20.11.2011 - Žalm 88


Jsou chvíle, kdy je modlitba to jediné, čeho jsme ještě schopni. Když jsme v koncích se svou moudrostí či stojíme na pokraji zoufalství, vždy se ještě můžeme vzchopit k tomu, abychom předložili svou nouzi a své trápení svému Pánu. Dokonce i tehdy, když pochybujeme, zda to vůbec má nějaký smysl. Protože: odpovědi dostáváme, jen když se ptáme; skrytý význam nalézáme, když po něm pátráme; co je důležité a co méně poznáváme, když to zkoušíme metodou pokusů a omylů ve svých vlastních životech.

Modlitba je tím posledním mostem, který nás spojuje s Bohem. Je tou poslední možností, jak přispět k pomoci svým bližním i sobě samým, poslední příležitostí, jak vzdorovat zoufalství a beznaději.

Jsou chvíle, kdy je jedinou modlitbou nářek a bědování. A není to ani hloupé ani nevhodné či nedůstojné, ale nanejvýš potřebné. Vždyť přece voláme ke svému nebeskému Otci! Kdo jiný by měl pochopit naše bolesti a starosti, kdo jiný by měl vědět, jak je zmenšit a utišit. On je přece Bůh našeho spasení, ten, který je Tvůrcem všeho stvoření a dává mu jeho význam a účelný řád. On je ten, který vede svůj lid ke svému podivuhodnému cíli přes všechny zvraty v dějinách lidstva. A především je ten, který dílo svých rukou miluje a nechce je nechat propadnout zkáze a zmaru. On také otvírá vždy nové cesty ke svému cíli, nové možnosti v situaci, kterou jsme zkomplikovali a zatížili svými vinami a pochybeními. Ano, Bůh našeho spasení nám otevřel tu nejpodivuhodnější cestu k záchraně ve svém Synu Ježíši Kristu, který za nás a pro nás zemřel na kříži jako ten nejpotupenější, nejzbědovanější a nejopuštěnější. A právě kvůli Němu již nemůže být ani ta největší temná hlubina zoufalství a bolesti bezedná, žádný hrob již nemusí být přikryt bez zvěstování evangelia o vzkříšení a novém životě.

Ovšem chvíle trápení a bolesti bývají nesnesitelně dlouhé. Volání k Bohu jakoby nedocházelo vyslyšení, pozvolné ubývání sil a nezadržitené přibližování se konečnému zániku jako by bylo jedinou perspektivou. Člověk nedokáže vidět kolem sebe ani tu nejmenší naději, všechno se mu jeví černé a marné. Ale právě tyto chvíle bývají také dobou promýšlení a hodnocení dosavadní životní cesty, vážení a ověřování, které nakonec vyústí ve vyznání vin a smíření, v podivuhodné domýšlení skrytého Božího vedení a rozpoznání překvapivých Božích divů i navzdory tomu, že se mnohdy vnější situace nezlepšila. Anebo takové dlouhé utrpení skončí naopak zklamáním, odpadnutím od Boha a rouháním. Mezi těmito dvěma krajnostmi je uzoučká cesta. Občas se mezi nimi plácáme pěkně dlouho a někteří si ve svém životě postupně vyzkouší všechny možnosti. Vyjádřit své nejistoty, obavy a starosti v modlitbě může být velkou pomocí, jak najít tu správnou cestu. Právě provokativní vyjádření nás může posunout v poznání Božích záměrů o notný kus dál a ještě zpětně posílit naši víru. Otázky, které kladli žalmisté a další bibličtí svědkové, vedli k utvrzení naděje, že Boží láska a smilování jsou sinější než smrt, že Hospodin má moc vysvobodit člověka i z hlubin zániku a zapomnění. Víra ve vzkříšení vznikla domýšlením Boží moci a milosrdenství. A přispěly k tomu také otázky podobné těm z našeho žalmu. My sami vidíme žalmistova zvolání ve světle Kristova díla jako zodpovězená novým, úžasně radostným a nadějným způsobem. Když se někdy dostáváme do podobného rozpoložení jako žalmista, nemusíme zabřednout až do takových hloubek trápení a žalu, protože se vždy znovu smíme přidržet naděje v Kristovo konečné vítězství nad smrtí, hříchem i bolestí.

A tuto naději máme sdílet také s ostatními, máme jí potěšovat ztrápené a pozdvihovat ponížené. Tato naděje může pozdvihnout náš svět, lidi kolem nás k obnově, k novému životu. Toto nadějné evangelium můžeme přinášet jako vzácný dar svým bližním i ve chvílích nečekaných tragických událostí, přírodních katastrof i jiných životních zvratů. V takových chvílích nejsou na místě káravá slova soudu a Božího hněvu. Ano, i o něm víme. V našem žalmu je o něm také řeč. Nevíme však, proč má žalmistu pocit, že se na něj Hospodin hněvá. Neslyšíme od něj vyznání vin, ani nadějnou jistotu Boží pomoci v blízké budoucnosti. Jakobychom viděli Jóba, který ví o své věrnosti Hospodinu, ale přijímá bez reptání všechno utrpení, které na něj sesílá, aby nakonec poznal, že Boží záměry jsou neproniknutelné, aby pochopil, že před Hospodinem neobstojí svou spravedlností, ale jedině Boží milostí.

A tak právě proto, že jde o Boží soud, a ne náš, o Boží narovnání, nemůžeme s ním druhým mávat před očima, jako bychom to sami měli v rukou. Tím spíše, že náš Pán Ježíš Kristus vzal svou smrtí celou váhu toho konečného Božího soudu na sebe, abychom my mohli být omilostněni. My si tak díky Kristu uvědomujeme hrůzu Božího hněvu až jakoby z druhé strany, z vděčnosti, že nám byla dána možnost záchrany a odpuštění. Toto poznání i to, že si uvědomujeme vlastní viny, přichází proto také ve zvěstování až v druhém sledu, po přijetí evangelia. Ostatně také Pán Ježíš kázal nejprve odpuštění a pozvání do Božího království a právě na základě té nesmírné milosti si lidé uvědomovali své viny a odhodlali se činit pokání. Varovná slova soudu ani zaznít nemusela.

To ale neznamená, že bychom mohli představu Božího soudu ze svého slovníku již zcela vypustit. Možná by bylo jednodušší mluvit v konkrétních jednotlivostech o Božím dopuštění. Je jistě v Boží moci chránit nás od zlého a každý z nás to jistě někdy zažil. Přece se i nám zlé věci dějí. Většinou na nás dopadají důsledky našich špatných rozhodnutí, nedomyšleností a omylů. Ale také přicházejí nemoci, nečekané ztráty, které jsme nijak nezavinili, a další bolestné události. I to do běhu našich životů nějak zapadá, i když v tom často smysl nevidíme. Proč v tom ale vidět Boží trest? Mnohé z těch trápení je navíc součástí většího celku událostí a jejich důsledků, jako např. nezaměstnanost či dříve problémy s vírou. Je ovšem dobré si uvědomit, že v tom zlém, co se v našem světě děje, jsme namočeni všichni, bez rozdílu. Mnohé z toho, co se v přírodě i ve společnosti odehrává, má jasnou souvislost s tím, jak se k přírodě i k sobě navzájem chováme. Je to obraz toho, že je nám bližší vlastní, třeba chvilkový prospěch, než domýšlení důsledků našeho jednání, než promýšlení obecného dobra, které je možná ve svém celku méně výhodné pro každého jednotlivce, ale zaručí právo a spravedlnost pro všechny. A není to jen úděl politiků a vedoucích činitelů. Každý z nás musí začít sám od sebe, přijmout svůj podíl na té naší společné odpovědnosti a důkladněji promýšlet, co já osobně mohu udělat pro zlepšení situace.

Když se v Písmu mluví o Božím soudu či trestu, jde o to, aby se člověk zamyslel sám nad sebou, nad svým vztahem k Bohu i druhým, jak naplňuje své životní poslání a snažil se o nápravu v tom, kde jde špatnou cestou. Tresty, které Hospodin na svůj lid sesílal, vedly k obnově a nápravě, nikoli k zatracení. I my máme tedy tváří v tvář něčemu zlému spíše přemýšlet, jak s ním bojovat, jak ho obracet k dobrému, než ho někomu připisovat či než se jím nechat zdrtit.

A jestliže nás z Boží milosti nepostihlo nic tak zlého, neznamená to ještě, že bychom byli méně hříšní než ti druzí. To, že jsme byli ušetřeni, nás má vést k hluboké vděčnosti, ale i k solidaritě s těmi, kdo neměli takové štěstí, či chcete-li: kdo nedošli - pro tuto chvíli - takové Boží milosti. Má nás to vést k hledání a vyprošování naděje pro všechny potřebné, k obětavé službě a štědré obětavosti.