16.7.2011 - přednáška prof. Erazima Koháka Česká otázka dnes 1. část


Česká otázka dnes

Sestry, bratří, milovaní                 Jest v naší církvi dobrým kazatelským zvykem začít „textem tohoto kázání“. Ocituji vám tudíž známý výrok Masarykův z České otázky, kde píše „otázka česká je buď otázkou světovou - anebo otázkou není“. Tento text doplním druhým čtením z evangelia Lukášova 4,21, „Že dnes naplnilo se písmo toto v uších vašich“. Mám totiž za to, že došlo na Masarykova slova. Otázka našeho národního bytí dnes už nemůže být jen česká. Pokud ji nepochopíme jako otázku světovou, staneme se i se svým slavným národem a církví otců skanzenem zaslouženě zašlého věku.

            Jenže co vlastně znamená ona světovost – o ostatně i sama česká otázka, jak o ní kdysi ve čtyřicátém šestém roce panování císaře a krále Františka Josefa psal pan profesor Masaryk?

[           Obecně v tehdejší češtině slovo otázka označovalo určitou problematiku, od tehdy frekventované židovské otázky až třeba po otázku umělého hnojiva v časopise Český venkov. Ve spojení česká otázka označovalo tázání po smyslu našich dějin, tedy přesněji, po smyslu našeho národního bytí v jejich toku. Dobovým pojmoslovím česká otázka zněla, jaký jest úkol národa českého a jak jsme se tohoto úkolu zastali?

            V evangelických kruzích je tato otázka tak známá dlouholetým opakováním, že se nad ní ani nepozastavíme – dokud někdo mladší nezaskočí otázkou, „jakýpak úkol“? Kdo by nás úkoloval? A proč by mi na tom mělo záležet, když ani nemůžu vystačit s příjmem?

            Zkusme to tedy jinak.] Proč vůbec hovoříme o smyslu našeho národního bytí – a hlavně, proč generace našich vnuků o tom nehovoří vůbec a nijak to ani nepostrádá?

            Zkusme pracovní hypotézu: otázka po smyslu naší národní totožnosti se rodí z pocitu její nesamozřejmosti. Vždyť generace našich otců ještě měla v živé paměti dobu, kdy se tato země jevila třeba Wolfgangu Amadeu Mozartovi zcela neproblematicky německá. Německá byla její šlechta, světská i církevní, stejně jako její vzdělanost a kultura. Německá byla její armáda a její byrokracie - a jejím základem byl panovnický rod habsburský. Určitá část nevolného venkovského obyvatelstva sice dál mluvila starým slovanským nářečím, podobně jako dolnolužičtí vesničané na samém okraji Berlína, ale to přece neurčuje ráz země! Vždyť i velký obdivovatel Jednoty bratrské, Johann Gottlob Herder, se zastával Jana Amose Komenského právě jako velikána německé kultury!

            V osmnáctém století „český národ“ nejen nebyl samozřejmý, nýbrž prakticky nebyl vůbec. Teprve hrstka nadšenců jej vydupala ze lhostejných rabů země naprosto nesamozřejmým úsilím. Ti o existenci národa českého nepochybovali, stejně jako princ nepochybuje o skutečnosti Šípkové Růženky, jen ji probudit. Jenže pohádka není samozřejmost. Až třetí buditelské generaci se český národ přestal jevit jako zakletá princezna a stal se všední skutečností. Pak vyvstala dosud nevyslovovaná otázka – mělo to vůbec smysl? Stálo za rozcuchaná, rozespaná princezna za to obrovské úsilí? Tím otázkou se z každodenní české skutečnosti stala česká otázka, otázka po smyslu našeho národního bytí.

            Ostatně odkud vůbec národ? Antika a středověk nic takového neznaly. Občas setkáme se slovem natio, ač to označovalo prostě příbuzenstvo, všechny dobré rodáky. S výjimkou národa židovského, ustaveného přihlášením k zákonu Tóry, nebyla příslušnost k určitému natio základem ani osobní totožnosti, ani společenské organizace. Základem osobní totožnosti bylo společenské postavení, pán, půlpán či rab. Základem společenské organizace byla panská moc a vůle, případně zvůle.

            Z hlediska sociální struktury byla středověká Evropa osídlená nesvéprávnou populací němých dříčů se sotva větším nárokem na lidství než zvěř lesní a polní. Na nich parazitovala vrstvička mocných se svými ozbrojenci. Ta se považovala za jediné vládce a majitele země a od svých dříčů očekávala rentu jen za to, že jim vůbec dovolila žít. Z úrody jim ponechávala jen tolik, aby měli sílu vypěstovat příští úrodu. Nebylo tu nikoho, kdo by mohl tvořit národ v novodobém smyslu.

            Národy vstupují do evropských dějin teprve ve čtrnáctém století. Tehdy ekonomický vzestup umožnil růst měst a s nimi i měšťanů, lidských bytostí, které sice nepatřily k vládnoucí vrstvě privilegovaných, avšak již nebyly nesvéprávnými raby. Zároveň nárůst vzdělanosti dále narušil mocenský monopol pánů duchovních. Měšťané spolu s vrstvou drobných zemědělců představovali vrstvu relativně nezačleněných jedinců a tak vytvářeli potřebu nového sociálního tmele a nového založení legitimity.

            Tehdy podobnost řeči a zvyků vytvořila nový sociální útvar, společenství rodáků. Pod strnulou strukturou impérií a státních církví se tu Evropa stává prostorem národů, společenství svobodných jedinců, provázaných vědomím sounáležitosti.

            Tento nástup národů mohutně umocnila reformace, která postavila člověka před Boha bezprostředně, jako jedince, ne jen prostřednictvím sociální a církevní hierarchie. K tomu povýšením linguae vulgaris na liturgický jazyk reformace umocnila princip etnické příbuznosti jako základ společenské organizace.

            Tak v českých zemích se z náboženského vření na konci čtrnáctého století a z bojů patnáctého století vynořuje na konci šestnáctého „utrakvistického“ století první novodobý národ český v plném slova smyslu.

            V naší zemi se tento středověký proto-národ stal obětí mocenské centralizace s pokusem o návrat do předreformačního věku víry. Jenže mimo habsburské državy demokratizační vývoj pokračoval úsilím o pokrok, které známe jako osvícenství. Jak se rádi ujišťujeme, ona evropská zvláštnost, národ jako společenství sounáležitosti, se zrodila z reformace, avšak plnohodnotným základem společenské organizace se stala teprve osvícenskou filosofií a demokratickou revolucí.         {       

            Tu je na místě několik slov o osvícenství. Podle samotných osvícenců tu jiskra řeckého rozumu podnítila vzpouru proti tradicionalistickému tmářství latinské církve. Jak tomu už bývá, u kořene sporu byla teologická otázka, zde o původu zla. Latinská církev se v průběhu staletí utvrdila v přesvědčení, že původem zla je jednou provždy prvotní hřích, který vedl k vyhnání z ráje a tak k ustavení tohoto pokleslého - přesněji, padlého - věku. Pro statu isto, v tomto stavu, je člověk beznadějně poznamenaný hříchem. Jen díky péči držitelů dvou mečů, církve a státu, může uniknout věčnému zatracení.

            Osvícencům tato představu nedala rozum. Člověk stvořený k obrazu Božímu přece musí být in potentiam dobrý. V božím světě je zlo jen proto, že člověk, jako všechno živé, vstupuje do života jako nevyspělý, nedokonalý. Přesto v rozumu a soucitu nese v sobě humanitas, schopnost plnohodnotného lidství, Jeho celoživotním úkolem je růst k plnosti lidství. K tomu nepotřebuje nějaké vykoupení. Potřebuje výchovu a volnost k vyspívání jeho humanity, plného lidství.

(To, mimochodem, je důvod, proč reformovaní kazatelé neděli co neděli káží, ale svatou Večeři Páně vysluhují všeho všudy sedmkrát do roka. Římský kněz naopak slouží očistný obřad svátosti oltářní denně, třeba i sám pro sebe, zatím co káže tak jednou za týden. Ŕímská praxe odpovídá středověké představě člověka beznadějně padlého, který potřebuje vykoupení. Reformace, která přejala mnoho z dobového osvícenského ovzduší, přesunula důraz na výchovu a tudíž z obřadu, který symbolicky smývá hřích, ke službě slova, které vychovává k plnému lidství. Náš kazatelský důraz dosvědčuje, že jsme dědici Bible a osvícenství, méně již středověku, ač to nás zavádí od námětu. Tedy zpět k osvícenství.)

            Všimněte si tu další posun oproti středověku. Časovost života není v myšlení osvícenců cyklická časovost přírody, jak ji známe i z knihy Kazatel. Život není neměnný cyklus rození, plození a mření od pádu až k poslednímu soudu. Osvícenci chápou život jako vývoj od nedokonalých počátků k plnosti lidství. Život má smysl, a tím smyslem není jen žít, přežívat, dokud Gabriel nezatroubí. Smyslem života každého jedince je, obrazně řečeno, rodit se jako živočich s možností lidství a umírat na konci plodného života jako vyspělý člověk. Pro lidstvo jako celek i pro každou lidskou společnost to je vyrůstat od přirozeného zvěrství smečky lidských primátů v boji všech proti všem ke kultivovanému lidství v soužití ve svobodě a smíru.

            Od tohoto smyslu lidského žití se odvíjí smysl lidského společenství. Jeho úkolem není jen zajistit obživu a mír pro spásnou činnost Církve a únik do věčnosti, nýbrž vytvořit podmínky pro růst člověka od přirozeného zvěrství ke kultivovanému lidství.

            Poznáváte v tom věčného vzdělavatele Masaryka, který nedal pokoj ani lidovým písním a přepisoval jejich texty z milostných na výchovné? Či přesněji, nepřepisoval, jen v jednom případě mohutně prosadil výchovný text proti odvěkému usmíření venkovského člověka. Naši předkové zpívali o tom polámaném kolečku, „Oral jsem oral, cestu bílou kudy jsem chodíval za svou milou. Však je ta cesta tvrdá orat, že my se nedáme spolu oddat“. A nedá se nic dělat, tak to je. Proti tomu Masaryk volil výchovné znění - „Když se ti zlámalo, dej ho spravit! Nauč se, synku, hospodařit.“ Příliš poetické to není, ale zato výchovné, jak by si jen mohl přát Jiráskův mladý páter Havlovický.