16.7.2011 - přednáška prof. Erazima Koháka Česká otázka dnes 2. část


            Jenže to prosaické pedantství už opravdu není Masaryk. Pro Masaryka nebyli zdrojem osvícení tvrdě racionalističtí osvícenci jako Immanuel Kant, nýbrž Kantův předchůdce Herder. I Herder představoval vzpouru rozumu, jenže rozum si vykládal jinak. Znamenal pro něho všechnu reflexi, tedy všechno vědomí, které si je vědomo sama sebe. Ta reflexe zahrnuje složku tvrdě kritického rozumu, ale také složku ušlechtilého cítění, čili soucitu. Pro Herdera – a odvozeně pro Masaryka – není na soucítění s bolestí a radostí druhého nic iracionálního. I soucit je vědomá reflexe, tedy rozum. Vlastně to jediné, co je ne-rozumné, iracionální, je všechno bezmyšlenkovité jednání, ať už vedené zvykem nebo vášní. Iracionální je každé jednání, ve kterém člověk jedná čistě pudově, jako „zvíře“ podle tehdejších představ, nevyužívaje svou lidskou schopnost reflexe, sebe-vědomí. Když řekneme, že člověk je bytost racionální, neznamená to, že je živý počítač. Znamená to, že je bytost myslící.

            Tak se nám vynořuje osvícenská představa smyslu lidství a hlavně smyslu dějin. Lidskost, humanitas, znamená pro myslitele našeho obrození, včetně Masaryka, soužití ve svobodě, vzájemné úctě a dobré vůli. Zvěrství znamená soužití na způsob dravců, v boji všech proti všem. Společenský systém, ve které je člověk člověku vlkem, kde platí zásada Ayn Randové, každý za sebe a čert vezmiž posledního, není lidský. Takový systém je pouze zvěrský. Lidským úkolem člověka a společnosti je budovat společnost lidskou, humánní, která podporuje všechny své členy v růstu k lidskosti a sama se řídí vědomým myšlením, tedy kritickým rozumem a ušlechtilým cítěním. K tomu směřuje člověk, společnost, a nakonec i dějiny. Když Masaryk hovořil o Prozřetelnosti, měl tím obvykle na mysli toto zabudované zaměření člověka, společnosti i dějin k vyspělému lidství, či jeho oblíbeným slovem, humanitas.    {           

            A teď konečně, jak do toho zapadá ten evropský unikát, národ jako společenství svobodných jedinců propojených vědomim sounáležení? A jak do toho zapadá ta naše otázka po smyslu, který vytváří toto společenství, tedy naše vlastní česká otázka?

Podle Herdera docela dobře. Národy pro něj představují přirozená rodová seskupení lidí jedné krve a jedné řeči. Jsou přirozeným mezičlánkem mezi jedincem a velkými posuny dějin. Tvoří je Bůh, který každému národu dává jeho „anděla“, jeho duch, sdílenou povahu a úděl. Lidé zcela přirozeně tíhnou ke svému druhu, k lidem stejných zvyků, stejného jazyka, stejné krve.

V dějinách Bůh ukládá každému takovému národu zvláštní nadání a úkol. Tak podle Herderova široce přejímaného mínění Germáni vynikají bojovností a organizační schopností. Jejich civilizační úkol je Drang nach Osten – podmanit si zaostalé národy a uvést je na vyšší úroveň humanity. Avšak i Slované si přijdou na své. Svojí údajnou mírumilovnou neboli „holubičí“ povahou pozdvihnou zvěrsky bojovné národy k smírnému lidskému soužití. Když v poválečných letech J. L. Hromádka hovořil o československém „mostu mezi Východem a Západem“, mohlo to povrchním posluchačům vyznít jako ozvěna Herderova romantického ilusionismu.

Jenže Hromádka čerpal z Masaryka, ne z Herdera, a Masaryk byl kritický myslitel. Byl si vědom, že romantické pojetí národa představuje trapnou kapitolu jak v Herderově myšlení, tak v našich dějinách. Představa, že národ je jakýsi nehmatatelný organismus, který představuje nejvyšší hodnotu podle hesla Nic než národ! a klade si nárok na absolutní poslušnost podle písně, „A kdo se odrodí čepelem v tu zrádnou hruď!“ se stala ideologickým zdůvodněním rasismu, xenofobie a totality. Ostatně humanitní demokracie Masarykovy republiky padla za oběť romantickému nacionalismu svých národnostních složek, české stejně jako německé, slovenské či maďarské.

Již v dobách vypjatého nacionalismu před první světovou válkou křesťanští pacifisté a socialističtí internacionalisté odmítali takovou představu národa. Později, po třiceti letech dalších národnostních válek, mnozí dědici humanismu a demokracie prostě odmítali samu myšlenku národa jako čiré barbarství, jako odvrat od rozumu k temným pudům a vášním. Hlásali, že humanita je jen jedna. Všichni lidé jsou bratří/sestry ve společné humanitě. Nebo sestry a bratří v Kristu. Nebo prostě jako kultivovaní lidé. Rozlišovat mezi nimi na základě etnické příslušnosti se po dvou světových válkách jevilo jako barbarství. V osmdesátých letech, než západní Evropu nakazil nacionalistický jed z post-komunistických zemí, se opravdu zdálo, že v patnáctičlenné evropské unii se rodí nové, kultivovanější lidství, které překonalo nacionalismus.

Masaryk tou cestou jít nemohl již proto, že jeho současníkům a i jemu se národ jevil jako přirozený stupeň ve vývoji lidstva. Rodina, rod, národ a možná jednou celoevropská a celosvětová federace, ale federace národů. K tomu si byl Masaryk vědom i jeho positivního přínosu. Budoucnost lidstva – a tehdy se zdálo samozřejmé že lidstvo budoucnost má, dokonce zářnou – tedy budoucnost lidstva může být globální, avšak bohatství lidství je nutně lokální. Babička v překladu do esperanta ztrácí něco stěžejního. Pokud člověk nemá být jen tupým dříčem, výrobcem a spotřebitelem, potřebuje intimitu sdílené kultury. Na lidské úrovni představuje globalizace vyprázdňování na nejnižší společný jmenovatel.

Proto Masaryk volil jinou cestu – redefinici národa už ne jako společenství pudů a zvyků, nýbrž jako společenství sdíleného ideálu. To je, co jsem ve svém dětství vstřebával jako ideu národa československého, ke kterému mohli náležet i čeští Němci, Židé, Maďaři, Rusíni. Československo v představách žáků Masarykových, Rádlových, Hromádkových mělo být zemí, jejímž tmelem je humanitní ideál. Nejméně od poloviny osmdesátých let Masaryk, jeho žáci a jeho nástupci usilovali o základní humanistický a demokratický konsensus, který by mohl nahradit národní pudy v úloze společenského tmelu. Ve dvacátém století byla česká otázka otázkou hledání humanistického konsensu úcty a dobré vůle.

Nám, lidem odchovaným českobratrskou a masarykovskou tradicí, to připadá samozřejmé. Spolu s Masarykem vycházíme z osvícenského přesvědčení, že naším životním úkolem je růst ke kultivovanému lidství – a že společným úkolem našeho lidství je vytvářet podmínky pro růst od zvěrství a barbarství k soužití ve svobodě, vzájemné úctě a účinné dobré vůli.

To Masaryk vědomě propojuje s českým myšlenkovým dědictvím. To mu dává směr, zatím co toto dědictví poskytuje abstraktní humanitě hutnost žití. Tak Masaryk zapojuje českou reformaci do českého ideálu či konsensu. V Janu Husovi zdůrazňuje motiv pravdy ve zvláštním smyslu životní pravdivosti. Když nám Hus klade pravdu jako životní úkol, o který máme usilovat, milovat a každému přát, nemá na mysli určité učení, nýbrž pravdivost víry, pravdivost života. K tomu Masaryk připojuje motiv lásky k bližnímu, zase v širokém smyslu, který zahrnuje úctu k jeho integritě.

V tom smyslu obrození není pro Masaryka zásahem osvícenství do českých dějin, nýbrž pokračováním reformačního zaměření k pravdivosti žití. V tom smyslu vykládá heslo demokratické revoluce, svoboda, rovnost, bratrství. Bratrství, to je účinná láska k bližnímu. V rovnosti se promítá Boží milost, která si nevybírá, kterou Bůh nabízí rovnou měrou všem, jak ostatně i všichni zhřešili. A svoboda, to je ta svoboda spasení, Pavlova svoboda slávy dětí Božích. Tmelem Masarykova pojetí českého národa je zásadní konsensus reformace i demokratické revoluce.

Ty se pak promítají jako program do demokratické budoucnosti ve dvacátém století. Smyslem národa – a státu, který společnost užívá jako svůj nástroj – není jen krotit barbarský boj výměnou za daně. Úkolem společnosti je výchova všech občanů k plnosti lidství – a tvorba předpokladů k růstu v lidskosti. Společnost potřebuje zajistit všem svobodu od útlaku a od strachu z bídy, z nemoci, z osamělosti ve stáří. Máme to všichni v sobě, to povědomé přesvědčení, že není dobře, když se člověk nadřazuje svému bližnímu, když lhostejně přejde trpícího či když se jeden přejídá a druhý trpí hladem.

Společnost potřebuje sociální svědomí – a nejen soucit, nýbrž účinnou činnost. Nechat bližního na pospas osudu je prostě špatně. Smyslem společnosti je soudržnost a soucítění, které zajišťují všem občanům bez rozdílu základní potřeby důstojného lidství a tak umožňují svobodu. V tom smyslu je česká otázka otázkou světovou: z českých kořenů náboženské opravdovosti, sociální spravedlnosti a účinné soudržnosti vyrůstají všelidské hodnoty solidarity, spravedlnosti, svobody.

Tak ve velmi hrubých rysech vypadal demokratický humanistický konsensus, který jsme právem či neprávem přičítali Masarykovi. To byl tmel mnohotvárné československé republiky a její příslib humanitní a demokratické Evropy. Vzdor zoufalým výchozím podmínkám podržel tento konsensus náš národ na straně humanity a demokracie i v době, kdy se národy kolem nás hroutily nacionálním fanatismem do nacismu a zvěrství boje jako běžného způsobu obcování. Nebylo to kdysi dávno. byla česká otázka a její řešení ještě včera.         {       

            Podstatou české otázky dnes je rozpad tohoto humanistického konsensu. Pod údery dějin se naše národní společenství opětovně semklo jako sevřený šik bezvýhradného souhlasu a vyloučilo jako nepřítele každého, kdo se lišil. První tvrdý úder představoval Mnichov. Hněv a bezmoc nepřijatelné a nepopřitelné porážky vynesl do popředí radikální pravici strachu a nenávisti s programem antisemitismu a nacionalismu. Nebylo nám dáno zpívat s anděly, prý nám nezbývá než výt s vlky. Stránky tisku tehdy naplnily hněvivé útoky na Masaryka, na reformační tradici, na republiku, na celý osvícenský humanistický-demokratický konsensus. Masaryk už byl po smrti, Beneš v zahraničí. Zástupnou obětí se stal Karel Čapek. Konsensus humanitního ideálu nahradil strach ze společného nepřítele a nenávist k němu.

            Před zalknutím vlastní zlobou nás tehdy v roce 1939 zachránila válka. Hněv se mohl přesunout na vnější nepřátele, na zrádné spojence, na Hitlerovo Německo. Mělo to očistný účinek. My už jsme neselhali. Republika podlehla nepříteli, ale neselhala. První odboj se znovu přihlásil k masarykovskému konsensu. Program odbojového hnutí z roku 1941, Za svobodu: do nové Československé republiky, si vytýčil jasný úkol – „Zbudujeme stát hodný jména Masarykova.“

Ta křehká obnova nepřečkala druhý úder, heydrichiádu. Humanističtí idealisté prvního odboje končili hromadně ve vězeních a na popravištích. Zdálo se, že Masarykův humanistický přístup lásky a úcta, jak k národu, tak k bližnímu, patřil jinému věku. Heydrichiáda ohlašovala věk strachu a nenávisti. Zas jsme se semknuli ve sdíleném strachu, stmelení nesmiřitelnou zlobou. Konsensus úcty a dobré vůle nahradil „anti“-program nenávisti. Byli jsme rozhněvaní a rozhádaní, avšak stmeloval nás anti-konsensus: