24.4.2011 - Marek 16,1-8 - velikonoční


Bratři a sestry,

Bůh nás svými činy vždy znovu překvapuje a ohromuje. Otevírá nové možnosti tam, kde my vidíme jen jejich konec, daruje nový život, když my jsme se již smířili se zmarem a zánikem všech nadějí. Tak rozdělil vody Rudého moře, vyvedl svůj lid do svobody dosud nepoznané a zachránil jej před nepřítelem, který ho chtěl zahubit. A stejně tak vyvedl svého Syna z hrobu, který měl zpečetit vítězství lidské zloby nad Boží milostí a láskou, vzkřísil jej z mrtvých a vzal tak smrti z rukou její poslední trumf. Ten úžasný div se stal i pro nás, aby i naše hroby byly jednou nalezeny prázdné, aby i v našich životech zvítězila láska nad rozkladnou mocí zla.

Ovšem, skutečnost našeho vzkříšení je ještě před námi. Zatím máme v Kristu toliko nadějný příslib, že jednou přijde náš Pán znovu a vyvede nás k nové svobodě v Božím království stejně podivuhodně, jako kdysi provedl svůj lid skrze Rudé moře. Zatím ještě kráčíme k hrobům svých blízkých stejně stísněni jako ženy té první velikonoční neděle a většinou také necháváme naplno rozeznít své pocity smutku a opuštěnosti, ztráty jedné z nejdůležitějších opor našeho bytí. V takových chvílích i my tak často zapomínáme na Kristova nadějná slova a dovolíme smutku, aby nás zcela pohltil, aby nás zavalil jako těžký kámen.

Ženy,které se časně zrána, prvního dne po sobotě, vydaly ke hrobu, Krista věrně následovaly a staraly se o něj, když kázal a uzdravoval v Galileji. Spolu s ním se vydaly i do Jeruzaléma. Provázely ho až ke kříži. Stály u jeho hrobu, když ho Josef z Arimatie pohřbíval a nyní jakoby šly završit službu svému Mistru, chtějí se ještě naposled postarat alespoň o jeho tělo. Zapomněly přitom na jeho slova, že Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. Ta jejich zamýšlená služba byla ostatně vykonána již předem – v Betanii v domě Šimona malomocného, když jiná žena pro něj rozbila drahou nádobu s vzácným olejem a symbolicky tak předznamenala Ježíšovo utrpení. Přesto však pro ně služba přichystána je. Ale ne služba mrtvému, nýbrž živému: Je to poslání zvěstovat jej jako vzkříšeného Pána. A tak ta jejich cesta ke hrobu není marná, protože na jejím konci najdou novou naději a nový smysl svých životů.              

Jedině skrze smrt Božího Syna přicházíme k vzkříšení! A tak je hrob paradoxně svědectvím o novém životě. Ovšem hrob z Boží moci a lásky otevřený! Jen proto není cesta k Ježíšovu hrobu marná. Dosvědčuje víře, že ten ukřižovaný Ježíš z Nazareta je živý Pán, vzkříšený Kristus.

Ta cesta je vždy nesmírně důležitá, byť by třeba zprvu měla vytyčen nesprávný cíl. Důležité je, že je to cesta za Ježíšem, cesta k službě, cesta víry, lásky a naděje. A může být ta naděje pranepatrná a víra maličká - jen jako zrnko hořčičné. Bůh sám ji naplní novým obsahem a připraví pro nové úkoly.

Tak ženy jdou, a když se cestou ptají, kdo jim odvalí kámen od vchodu do hrobu, kdo jim pomůže zdolat tu největší překážku na jejich cestě, kámen je již odvalen a cesta ke Kristu volná…

V té velikonoční cestě žen je vlastně zobrazeno putování víry. Bez Boží pomoci bychom nedokázali zdolat všechny překážky a nástrahy, které se nám staví do cesty. Nebo bychom někde zabloudili, kdybychom měli jít jen podle vlastních propočtů. Ale náš Pán prošel tu cestu před námi a učinil ji tak schůdnou i pro nás.

A přece se ženy v hrobě se vzkříšeným Pánem nesetkají. Tam na ně čeká Boží posel se slovy evangelia. Kristus jde opět před nimi a jeho učedníci se budou muset vydat za ním.

K víře patří i po vzkříšení následování. Ano, po vzkříšení tím spíše. Už nebudou sedět u nohou svého Mistra a naslouchat jeho slovům, ale budou je sami rozhlašovat po celém světě. Už nebudou jen tiše přihlížet jeho mocným činům, ale budou sami v jeho moci hledat lék na všelijaké lidské bolesti a trápení. Už nebudou v hloučku shromážděni kolem svého Pána chráněni jeho péčí, ale sami se rozejdou po dvou, po třech vytvářet nová společenství jeho věrných vyznavačů. Ano, náš Pán nečeká, až ho dostihneme a nevodí nás za ručičku až tam, kde nás chce mít, kde pro nás přichystal jasný a konkrétní úkol, ale jde před námi, aby nám prošlapal cestu a odstranil překážky, které bychom sami nezdolali. Ale nenechává nás samotné. Posílá nám své posly s jasným slovem naděje i výzvy.

Svého Pána ženy v hrobě nenašly. Ten, kdo byl vzkříšen, již přece nemůže být v hrobě. Místo, kde leželo jeho tělo, nechává prázdné, ale dává své slovo, aby i toto smutné místo mohlo být znamením mocného Božího činu, který prolamuje věky, mohutným signálem k radosti pro všechny, kdo jsou ochotni hledat dál, kdo se nedají zviklat pochybnostmi, kdo touží dojít až k živému a přítomnému Pánu.

Ale ženy se neradují. Naopak, zděšeně utíkají a nikomu nic neřeknou. To už přece není obraz víry. Copak je možné, aby se takto zachoval člověk, který se setkal s Boží mocí?

Jenže: není ten útěk vlastně vylíčením našeho hledání? Což není mnohdy nutné prokousávat se k víře bolestně – skrze všemožné její negace? Což i my mnohdy neutíkáme zděšeně právě na opačnou stranu, než nám bylo ukázáno?

Ale tím to přece nekončí! Přestože je zvěst evangelia vždy znovu vystavována lidskému nepochopení a selhání, vždy znovu si svou cestu k lidským srdcím nachází. Cesta víry běží - navzdory všem překážkám a bludným kamenům - dál a nic ji už nemůže zastavit. Protože je to vždy znovu cesta vstříc novému setkání. Náš Pán jde před námi, a tak kráčíme cestou známou a prošlapanou. Je to cesta ověřená samotným Kristem jako cesta života. Ne jako cesta bez nebezpečí,útrap a ponížení, ne jako cesta dlážděná zlatem a provázená voláním slávy a obdivu, přece však cesta nadějná a radostná, cesta, na níž se potkáš s láskou a pravdou, cesta, po které stojí za to jít - prostě proto, že vede do Boží blízkosti a osvobozuje ze všech úzkostí a strachů. A i když ještě budeme muset projít smrtí i hrobem, přece nejdeme do nejistoty a beznaděje, ale vstříc svému Pánu a Spasiteli, tomu Vítězi nad smrtí. Amen.