16.7.2011 - přednáška prof. Erazima Koháka Česká otázka dnes 3. část


Byli jsme rozhněvaní a rozhádaní, avšak stmeloval nás anti-konsensus: jsme všichni proti fašismu.

            Když jsme se po válce mohli zamyslit, ujišťovali jsme se, že po všem, co jsme zkusili, nám nikdo nemůže vyčítat, že jsme jako oni. Nejsme. Jsme přece oběti a tak automaticky v právu. Vyháněli jsme třetinu historického obyvatelstva, svých bližních, avšak dál jsme se oháněli Masarykem. Nechtěli jsme si doznat, že přechod od konsensu úcty a dobré vůle k „anti“-konsensu strachu a nenávisti představoval zásadní odvrat od Masarykovy republiky. Poválečná republika se stala státem sdíleného strachu, prý „z revanšismu“, a sdílené nenávisti, možná ze špatného svědomí. Jen tak mohlo dojít k „odsunu“, k zákazu Agrární strany, k omezování spravedlnosti a svobody a nakonec k násilnému puči.

            Vzdálená ozvěna dávného konsensu úcty a dobré vůle proběhla naší společností ještě jednou, na jaře roku 1968, ne v kádrových změnách ve vládnoucích vrstvách, nýbrž ve spontánní reakci prostých lidí. Bez ohledu na Stranu a vládu lidé tehdy vyhlásili demokracii. Tisk nečekal na zrušení censury. Prostě ji ignoroval. Skauti nečekali na povolení. Jeli na tábory. Nečekal Klub angažovaných nestraníků, nečekal K-231. I sociální demokraté, první oběti nacismu i komunismu, prostě oznámili kdysi Masarykovy strany. A po letech strachu a zášti, všude tolik dobré vůle! I pro ohromeného držitele třicetidenního československého víza vstupního to bylo opojné. To byl národ, ke kterému jsem se hlásil, ke kterému jsem se chtěl vrátit.

            Pak přišel Srpen. Jan Patočka, který vydal svoji studii v duchu masarykovského konsensu, O smysl dneška, dokončil své další dílo, Kacířské eseje, v duchu nietzscheovského nihilismu. Nebyl sám. Zas pochopitelně. Tváří v tvář nepřijatelnému a nevyhnutelnému lidé propadají do deprese a uchylují se k nenávisti. Jako po Mnichově, tak po sovětské okupaci nahradil ztrátu humanistického konsensu nový „anti“-program strachu a zášti, jen tentokrát zaměřený proti okupantům a proti všemu, co znělo i jen trochu prorusky či prokomunisticky. Bylo to zas jako po Mnichově, jenže tentokrát to trvalo dvacet let.

            Když Boží mlýny konečně domlely, žili ještě pamětníci s nadějí, že „sametová“ revoluce v nás probudí dávný humanistický konsensus úcty a dobré vůle. Jenže z půl století ponížení a hněvu vyvstali jiní bojovníci. Pro ty už demokracie neznamenala humanistický konsensus úcty a dobré vůle. Znamenala jen možnost osobního prosazení. Někteří to chápali jako prosazení osobních „práv“, nároků podepřených dupnutím. Jiní jako prosazení bezohledným osobním obohacením. Tak či onak, nový „anti“-konsensus povýšil sobectví na ctnost a v úloze společenského tmelu nahradil humanitu úcty a lásky osobním prosazováním.

            Jenže prosazování osobních „práv“ a zájmů vytváří jen boj všech proti všem – či podle Augustina, magnum lotricinium, peleš lotrovskou. Ještě než hospodářská krize poskytla záminku pro masivní útok na sociální solidaritu, historik Dušan Třeštík shrnul naši dnešní situaci: „Ideály, jak známo, naštěstí neexistují, jsou to jen nikdy neuskutečněné vzory. Nemáme-li ovšem ideály, nemáme ani vzory. Bytujeme v prázdnotě osudu.           {       

            Česká otázka dnes je především otázkou bytování v prázdnotě osudu. Je to otázka hledání sdílených ideálů a ochoty nadřadit je prosazování osobních „práv“ a nároků. Či ani ne tak hledání. Vždyť v hloubi duše víme, že soužití ve svobodě a smíru vyžaduje především úctu ke svébytnosti každého z nás a lásku, která pečuje o jeho základní potřeby. I o těch základních potřebách sdílíme určité povědomí. V hloubi duše víme, že člověk potřebuje svobodu žít svůj vlastní život, jej volit a za něj odpovídat. Potřebuje předpoklady té svobody - bezpečí, spravedlnost, vzdělání, ale také předpoklady hmotné. Vždyť „nemít chleba, nemít práci, živořit jak darebáci, to přec nikam nevede“. Víme, že člověk potřebuje svobodu od strachu a jistotu podpory svých bližních v bídě, v nemoci, ve stáří. Víme, že předpokladem plného lidství je soužití, ne boj.

            To vše patří k dědictví reformace i obrození. Patří to odkazu první republiky. My křesťané to máme v popisu práce, výslovně podle Evangelia Matoušova kapitol 5-7 a celého Nového zákona. Stejně to mají v popisu práce všichni, kdo se hlásí k ideálům svobody, spravedlnosti a soudržnosti. Je to naše české dědictví – a je to zároveň naše obecné lidství. Česká otázka po ideálu humanity je tu otázka všelidská.

            Všelidský je i problém, který vytváří dnešní potřebu humanitního ideálu. Ten ideál nosíme v hloubi duše v sobě, jako Češi i jako lidé. Došlo však k odcizení našich politických a sociálních představ od našeho sociálního povědomí, doslova od našeho lidství. Opětovně jsme byli nucení žít s tím či oním nepřijatelným a nevyhnutelným. Byla to moc německého nacionalismu a jeho českých ozvuků. Byla to sovětská moc, s českými ozvuky. Dnes je to vše prostupující soustředěná ekonomická moc. Ta je nejzhoubnější, protože má nejsilnější ozvuky v nás, v naší chamtivosti a sobectví.

            Jenže to, co nám vnucuje moc, je jen všední skutečnost. Není to pravda, není to opravdovost našeho lidství. Vědomí, které nám moc podsouvá, je falešné. Dnes potřebujeme odmítnout hlasatele boje a sobectví. Co hlásají, to není pravdivost našeho bytí, naše humanitas – a není to ani naše češství. Vždyť společným prvkem české filosofie od Husova horlení pro pravdu Páně přes poněkud pokleslé vyznání pravdy a lásky a dnes dál, je hledání pravdivosti, hledání opravdovosti našeho lidství.

            Taková je dnes česká otázka či starosvětsky, toť úkol národa českého – pod nánosem ideologie a nátlakem reklamy obchodní a politické myslet svobodně a pravdivě, proti vší odcizené moci prosazovat pravdivost lidství, život v lásce a v úctě, ne v boji a sobectví. Naším úkolem je hledat sebe a zároveň vytýčit společenské meze svévoli moci. Je jím vytvořit prostor pro svobodu pravdivého lidství, kterou někteří z nás znají ve slovech Pavlových jako svobodu slávy dcer a synů Božích – a při četbě denního tisku pamatovat na slova proroka Ezechiele 37,1-6.

 Vyvedl mne Hospodin v duchu, a postavil mne uprostřed údolí, kteréž bylo plné kostí.* I provedl mě skrze ně vůkol a aj, bylo jich velmi mnoho v tom údolí, a aj, byly velmi suché.* I řekl mi, Synu člověčí, mohly by ožíti kosti tyto? I řekl jsem, Panovníče Hospodine, ty víš.* V tom řekl mi, prorokuj o těch kostech rci jim: Kosti suché, slyšte slovo Hospodinovo,* Toto praví Panovník Hospodin kostem těmto: Aj, já uvedu do vás ducha, abyste ožily.* A dám na vás žíly, a učiním, že zroste na vás maso a otáhnu vás koží; dám, pravím, do vás ducha, abyste ožily, a zvíte, že já jsem Hospodin.