21.8.2011 - kázání Štěpána Brodského - Genesis 1,28-31


I řekl Bůh: "Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi." Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: "Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe." Bůh také řekl: "Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu." A stalo se tak. Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý.

Na začátku pohádky o Šípkové Růžence stojí nad princezninou kolébkou sudičky. Každá z nich vyhlašuje, jaká ta právě narozená dívenka bude. Jaký bude její život. A podobně se to přihodilo i malému Plaváčkovi, než získal tři zlaté vlasy děda Vševěda. Pohádky nám tak výstižně zrcadlí velikou lidskou touhu. Odpradávna lidé touží poznat, co lze od života očekávat. Touží poodhalit, co je komu dáno do vínku. Proto si kdysi vybájili představy o sudbách nad kolébkou. Proto i v současnosti tolik lidí zkoumá dráhy hvězd a planet v domnění, že právě tam je vepsán jejich osud.

Jako křesťané nehledáme moudrost v pohádkách, ale v Písmu svatém. Ne v bájesloví, nýbrž v Božím slově. A bible vidí životní výbavu člověka jasně a ostře. Už v té kratičké zprávě o stvoření, zaznívá o nás lidech řada důležitých výpovědí. Rozevírají se před námi jako vějíř. Podívejme se na ně.

Předně: člověk vstupuje do života jako tvor Boží. Stvořitel tady prostě lidi chtěl mít a tak si je stvořil. I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ (26) Tohle je člověku dáno do vínku. Vykročení dítěte do života neurčují ani pohádkové stařeny, ani jakási bezduchá nebeská tělesa. Člověka vysílá do světa Bůh. Vdechl mu svého ducha. Asi jako když se neviditelný vítr opře do plachet lodi a ona se vyrazí na plavbu. Tak neviditelně se opřel Bůh do té hromádky hmoty, oživil ji a uvedl do pohybu. Boží moc nás drží na cestě života. Jsme zde k obrazu Božímu. Taková je základní výpověď o každém z nás. Do vínku je nám dáno, že jsme zde od Boha a pro Boha. Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. (27)

Nepovím vám, jak přesně člověk vznikl. Nevím, kterak tomu bylo s evolucí, jestli afričtí lidoopi australopitekové opravdu byli našimi předchůdci a zda evropští neandrtálci byli našimi sousedy. Nevím a upřímně řečeno vůbec se tím netrápím. Ostatně ani bible nám podrobně neprozrazuje, jak Stvořitel provedl stvoření. Důležitý a směrodatný je záměr, proč jsme naživu. O něm bible svědčí jednoznačně. Když se podívám na sebe, když se podívám na své bližní, když se podívám na maličké dítě, tak mám vědět, že jeden jako druhý jsme a žijeme kvůli Pánu Bohu. Bez výjimky. On nás chtěl mít živé, on nás chtěl zahrnout do své lásky, a tak tedy jsme zde. Lidé. Tvorové Boží.

A Bůh jim požehnal, je psáno. (28) Stvořitel přeje lidem do života to nejlepší. Skoro bych řekl, že Bůh blahopřeje člověku k životu. Neboť slovíčko požehnání je možné přeložit též jako blahopřání. Přát a poskytnout druhému co nejvíce prostředků k životu. Čili přát blaho, blahopřát. Stvořitelovým záměrem je, ať si svůj život zdárně užijeme, ať z něj máme radost a potěšení. Proto bible tvrdí, že se člověk rodí na svět jako požehnaný. Nepřichází jako trestanec, vyhnaný z blažené vyšší sféry do neblahého hmotného prostředí. Takhle to mnozí vnímali a dosud vnímají. Chybně. Člověk není duše uvězněná v těle. Pobyt na zemi je ten nejvlastnější život, jediný a jedinečný. Žádný jiný nemáme. Právě tento prostor, právě tento čas je nám dán k životu. Není to omyl, není to božské nedopatření, je to Boží požehnání.

Bůh lidem požehnal a řekl také: „Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm.“ (29) Od prvního nadechnutí doprovází člověka Boží péče. Jako pozorná matka nás Stvořitel rozmanitě zahrnuje svou péčí, aniž si to kolikrát uvědomíme. Všechny prostředky k živobytí jsou darem starostlivého nebeského Otce. Svět je tak vyvážen, abychom v něm nalezli obživu. A je zhoubné tuhle křehkou rovnováhu narušovat.

Bůh lidem požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte ji!“ (28) Člověk Bohem stvořený, požehnaný a zaopatřený dostává úkol. Nemá růst bezcílně jako dříví v lese. Je pověřen podmanit si zemi. Podmaněním se nerozumí pokoření či naprosté vyčerpání přírody. Lidé mají zemi polidštit. Zahrnout ji do lidského světa. Proto slyšíme příkaz: Naplňte zemi. Člověk má proniknout všude. Všechno kolem má pojmout do svého záběru. Navázat vztah mezi sebou a okolím. Nástrojů je dostatek – věda (zkoumá řád), umění (zachycuje krásu), náboženství (sleduje stopy Stvořitelovy), láska k přírodě (uplatňuje citový náboj), okopaný záhonek (ukazuje dobrý výkon), rekreace (nasávání slunce) a cestování (poznávání krajin). S tím úkolem nebudeme nikdy hotovi.

Shrnuto: Věříme, že my lidé nejsme hříčkou náhody. Biblický příběh o stvoření člověka sděluje napříč staletími, co je lidem dáno do vínku. Bůh nás postavil do světa a dává nám své požehnání, svou péči i svůj úkol. Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý. (31) Jsme na světě chtěni. Bůh nás chtěl mít a proto nás stvořil takové, jací jsme.

Jenže je zde ještě další věc. Dosud jsme nezmínili všechny rozměry lidského života. Kdyby všechno vypadalo pouze tak harmonicky, jak jsem popsal, žili bychom jako – inu jako v ráji. Sami však dobře a především bolestně víte, že lidem – včetně nás – často něco chybí. Běžně se nám nedostává požehnání. Často postrádáme jasný cíl, žijeme beze smyslu, bez vytyčeného Božího úkolu pro nás. A raději už vůbec nemyslíme na to, kolika lidem v cizích zemích chybějí základní životní prostředky: voda, jídlo, léky… Stvoření nám nefunguje tak, jak by mělo. Vloudila se do něj chyba, je nutná náprava.

A tady nám může pomoci to, k čemu se hlásíme, po čem prahneme a o co usilujeme. Naše víra i naděje se odvíjí od Krista. To kvůli Kristu žijeme. On, jednorozený Syn Boží, přišel, aby napravil poškozené stvoření. Aby navrátil každému člověku, co mu odcizil hřích. Přišel udělat něco s neblahou skutečností, že nám tolikrát v životě chybí požehnání, jasný smysl a dostatečná péče. Že častokrát žijeme, jako kdyby Boha nebylo. Právě naše odtrženost, vzdálenost od Stvořitele Ježíšovi vadila. Proto kázal o laskavém Otci, který se ujímá nehodných dětí. (Marnotratných synů a dcer.) Proto Ježíš hlásal, že jsme milováni takoví, jací jsme, navzdory všemu špatnému, co jsme kde provedli. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce. Ježíš dává životu novou sílu. Jako míza proudí kmenem stromu až ke konečkům každičké větve, tak proudí skrze Krista nový život ke každému, kdo se k němu připojí. Spolu s Ježíšem máme završit stvoření a vnést do něj to, co mu tolik schází: lásku, odpuštění a spravedlnost.
Amen