19.6.2011 - kázání Joela Rumla při 90. výročí sboru na Žalm 103,1-2


Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu!

Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!

Bratři a sestry letohradského sboru, milí hosté! Stačí si projít tady halu a hned vidíte, čeho se dnešní bohoslužba nebo tento den týká. Máte slavnost, máte výročí a připomínáte si to různým způsobem. A to je: za chvíli zazní i veselé pozdravy a budete vidět, co všechno za těch pár desítek let se už tady stalo. A potom: co k tomu kázat? K těm příběhům jednotlivých lidí, farářů, kurátorů, presbyterů. Kazatele nenapadne nic lepšího než otevřít žalm 103. Dobrořeč, má duše, Hospodinu!

Setkání Ježíše s nemocnými malomocnými, to lze shrnout docela jednoduše: deset nemocných lidí se doslechlo, že Ježíš se blíží, tak se začali dožadovat jeho smilování, jeho očišťujícího zájmu. On je vyslyšel. Celkem nevíme, jak je léčil; řekl jim nějakou radu, oni se podle ní zachovali a byli prohlášeni zdravými. Nebylo divu, že se docela vesele rozeběhli - asi do svých rodin - konečně tak učinit mohli. Jenom jeden se zachoval jinak. Určitě taky měl rodinu. Taky mohl spěchat, najednou se nadechnout zase nového života mezi svými, ve společenství, které se otevřelo. Ale stala se nějaká věc , že tu cestu zpátky do života vzal jinudy. Vrátil se a vzdal Ježíši chválu, poděkoval za ukončení toho neradostného času a teprve potom mohl otevřít ten nový. Novou část svého života. Tím uzdravením se ukončila jedna část. A tím, že se vrátil, chválil Boha, děkoval, se začínala nová. A udělal to jen on. Syřan. Samařan. Jako těch deset nemocných byli na tom stejně. Jako zdraví na tom byli také stejně. Jenom jeden se do toho zdraví vracel jinak. Já bych tady nechtěl říct, že těch devět bylo horších. Balíček karet - to při čem jsme vyrůstali – a mnozí z vás asi znají tu písničku, tak tam je to taky: devět z nich Bohu ani nepoděkovalo. A už těch devět vypadalo jako takoví nějací nevděční, kteří samozřejmě přijali, že se nad nimi Ježíš smiloval. Já mám dojem, že jejich nevýhoda byla, že je nenapadlo jít jinudy. Kolikrát přece my víme, že by se dalo děkovat, že jsme mohli poděkovat. No, ale nenapadlo nás to. Ne že bychom byli zas kdoví jak sobečtí nebo soustředění na to všechno, co považujeme za důležité. Zkrátka nebylo dáno. V tom jednom, kde to nikdo nečekal, tak tomu bylo.

Když posloucháte ty dva verše z té knihy žalmů, tak je zajímavé, že už tenkrát se vědělo, že zapomínání, nenapadání, nenápaditost, všechno to bylo, je a bude to nedílnou součástí lidského bytí. Platí to dodnes, nebude to nikdy jiné. A možná bychom si mohli povídat o tom, kdy to, že nás něco nenapadlo, nakonec nám hodně pomohlo. Ale do lidského života patří také odrážet se od minulosti. Vyjít z toho, co bylo. Třeba i apoštol Pavel tak naznačí, zkrátka to, co bylo, necháme být, odrazíme se od toho, vyjdeme a běžíme. Běžím k cíli. Nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli (Fil 3,13n) Zkrátka tuším, kam běžím. A při tom běhu mě všelicos nenapadne.

V knize Žalmů nebylo řečeno: dobrořeč, člověče, a Hospodin ti bude cvičit tvou paměť, abys na Boží milosrdenství nezapomínal. Tam je spíš řečeno: dobrořečení má co dělat s tvým nitrem. S tvou duší. Kraličtí by řekli: vnitřnostmi. Pak se tam najednou objevuje – tímhletím důrazem se objevuje - že to, že něco člověka napadne, tak to má vyvěrat odjinud, zase z jeho nitra. Že to nemá být momentální úlet: teď bych měl udělat tohle. Ale zkrátka nitro je nějak laděné. A teď si to představte: Samařan, u kterého čekali, že to nitro je dost černé, tak ten najednou nechá vyniknout dobrořečení. A ono zaznělo a až tam v té chvíli, poté, co zaznělo dobrořečení, poté, co chválil Ježíše a chválil Boha, tak Ježíš říká: Teď se naplnilo uzdravení. Až teď začneš své zdraví pořádně vychutnávat. Víra tvá tě uzdravila, to zazní až tam. To znamená: Ježíš tady řekne: On ten komplex zdraví, dobrého fungování lidské duše a nitra, on ten komplex je trochu složitější, ne jak jdeš, aby se stalo, že najednou člověk může běžet ke své rodině, jenom proto, že se zbavil nějaké vyrážky nebo nemoci. A tohleto navazuje na dlouhou řadu – možná je to dlouhá řada výroků v knize přikázání, které najdete v Mojžíšových knihách – máme tam: Jenom si dej pozor a velice se střez zapomenout na věci, které jsi viděl na vlastní oči, aby nevymizely z tvého srdce. Aby to tam sedělo. Aby to bylo v tvé bytosti. A tahle výzva jde ještě dál a pak řekne: A seznam s tím své syny a vnuky. (Dt 4,9) Předávej to, co se usadilo v tvém srdci, co tam žije. A dávej to dál. Tedy zvažuj, cos zažil a viděl. Jak jednal s tebou a pro tebe Bůh. Předávej to dalším generacím. Je to důležité, z toho žiješ. Na tom stojíš. A pro příště, pro budoucnost pamatuj, že jakmile se to z tvé duše a z tvého nitra vytratí, tak budeš vykořeněný, se slabými kořeny, které cokoliv a kdokoliv bez problémů vyvrátí. A ty pak začneš jenom hledat sám sebe, svou identitu a budeš sám nad sebou pln otázek a odpovědí nebude. Takže potom není žádný nelogický skok, když zase v knihách Mojžíšových najednou slyšíte výzvu: dávej pozor, abys nezapomněl na Hospodina, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví (Dt 6,12). Dávej na to pozor. Buď na to vázán. Buď na tom závislý. Niterně, ne že to budeš po někom vyžadovat, dokonce pod hrozbou trestu.

Tohleto niterné dobrořečení je tvým stavem duše a mysli, které provází svobodné a radostné uznání Hospodina v jeho možná až mocenském a vlivovém postavení‘. A tímhle ten žalm řekne: Všechno, co tvoří člověka (a nejsou to ani šaty, ani make-up, ani účes), ale to, co v něm je, a to buduje, jak působí navenek. Jak vyzařuje. Zdali z něho cítíte neklid, nervozitu, stres, strach, ještě třeba dřív než promluví, anebo při prvním kontaktu najednou cítíte: z tohohle člověka jde pokoj, rozvaha, radost, uvážlivost. A tohleto se opravdu nerodí v kapse saka, to se nenosí po kapsách. To se nenosí po kabelkách. To je nitro. To je duše. To je srdce. To je poznamenání toho všeho. Někde jsem četl, že zkrátka obsah hebrejského pojmu duše je vitální složka člověka. Ne, co člověk dokáže napsat. Vitalita je to niterné. A to niterné je poznamenáno uznáváním svrchovaného postavení Pána Boha nade mnou i nad druhými. A když tohle je, pak se koná dobrořečení naprosto samozřejmě a zapomenutí na Pána Boha snad nemůže ani nastat.

Když potom čtete ten Žalm 103. dál – to si přečtěte doma – tak tam vidíte, že tenhle stav nitra, který je orientován na dobrořečení a chválu Pána Boha, vděčnost, tak tenhle stav dokáže člověka chránit i před tím, aby uklouzl. Je to očistný přínos takové dobrořečící orientace pro budoucnost. Takže proto říkám: ten jediný šel do života zdravý jinak. S tímhle ovocem, s tímhle přínosem. S tímhle poznamenáním. A musel pak žít jinak než ostatní.

Vy si připomínáte počátky kazatelské stanice, počátky sboru, máte svou minulost, máte své toleranční sousedy a svůj toleranční a sousedský a mateřský sbor. Jste asi rádi, že jste se tenkrát oddělili - nevím, jak v Horní Čermné to prožívali. Já si pamatuji, že toleranční sbory to nesly většinou těžce, když se pak začaly ty děti osamostatňovat, To možná bude Jakub vědět. To je v kronikách v Horní Čermné, že kyšperští se trhli. To staršovstvo to tenkrát těžko neslo. Zkrátka to je součást vašeho rozhodnutí, součást vaší minulosti, kterou si teď připomínáte. Připomínáte si lidi, připomínáte si své rodiče, kteří předávali štafetu, a teď ji máte vy, kdo jste tady, uvidíme, kdo ji bude přijímat z vašich rukou třeba za 10, 15 let. Je jasné, že taková historie sboru, společenství Kristova lidu vždy dokázala informovat, sdělit i to, co bylo kritické, co bylo neradostné, co bylo zlé, co bylo krizové atd. Ale to má opravdu zůstat žít jenom v tom čase, kdy se to dělo, a není potřeba, aby se to táhlo dál. Máte před sebou, před očima minulost, před sebou budoucnost. Váš život nekončí dnes připomínaným výročím stejně jako ani život nekončí narozeninami. A není nic lepšího než si pro přítomnost i budoucnost snad každého rána připomínat to, co je důležité a co je nepodstatné. Zdá se mi, že je to potřeba nejen každé ráno si říct, ale snad v každé chvíli si stanovit: je tohleto, co se mi nabízí, skutečně to důležité? A tímhletím uvažováním si člověk uvědomí, co je schopen oželet, čeho se vzdát a bez čeho si nedokáže představit ani chvíli svého života. A když si to sami budete třídit, tak poznáte, kudy chodí vaše nitro, čím je formované, co v něm je rozhodující, čím je naplněno. A budoucnost sboru, budoucnost společenství Kristova lidu je vždycky na dobré cestě, nebo je dobře připravena, když nedílnou součástí bytosti, která se táže, co je v této chvíli pro mně podstatné, když dokáže odpovědět, pro mě je podstatné vědomí, že Hospodin je můj Bůh a že to je právě ten Bůh, který se zjevil v Ježíši Kristu a že mě zná. Tohle je jediná podstatná záruka toho, aby tenhleten sbor existoval, a aby existoval jako lid Kristův. To jsou dvě různé věci. Spojovat se nedají. A když tohleto budete v jednotlivcích, sami v sobě poznávat, že Hospodin je vaším Bohem a vy chcete podle něho se orietovat, rozhodovat a dobrořečit mu, pak budete společenstvím, které nese, šíří světlo a hřejivé paprsky kolem sebe. Je zřejmé, že se sestrou synodní kurátorkou jsme přijeli sem proto, abychom tohle vám přáli. A je jasné, že vám nepřejeme to druhé. Ale protože jsem slyšel, že se potom má zde hovořit o budoucnosti církve, tak to strašení si nechám na neoficiální prostor, kdy se slovo Boží nemusí tak přísně zvěstovat. Nejpodstatnější ale co je, je, že dobrořečení Hospodina celou duší a celým nitrem, uznání jeho vlády pro člověka, nad člověkem a v člověku, že je to něco, co člověka nese v podstatě až k budoucnosti, kterou už vůbec nemáme v rukách. Radovat se ze spojenectví s věčným Bohem pak je jediným účinným průvodcem pro dny, z nichž se zalíbení třeba i vytrácí a třeba mnoho potěšivého nezbývá. To všichni známe, jak život chodí. Přesto i v té chvíli, když nitro je orientováno vyznávat Boha jako svého Otce, i v takových chvílích smí znít: Dobrořeč má duše Hospodinu.

Amen