20.3.2011 - kázání Martiny Kadlecové - Lukáš 18,9-14



Milé sestry, milí  bratři, 
z podobenství jsme slyšeli dvě různé modlitby – velmi různé: 
farizeus: Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci... 
celník: Bože, slituj se nade mnou hříšným.
Dva muži vstoupili do kostela, aby se modlili. Vidíme ale, že se k Bohu obrací z velmi odlišných pozic, jeden z pozice „sám se sebou spokojeného spravedlivého“, druhý z pozice hříšníka, který ví, že jeho život potřebuje zásadní pomoc, a tu čeká od Boha. 
Skoro to vypadá, jakoby vstupovali zároveň, jakoby  se ve dveřích chrámu srazili. Zatímco u jednoho je to zcela normální a běžná věc, chodit do kostela, obracet se na Boha vmodlitbě, mluvit s Pánem Bohem, u druhého je to pomalu div, že se tak děje. 
Farizeus je v chrámu a před Bohem jako doma. Žádná bázeň, žádné chvění, žádná nejistota, žádný pocit nedostatečnosti. Postaví se, připadá mi – jako voják na raportu – a už to ze sebe sype: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako nejrůznější darebáci, jako všichni ti zlí a hříšní lidi tohodle světa, třeba právě jako tamten celník.“
A darebák ten farizeus rozhodně nebyl. Naopak žil opravdu slušným životem a dělal víc, než bylo  třeba. Taky ví, že dobře a spravedlivě žít, že to není samozřejmost, že se to neděje samo sebou. Ví komu za to vděčí a komu za to poděkovat. Děkuje Bohu za to, že mu poznání Zákona a jeho zachovávání pomohlo, aby si nezatěžoval a nekazil život kradením, lhaním, nevěrností, děkuje, že neupadl mezi lidi zlé pověsti, že se nestal celníkem, kolaborantem s římskou mocí, nepoctivým vyděračem. Vypočítává své dobré skutky a všechno to převyšuje běžnou praxi. Je dobře, že tak žije, že pamatuje na Boha, že zachovává Desatero i celý Mojžíšův zákoník. Pán Bůh si přeje, abychom všichni tak dobře žili, abychom bedlivě dbali na jeho přikázání...to co ti dnes přikazuji, si polož na srdce, přilep na čelo, postav před oči, zapiš si to za uši řekli bychom lidově, přivaž na ruce - jednej podle toho, čti svatá Písma, mumlej si v nich ve dne v noci... protože to je dobré pro tebe i tvoje okolí. 
Boží království se jistě přiblíží spíš, když se všichni budou snažit žít tak dobře jak ten farizej, než když budou Boha a jeho přikázání ignorovat. Ve své horlivosti pro Hospodina předčí možná farizej i nás všechny. Dává desátky a dvakrát týdně se postí. Pán Bůh by byl jistě rád, kdybychom žili jak ten farizej. A přece je tu jakási vážná překážka! 
Ta farizeova povýšenost, to je odpudivé na první poslech. Není odpudivé to, že žije nadprůměrně slušně a dobře, odpudivé je to. jak je zahleděný sám do sebe, jak si na sobě zakládá, jak sebe vidí jako absolutní jedničku. „Děkuju Bože, že nejsem jako ostatní lidé, všichni tidle darebáci, zloději, podvodníci. Doufám, že sis toho už taky všiml. Amen“  Pána Boha o nic neprosí. Nic od něj nepotřebuje ani odpuštění ani posilu pro své snažení žít
dobře.  Bůh ho nijak nezneklidňuje ani neznepokojuje. Je sám se sebou absolutně spokojený.
Ale být v zásadě spokojený se svým životem, to je přece potřeba! „V zásadě“, říkám, protože žít s věčnou nespokojeností, se stálou nedostatečností, s pocitem zkaženosti a zpackanosti života, to je přeci něco, co nechceme, toho se děsíme. A není to blaho, když se aspoň jednou denně dostaví pocit spokojenosti, když se něco povede, když se něco vydaří tak, jak jsme to ani nečekali, když nás pocit blaha z toho, že se nám něco vydařilo někdy až zaskočí? Když můžeme v duchu nebo třeba i nahlas z hloubi srdce poděkovat: 1. Bohu, 2. uvědomit si okolnosti dobrého dění, 3. pochválit snad i sama sebe, teda když to nikdo neslyší. A patří k tomu taky vidět, co dobrého dělají druzí, i jim upřímně poděkovat a pochválit je, protože: Aby byl svět v dobrém povzbuzován, ne aby se utvrzoval v zlém. 
Farizeus je však sám se sebou spokojený maximálně, a jediné co snad od Boha potřebuje je Boží Ano, Boží přitakání, Boží imprimatur, potvrzení a štempl: Nihil obstat. Nic nebrání, abys vstoupil do Božího království. Odchází však s nepořízenou! A je to řečeno dost kategoricky. Proč? Kámen úrazu je v jeho povýšenosti vůči druhým.
Druzí pro něho nejsou spolubratři, údy jednoho těla, členové jednoho společenství - s celníkem na sebe přece narazili v chrámu. Ostatní pro něho nejsou bližní, se kterými je dobré mít taky občas trochu soucit. Ostatní  jsou mu dobří jen pro srovnání, aby o to víc vynikly vlastní kvality, ostatní jsou dobří jen jako negativy k vlastnímu pozitivu. 
Ježíš vidí celou ničivost pýchy a povýšenosti. Podlehnout může lehce každý, věřící možná, díky svým konexím nahoru, o to spíš. A pak – až příliš často kolem sebe slyšíme, jak někdo říká: jak všichni okolo jsou darebáci, proto jde všechno od desíti k pěti, já však na tomnemám žádný podíl, já stojím nad tím.
Co vlastně bylo ve farizeově modlitbě zásadně špatně? Co se na tom vlastně nedalo poslouchat? Co znělo odpudivě? To jeho: „Děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé.“ Ta nadřazenost a tvrdost vůči bližnímu, to zatahá za uši i nás, a co na to teprve Boha, kterého jímá lítost nad každým zlem a jde mu o záchranu a nový život pro každého hříšníka, je hotov se nad každým slitovat a přijmout ho zpět. A tady je farizeův druhý kámen úrazu. Jeho chápání Boha. Bůh přece není jenom zákon a skutky, ale taky přehluboká studnice milosti.
Ježíš říká podobenství o farizeu a celníkovi, když je na cestě do Jeruzaléma, když jde vstříc velikonočnímu dění. Taky my jdeme vstříc velikonocům, avšak jakoby z druhé strany. On jde na Golgotu a hřích světa, včetně toho našeho, bere sebou. A my přicházíme jakoby z druhé strany, abychom se s ním potkali, abychom uviděli svoje viny, ale taky je měli kde složit, aby nám od nich mohlo být pomoženo, abychom mohli nově vyjít, odejít bez nich a jejich tíže, ospravedlněni. 
A tak tohle podobenství Ježíš říká pro uši zákoníků, pro uši svých učedníků, pro uši církve i uši naše. Aby od nás vzdálil tu ničivou trapnost případné vlastní pýchy a povýšenosti. Vlastně je dost šokující a zdrcující, když si uvědomíme,  jak  náš tvrdý, pohrdavý a odsuzující postoj k druhým může téměř anulovat, skoro smazat všechno naše dosavadní dobré konání.  Vždyť je to přece hrozná škoda! 
Současně však Ježíš říká tohle podobenství pro vůbec každé ucho v zástupu. Pro každého, kdo jenom koutkem ucha zaslechl cosi o Kristu a jeho zvláštní zachraňující moci. Aby se s důvěrou obrátil k té Boží otevřené náruči. „Pojďte ke mně všichni, kdo se trápíte, kdo jste obtíženi břemeny a já to z vás sejmu a dám vám odpočinout.“(Mt 11,28) 
Farizeus i celník se obracejí k Bohu, aby se jim dostalo Božího přitakání k jejich životu. 
„Pravím vám, že ne farizeus, ale celník se vrátil do svého domu ospravedlněn.“ Jak se může něco takového stát? Jak se může stát, že nad vzor zbožnosti je postaven jeden z novozákonních obrazů hříšníka? Stačí upřímně přiznat vinu a nesnažit se nic před Bohem omlouvat, zastírat,
kamuflovat, nevidět chybu hlavně v druhých a opravdově litovat a toužit po odpuštění. A všechno může být rázem jinak.
Modleme se: Bože v Kristu zjevený a v Duchu svatém konajícím divy v tomto světě, kde bychom byli bez tvé lásky a tvého odpuštění? Co bychom byli bez  tvé moudrosti? Děkujeme, že chceš při nás i mezi námi činit všechno nové. Amen.