legitimovat. Cožpak není jediný a pravý živý Bůh? Ano. A právě v této své svaté jedinečnosti vstupuje i do našich otázek. Proto zjevuje své jméno. Neodkrývá se nám v něm ovšem nic jiného, než co nám již dal okusit. Jeho přítomnost. Hospodinovo jméno není jako jakékoli jiné. Je toprogram, závazek, je to proroctví. Jsem, který jsem. Tak se nepotvrzuje Boží bytí, to je přeci zřejmé již z toho, že k nám Bůh promlouvá. Hospodinovo jméno je příslibem Jeho blízkosti. Boží bytí je a bude bytím pro druhé. Jsem, který jsem tu s vámi. Jsem, který chci být s vámi. Jsem, který tu chci být pro vás. To je ten jediný Bůh s námi. Bůh s námi všude a také vždy. Od narození až po smrt sahá jeho láska, od narození až za smrt je s námi a vysvobozuje nás z domu otroctví. Nechme se jím povolat k životu v jeho blízkosti, k službě jeho dílu záchrany. Amen.