4.12.2011 - kázání Pavla Hoška - Lukáš 15*11-32


Slyšeli jsme jeden z nejznámějších příběhů celého Písma, jeden z nejsilnějších příběhů, které svým posluchačům vyprávěl Pán Ježíš a tento silný příběh je nám asi většinou povědomý. Příběh o mladém člověku, který všechno věděl lépe a který si nenechal poradit, který chtěl na křídlech mládí vyrazit do života a užít dobrodružství a který záhy narazil. Který si život zkomplikoval, udělal sérii špatných rozhodnutí a ztroskotal. A když byl na dně, tak se v něm hnulo svědomí. Začal přemýšlet o té své cestě a jeho srdce se dalo do pohybu. A protože si vzpomněl, na to, jak mu bylo dobře v domě otcově, tak se vrací. A vrací se kajícně, vrací se a přemýšlí přitom, že už není hoden hlásit se jako syn toho otce, kterého opustil. Vrací se jako hambář. Jako ztroskotanec. Jako hromádka neštěstí. A přichází k domu, není si jistý, jestli bude přijat, není si jistý, jestli nebude vyhnán a čeká ho velké překvapení. Čeká ho něco neuvěřitelného, něco tak velkého, že pravděpodobně se ani neodvážil doufat, že by to mohlo takto dopadnout. Tatínek mu vybíhá naproti, objímá ho a ani ho nenechá dokončit tu omluvnou řeč. On si připravovat, sumíroval si v hlavě ta slova, která řekne, a tak začal koktavě vyslovovat tu svoji lítost, a tatínek ho nenechal domluvit. Nenechal ho dokončit větu.

Ti z nás, kdo nevyrostli ve věřící rodině - jako já jsem nevyrostl ve věřící rodině - si možná vzpomenou na tu chvíli ve vlastním životě, kdy jsme byli v podobné situaci, kdy jsme věděli, že jsme udělali sérii špatných rozhodnutí, že jsme ze svého života udělali trosky, a kdy se nám zdálo, že už nejsme přijatelní. Že už to nepůjde spravit. Já si vzpomínám, jak jsem před mnoha lety nesměle ťukal na dveře evangelické fary v Jičíně a bál jsem se, co přijde. Bál jsem se, že budu odmítnut. Že mezi ty lidi, kteří tam spolu byli, nepatřím. Že jsem příliš hloupý, zlý, špatný, že mě bude dáno najevo, že mezi ně nepatřím. A stalo se mi vlastně něco podobného jako v tomto příběhu. Otevřely se dveře a byl tam takový laskavý bodrý milý pán a zdravil mě a zval mě dovnitř a nabídl mi občerstvení a já jsem se cítil, že to snad ani není pravda, že to přece takhle nemůže být, že nejsem hoden, abych byl pozván dovnitř. A tehdy jsem se cítil možná podobně jako marnotratný syn. Bylo mi to vlastně trapné, i když jsem byl zároveň dojatý, a bylo pro mě těžké přijmout, že jsem přijat navzdory vlastní nepřijatelnosti. Že jsem přijat těmi věřícími lidmi, těmi laskavými křesťany v Jičíně a že jsem taky přijat tím, v kterého věří.

A v tomhle čase, v kterém právě teď jsme, v čase adventním, v čase vyhlížení Vánoc, v čase, kdy přemýšlíme o té velké radosti, která se stala před mnoha lety, o tom překvapivém, nečekaném rozuzlení, ve které už téměř nikdo se neodvážil ani doufat, v ten čas Božího navštívení, ten čas milosti, kdy se v Betlémě narodil ten, kterého vyhlíželi proroci a za jehož příchod se modlili, takže už téměř přestali doufat, a od té doby si lidé připomínají jeho příchod jako čas veselí a radosti, čas, kdy ta radost je tak veliká, že překypuje a přetéká z lidských srdcí, takže si dáváme dárky. Protože se cítíme tak obdarovaní, že si dáváme dárky o Vánocích. Protože jsme to nečekali. Protože takovou hostinu jsme nečekali, pozvání na takhle slavnou hostinu jsme si nezasloužili a nečekali. Tak jako ten marnotratný syn tehdy v Ježíšově příběhu, když se se skloněnou hlavou šourá domů, bojí se, co uslyší a je zaskočen a překvapen tím, jak na ten jeho kající návrat odpovídá jeho otec.

V příběhu, který jsme slyšeli, je ještě jedna velmi zvláštní postava. Je to starší bratr. Je vlastně zvláštní, jak tento vzorný, spořádaný, zbožný, spravedlivý člověk na kající návrat svého mladého bratra reaguje. Když se doslechne o té slavnosti, o tom, že jeho mladší bratr přišel domů, tak je tak rozzlobený, že ani nechce jít dovnitř. Je tak pohoršený, že odmítá mít účast na radosti nad návratem kajícího marnotratného syna. Když to zahlédne, tak pošle služebníka - ani tam nejde -pošle služebníka a ptá se, co to má znamenat? A já se domnívám, že pro nás věřící, pro nás, kteří svoji víru bereme vážně, je příběh onoho staršího bratra stejně tak důležitý, jako příběh toho kajícího marnotratného syna, který si život zkazil, zpackal, který ví, jak na tom je a který tedy kajícně hledá cestu zpátky domů. Protože starší bratr je ten, který to dělá dobře, žije správně, který neudělal všechny ty chyby jako jeho mladší sourozenec. A když vidí tu milost, když vidí tu otcovu velkorysost, tak nejenom že nesdílí radost, ale skřípe zuby, zatíná pěsti. Úplně si můžeme představit, že měl v obličeji kamenný výraz, že vypadal jako skála. Že jeho srdce nejenom že nezměklo a nezjihlo tím, že se nezdárný, nezvedený sourozenec vrátil konečně domů, ale že se zatvrdilo, že ztuhlo. Je to zvláštní, že my, kteří se snažíme žít správně, my, kteří se snažíme žít zbožně a spořádaně a spravedlivě, když jsme potom konfrontováni s projevem milosti, velkorysosti a štědrosti, ze které se tají dech, tak to v nás vyvolává hněv, trpkost. Jak to? Já jsem stále s tebou. Ten starší bratr říká otci: Já jsem ti otročil celý život. Ty jsi mi nedal ani kůzle. A ani neříká: Tento můj bratr, ale říká: Tento tvůj syn prohýřil s děvkami – přidá si tam děvky – o děvkách není předtím řeč. To ten starší bratr odněkud vyvodil, že ten jeho mladší sourozenec prohýřil s děvkami to otcovo jmění. A vidíme, že ačkoliv je celou dobu ten starší bratr v domě svého otce, ačkoliv je doma v otcově domě, tak jako by tam nebyl. Ačkoliv je milován, tak se necítí milován, nevěří, že je milován. Ačkoliv je svobodný, tak je vlastně zakletý. Je zajatý v žaláři té své vnitřní nedůvěry, té své vnitřní zatrpklosti. Toho postoje, který nepřeje velkorysou, bezbřehou, nehoráznou milost tomu, kdo si ji nezaslouží. A musím říct, že v letech potom, co jsem k víře dospěl (v 19), tak potom těch několik dalších let jsem se přesunul z role marnotratného nezdárného ztraceného syna do role toho staršího bratra. Zlobil jsem se na vlažné křesťany. Zlobil jsem se na to, co jsem považoval za lehkomyslnost a nedostatečnou horlivost v duchovních věcech. A měl jsem často ten upjatý kamenný výraz, když jsem viděl jak věřící kolem mě, nejsou stejně horliví a zapálení jako já. Trochu to připomíná Martu v tom známém příběhu. Martu, která je tak rozzlobená na svoji sestru Marii za to, že ji nepomůže, že ani nemluví k té Marii. Ani neřekne: Marie, pojď mi pomoct, dyť já to musím uvařit. Řekne: Pane, ty ji ani nenapomeneš. Je rozzlobená. Má stažený obličej - starostmi, jak říká Ježíš. Možná ještě drsnější příklad tady toho zvláštního kamenného postoje, je případ proroka Jonáše, který známe ze Starého zákona, který když se Ninivští proti všemu očekávání dali na pokání, tak se zlobí a chce umřít. Plane hněvem. Místo aby se radoval, tak zuří. Zlobí se. Je to zvláštní, jak právě nám věřícím, kteří svoji víru berou vážně a ne na lehkou váhu, někdy hrozí tahle past staršího bratra. Tahle past tvrdého srdce.

Když se pozorně podíváme na hlavního hrdinu toho příběhu, na tu třetí postavu, tedy ani ne na toho marnotratného kajícího synka, ani toho zatrpklého staršího bratra, ale na toho otce, tak vidíme jádro toho, co chce Ježíš tímto příběhem vyjádřit. Ježíš říká, že když byl ještě ten nezdárný synek daleko, starý otec se rozběhl hnut soucitem. Rozběhl se. Běžící stařík. Já když v Praze někdy vidím, jak jede tramvaj a je tam nějaký starší pán, který ji chce stihnout a rozběhne se, tak vždycky mám takovou vnitřní obavu, aby nezakopl, aby se něco mu nepřihodilo. Starší muži chodí rozvážně, pomalu, někdy - když je zlobí klouby nebo už nejsou tak zdraví, tak používají hůl, a je to vlastně až nebezpečné, když se rozběhnou. A skoro by to působilo úsměvně, kdyby si člověk neříkal: No, jenom aby nezakopl. A tady vidíme běžícího starého muže, který vlastně ani nenechá toho kajícího synka doříct tu omluvnou řeč. Obejme ho, jako kdyby říkal: Pšš, to je dobrý. Já vím, já vím. Ani ho to nenechá doříct. První, co tatínka napadne, je, aby přinesli čistý oděv. Zdá se, někteří vykladači mají za to, že zřejmě protože se synek vracel z prasečího chlívku, tak prostě byl cítit tím chlévem. Proto otec jako první věc řekne: Doneste mu nový čistý oděv, prsten, dejte mu obuv a připravte hostinu. Proč hostinu? Možná bychom čekali, že otec nechá toho kajícího synka dojít vůči sobě a řekne něco jako: Aha, milostpán se vrátil. Anebo ho aspoň nechá doříct tu omluvnou řeč. Ale nestalo se tohle. Nestalo se dokonce ani to, že by řekl jenom: Vítej doma, to jsem rád, že ses vrátil. Vystrojí hostinu. Stejně jako v tom příběhu, v tom podobenství před tím, které jsme četli, kdy žena najde peníz a má takovou radost, že našla ztracený peníz, že vystrojí hostinu. Stejně jako v tom příběhu ještě před ním, kde pastýř má takovou radost, že našel ztracenou ovečku, že Ježíš pak řekne: Taková radost je nad jedním hříšníkem v nebi, jako má ten pastýř z té nalezené ovce. Prostě radost, jejíž nejvěrnější vyjádření je hostina. Když čteme pozorně evangelia, ve slovech Pána Ježíše je hostina nejčastějším obrazem Božího království. Já vždycky v předvánoční době, v adventním čase, ve kterém jsme právě dnes, kdy přemýšlíme o cukroví a štědrovečerní hostině a o tom, že budeme jíst hodně vybraných jídel, 24-ého, pátého, šestého, atd., prostě o svátcích, a většinou trochu přibereme a většinou nejenom, že se ta překypující hojnost radosti projevuje v tom, že si navzájem dáváme dárky, ale taky hodně jíme a hodujeme u společného stolu, já vždycky myslím na ta místa v evangeliích, kdy Ježíš znovu a znovu, když chce nějak posluchačům jakoby dát okusit kvalitu toho, co vlastně zvěstuje, kvalitu Božího království, tak mluví o hostině, o svatebním veselí, o tom, že se sedí kolem stolu a hoduje a že takhle to bude vypadat v tom přicházejícím království. Že takhle to bude vypadat na svatbě Beránkově. A vidíme, že i v tomhle příběhu o marnotratném synu, jeho zatrpklém starším bratrovi a o milosrdném otci nakonec zaznívá cinkot příborů a cinkání číší, prostě zaznívá hostina, tanec a zpěv jako symbol, jako zpřítomnění kvality Božího království. A to je důvod, proč hodujeme o Vánocích, to je důvod, proč radost nad společným stolováním, nad společným hodováním je dobrá a patří k víře křesťanů. To je důvod, proč součástí večeře Páně, společného přijímání těla a krve Kristových je také takovou ochutnávkou a takovým závdavkem hostiny, na kterou jsme pozváni, svatby Beránkovy, kterou vyhlížíme. Ježíš, když večeřel se svými učedníky, tak řekl: Dokud, od této chvíle s vámi nebudu takto jíst, dokud nepřijdu znova. A tohle vyhlížení svatby Beránkovy, hostiny je v evangeliích prostě symbolem kvality Božího království, která je nám zaslíbena. Když čtu příběh o marnotratném synovi, tak z toho pro mě vyvstávají dvě věci. Jedna je úplně praktická: A sice, že málokdy dokážu ke svým dětem mít ten postoj, který měl onen otec vůči marnotratnému synovi. Málokdy dokážu vůči svým vlastním dětem takhle velkoryse, takhle bez počítání, takhle bez vyčítání dávat najevo milost, odpuštění, přijetí. Ale když to dokážu, v těch vzácných chvílích, kdy se mi to podaří, tak nějak vím, že tehdy jsem ten nejlepší táta. Tehdy jsem tím, čím mám být jako otec. A že jsou to proměňující chvíle nejenom pro mě, ale i pro moje děti. A to druhé důležitější, co slyším v příběhu o marnotratném synu je ta dech beroucí, závrať vyvolávající skutečnost, že ten, kdo stvořil tento vesmír, ten, v jehož rukou, v jehož náruči je tento vesmír, si přeje, abychom si ho představovali jako otce v tomto příběhu. Ježíš se snaží vysvětlit učedníkům, jak si mají představovat otce, otce v nebesích. Ježíš říká: Povím vám něco o povaze toho, ke komu se modlíte jako k nebeskému otci. A vypráví tenhle příběh. Takže ten stařík, který se rozběhne a který ani nenechá toho svého nezdárného synka domluvit tu omluvnou řeč, je v tom příběhu obrazem toho, v jehož jménu Ježíš vůbec mluví a v jehož jménu přišel na tuto zem. A to je evangelium. To je zpráva, nad kterou se tají dech. Můj dech se nad ní tají. Takže, když mě tehdá na té evangelické faře v Jičíně potom, co jsem tam nesměle klepal a bál se, že mě vyhodí, jako když jsem klepal na sborovnu na základní škole, a oni mě pozvali dál a dali mi chlebíčky a začali mi vyprávět – vyprávěli mi tenhle příběh – a já si pamatuju na ten pocit, který jsem měl, když jsem to poslouchal, protože ten pocit byl něco jako: To snad nemůže být pravda. To snad nemůže být pravda, že by to byla pravda. A ten den se změnil můj život. A od té doby se můj život člení na ty dny, měsíce a roky, které byly předtím, před Kristem, a na ty, které následovaly po tomto dnu zlomu, kdy jsem se potkal s evangeliem, kdy jsem se potkal s Ježíšovou zvěstí v tomhle příběhu a změnilo se úplně všechno. Tak ať nám v tom čase adventním, v čase vyhlížení Vánočních svátků, kdy si připomínáme čas radosti, veselosti, kdy si připomínáme, že nám, nám narodil se ten největší dar, kdy si připomínáme, že za dnů krále Heroda nebe sestoupilo na zem v tom nemluvňátku, které se narodilo v Betlémě. Tak ať máme při těch hostinách i společném slavení a hodování na mysli, že Pán Bůh se rozhodl, že marnotratná štědrost jako při vystrojení hostiny je tím nejlepším opisem jeho vztahu k nám lidem. <