1.5.2011 - Jan 21,1-14


Ježíš je živý Pán. On je Ten, který přichází, aby odpověděl na naše nevyslovené otázky, aby naplnil naše prázdné ruce a zahnal naši tíseň i osamělost. Tato zvěst zaznívá z našeho oddílu tak jasně a mocně, že byl včleněn do celku Janova evangelia, třebaže do něj nezapadá zcela bez problémů a drobných nesrovnalostí. Tak bychom třeba mohli přemýšlet nad tím, proč učedníci – po dvojím setkání se Vzkříšeným Pánem, po Jeho vyslání k misii a po daru Ducha svatého – činí jakoby krok zpátky, proč se vrací k tomu, co bylo jejich zaměstnáním, než se setkali s Ježíšem a byli jím vybráni ke zcela jinému povolání. Také bychom mohli hloubat nad tím, proč je tu pojednou jen sedm učedníků, kam se poděli ostatní z kruhu Dvanácti. Ale – nehledě na to, že bychom se toho stejně nedopátrali – o to v našem příběhu nejde. A tak se soustřeďme na to, čím chce zvěst o Vzkříšeném a přítomném Pánu rozeznít i naše uši a srdce.

První, co v našem příběhu slyšíme, je Petrova nezměrná aktivita. Právě on stojí nepřehlédnutelně v čele učedníků, on to je, kdo se rozhoduje nesedět nečinně, ale jít něco dělat. To k němu a k jeho záměru se ostatní učedníci přidají, jeho činorodým neklidem se dají strhnout. Posléze je to pak znovu Petr, kdo se první vrhne k Ježíši a kdo také okamžitě reaguje na Ježíšův příkaz přinést něco z toho, co ulovili, a sám táhne na břeh síť plnou ryb, kterou předtím nemohli utáhnout všichni dohromady. Ostatní učedníci stojí zcela v jeho stínu. Nechají se vést. A v dalším oddíle, který budeme číst příští neděli, tento stav potvrzuje sám Ježíš, když Petrovi svěřuje, aby pásl jeho ovce.

Ano, bratři a sestry, všude je třeba takových vůdčích osobností. Ani v církvi se to bez nich neobejde. Je třeba někoho, kdo nás vyburcuje k aktivitě, kdo nás strhne svým nadšením, kdo nás vyprovokuje svou neobyčejnou obětavostí, takže už nedokážeme jen sedět a přihlížet, ale zatoužíme jít s sebou, připojit se, být také účastni na díle, které se nám doposud zdílo nepotřebné či možná málo atraktivní. Je třeba někoho, kdo se nebude stydět projevit svou radost z Ježíšovy blízkosti, kdo bude ochoten se zmáčet a možná trochu ztrapnit, když poběží jako první padnout našemu Pánu k nohám, aby tak ukázal ostatním, co dokáže skutečná víra. Můžeme být Pánu Bohu vděčni, že takové osobnosti mezi sebou máme. V církvi je třeba takových Petrů, abychom spěli kupředu. A třeba i tím, že se někdy vrátíme jakoby kus zpět, že se vrátíme až k místu, kde jsme poprvé zaslechli Kristův hlas, jeho povolání z temnoty do světla, kde byl dán nový smysl našemu počínání, kde byla církev vyslána ke kázání evangelia a záchraně těch, kteří ještě stále bloudí tmou a neví o světle, neví o zdroji pravého života.

A přece to nebyl Petr, kdo první rozpoznal, že před nimi stojí Vzkříšený Pán. Ten, kdo mu otevřel oči pro Kristovu přítomnost, byl bratr stojící vedle něj, spojený s Ježíšem zvláštním poutem lásky. Ten milovaný Ježíšův učedník mu napověděl, a tím jej postrčil a zaměřil jeho aktivitu správným směrem. Bez ěj by Petrovi trvalo déle, než by pochopil, že nestačí mít jen zaměstnané ruce, ale že je třeba také naslouchat srdcem, abychom pro samou práci neztratili smysl toho, co děláme. I Ježíšův milovaný učedník se téměř ztrácel v Petrově stínu. Ale bez něj by Petr mohl svůj cíl minout.

Proto nikdy nevystačíme jen s vůdčími osobnostmi, s těmi, kdo táhnou a určují tempo, ale potřebujeme stejně nutně i ty, kdo stojí tiše v pozadí, kdo se účastní nenápadně společného díla a v pravý čas dokážou upozornit na to podstatné, co nám ostatním uniko, dokážou nás zastavit a dkázat zpět ke Kristu. Neobejdeme se bez těch, kdo usměrní naše nadšení a vhodným slovem podpoří a povzbudí naši aktivitu, když začne umdlévat, když jí začne docházet dech. Chvála Bohu, že i takové osobnosti mezi sebou máme.           V církvi je tedy potřebí jak Petrů, tak těch nenápadných milovaných učedníků. Bez těch prvních by církev byla jen jakýmsi fan-klubem Ježíšových příznivců a bez těch druhých zas jen činorodou, byť třeba dobře a k dobrému fungující organizací či stranou.

Avšak ten, kdo je pro církev vskutku nepostradatelný, je Kristus sám. Ten, který stojí na břehu, sleduje naše počínání, naši mnohdy nadarmo vynaloženou námahu a nenápadně se k nám připojuje. Teprve Jeho Slovo dává našemu konání smysl i cíl. Teprve když Jej samého necháme vstoupit přímo doprostřed dění, když překonáme svou únavu i zklamání a s Jeho pomocí, v Jeho síle uděláme znovu to, co se nám již tolikrát nepodařilo, teprve tehdy dosáhne i to naše lidské dílo svého naplnění.

Ale vždy to bude Kristus sám, kdo je naším cílem i úběžníkem všeho našeho snažení. To nesmíme nikdy ztratit ze zřetele. Nesmíme zůstat jen u naplněných sítí svých životů, ale mít stále před očima jejich Dárce. Musíme umět rozpoznat: Je to Pán, Kdo je takto naplňuje a k Němu směřovat loďku svých dnů. A někdy také musíme ty plné sítě opustit, skočit do vody a běžet Ježíši vstříc bez ohledu na to, jak to s tou loďkou dopadne. Nesmíme ulpět svým pohledem, svým chtěním na daru samém, ale musíme prohlédnout k jeho Dárci a na Něm založit svou existenci, u Něj hledat pravé nasycení. Nesmíme udělat stejnou chybu jako kdysi zástup u téhož jezera, když prožil zázračné nasycení. Nadchl se tehdy pro pomíjivý chléb, kterým Ježíš utišil jejich tělesný hlad, ale odmítl ten chléb zůstávající, Ježíše samotného, odmítl nasytit se k životu věčnému.

            Bratři a sestry, Ježíš Kristus, ten Vzkříšený Pán, stojí na břehu našich životů a čeká, jestli Jej poznáme z toho, jak nás naplňuje svými dobrými dary. Čeká, jestli si necháme napovědět: To je Pán. I Tvůj Pán! Čeká, zda mu poběžíme vstříc. A přitom má již pro nás všechno připraveno: pomoc a posilu, hřejivou přítomnost Boží milosti a lásky. Má všechno připraveno, a přece nás posílá přinést i to, co jsme s Jeho pomocí sami získali. Nechá nás samé dokončit započaté dílo. Tím jsme však jen znovu odkázáni na velikost Jeho daru, na velkou milost, které se smíme účastnit, když přijmeme pozvání do Kristovy blízkosti.

            Pravá církev není jen tak přehnaně aktivní ani jen ta pozorně naslouchající, ale především ta, která přijímá Kristovo pozvání k nasycení. Tam, kde církev sedí kolem svého Pána a přijímá z Jeho rukou pokrm zůstávající pro život věčný, tam již není rozdílu mezi tím, kdo přiběhl první a kdo první vyznal: To je Pán! Tam už nestojí v jejich stínu ti, kdo se k nim přidali, kdo se nechali vést. Tam je jedno společenství, jedno stádo kolem svého Pastýře. Ztichlé a oněmělé úžasem před tajemstvím Kristova vzkříšení, a přece v jistotě, že On je Pán. Jen takové společenství je schopné nést Kristovo dílo dál. Nést dál zvěst o Vzkříšeném, obnovovat svět mocí Jeho lásky.

            Bratři a sestry, takto se živý Pán, náš Spasitel Ježíš Kristus zjevuje i nám. Semkněme se kolem Něj, nechme se pozvat k Jeho stolu, přijměme pokrm, který sytí k životu věčnému. On je Ten, kterého nejvíce potřebujeme. Amen.