8.1.2012 - Izajáš 42,1-4


Tento oddíl vztahovala první církev na Ježíše Krista a viděla jej jako naplněný v Jeho díle spásy. A právě to, co smíme na Kristu vidět jako naplnění Izajášových zaslíbení, to je potvrzení platnosti Božího plánu spásy, a zároveň osvědčení charakteru Jeho cesty s člověkem. Je to cesta, která je pozváním, milostivou a láskyplnou nabídkou nového života, nového začátku bez násilného donucování a zastrašujících hrozeb. Cesta, která má svůj cíl ve slavné Boží budoucnosti a která zde na zemi může být – z lidského pohledu viděno - také velmi neslavná a trpká. Je to však cesta, která má již nyní svůj hluboký smysl sama v sobě, protože je cestou Boží, cestou, která otevírá společenství s Pánem veškerenstva a obnovuje obecenství s bližními. Cesta Božího služebníka, která má slavné poslání i veliké zaslíbení.

Boží cesta s člověkem začíná soudem. Není to však soud v lidském pojetí, který se snaží odhalit viny a nepravosti, měl by přinést narovnání křivd a zamezit dalšímu zlu. Jistě i toto je v Božím soudu zahrnuto, ale to podstatné v něm je, že znamená skutečné nastolení práva a spravedlnosti, otevírá možnost obnovy a nového života s čistým štítem. Je naplňován pravdou i milostí v tom nejlepším poměru. Proto je Boží soud tak žádoucí. Znamená totiž skutečnou nápravu. Proto se ho žalmista ve svém trápení dožaduje, když říká: Suď mne, Hospodine. Ano, slyšíte dobře: suď mne, ne ty mé nepřátele, aby byli už konečně zatraceni, ale mne, abych došel spravedlnosti. Boží soud je totiž něco obnovujícího, protože ukončuje rozvrat a chaos a činí přítrž svévoli lidských soudců a sudičů.

Poslání Božího služebníka vyhlásit soud pronárodům znamená tedy vposledu nápravu celého Božího stvoření porušeného hříchem. Znamená překonání křivd, ukončení válek, zlomení pýchy a ješitnosti, zastavení vykořisťování slabých a útisku bezmocných. Bůh sám začíná nápravu všeho, co jsme svým sobectvím a chamtivostí, svým hříchem porušili. Bůh již pracuje na záchraně. A přitom to začíná tak nenápadně: Dítětem narozeným prostě, do chudoby a ponížení, Božím služebníkem, jež osvědčil svou věrnost Stvořiteli a Pánu veškerenstva naproti všem politickým ambicím, náboženské pýše a sebespravedlnosti, a to smrtí na kříži. Bůh započal záchranu svého stvoření tak nenápadně a tiše, že to mocní tohoto světa buď zcela přehlédli, anebo to prohlásili za nebezpečné rouhání.

Vskutku zvláštní cestu s člověkem volí Ten, jemuž není rovného, jenž je od věků na věky a stále týž, jehož nedostihují ani naše nejsmělejší představy, jenž má v rokou celý svět i všechno, co je v něm, ano i to, co jsme dosud nepoznali, co zůstává našemu rozumu i srdci zachalené. Pán pánů a Král králů si nebere násilím to, co mu přirozeně patří, nevynucuje si řinkotem zbraní ani cinkáním peněz čest a chválu, kterou mu s radostí dosvědčuje všechno stvoření, ale které není schopen člověk, jež se svému Pánu a Tvůrci vzdálil a chce být sám svým pánem i vládcem celého světa. I přesto chce náš laskavý nebeský Otec znovu rozeznít naše srdce i duše zcela spontánní radostnou chválou a chce tak učinit toliko svou nesmírnou láskou a svým nepochopitelným smilováním. Celý náš život chce naplnit radostí a vděčností za spásu, kterou nám poslal ve svém vyvoleném. Ten, který dává život všemu, jenž svým duchem obnovuje všechno slabé a neduživé, ano, ten, který život proměňuje svým odpuštěním a dává mu nový smysl, Stvořitel všehomíra, ponechává každému možnost svobodné volby, nebere člověku ten nesmyslný a do prázdna jdoucí způsob života, jakým je odmítnutí Jeho cesty a obecenství s Ním, které zároveň umožňuje zároveň společenství lásky a služby s ostatními lidmi.

Hospodin volí cestu, kterou měl pro člověka připravenu od počátku, kterou však člověk ze své strany stále znovu zavaluje hříchem a odmítáním a rozhlíží se po cestě halasné a zvučné, provázené voláním slávy, lemované úspěchy a bohatstvím. Stále znovu propadáme iluzi, že ta naše cesta navzdory Božímu nasměrování povede ke štěstí, a nechceme vidět, jak ji lemují kříže a utrpení věrných Božích služebníků. Boží cesta se však stále znovu prasazuje proti té naší. Stále znovu zasazuje trhliny našemu zdání naprosté soběstačnosti, naší zaslepené soběstřednosti i vytoužené životní prosperitě. Stále znovu otevírá naše oči, aby prohlédly z prázdnoty života bez Krista. Vyvádí nás z žalářů našeho sobectví, z temnoty naší lhostejnosti vůči druhému. Stále znovu pracuje na naší spáse, stále znovu prosazuje naši záchranu, i když po ní ještě netoužíme, i když ji ještě nevyhlížíme. Taková je Boží milost a láska, taková je jeho cesta s člověkem.

Tato Boží cesta, kterou předestřel prorok Izajáš zdeptanému Božímu lidu, kterou vyhlásil zajatcům vykořeněným ze své vlasti, tato Boží cesta se od té doby nezměnila. I pro nás je tou jedinou cestou, která vede k spravedlnosti a právu. Tou jedinou cestou, kterou národy vyhlížejí a přece stále znovu odmítají, kterou s nadějí čekají, a přece se děsí toho, že by se někdy mohla uskutečnit. Je mnoho těch, kdo volají po nápravě, ale málo těch, kdo to vskutku myslí vážně, kdo si to z celého srdce přejí. A ještě méně je těch, kdo ji uskutečňují bez křiku a násilí, bez prosazování sebe samých, bez hledání vlastní slávy.

To, co má Ježíšovo poselství navíc oproti Izajášovu proroctví, je pozvání vydat se spolu s Ním tou Boží cestou, nečekat, až se prolomí naplno až k nám v Kristově druhém příchodu. Přestože jsme to my, ty nalomené třtiny, které On nedolomil, ty doutnající knoty, které neuhasil, přestože jsme to my, ti hříšníci, mezi něž přišel konat své velké dílo nápravy, přesto jsme i my zváni podílet se na Jeho slavných činech záchrany, smíme jít tou cestou naproti Božímu království, smíme žít pod Jeho mocí a v tichosti a pokoře prosazovat Jeho právo a spravedlnost.

Bratři a sestry, skončily dny sváteční a pomalu jsme si zase zvykli na běžný každodenní shon. Pozornost veřejnosti, která se na pár dní upřela k Ježíši Kristu v jakési každoroční mlhavé naději, zase opadla, a místo slávy a darů přinášených k jeslím oživlých betlémů zbylo pro Něj místo zase jen za městem - na kříži, na periférii zájmů tohoto světa. Avšak platnost Božího zaslíbení není pozastavena až do příštích Vánoc. Bůh naplňuje srdce člověka nadějí na každý den znovu. Obdařuje nás Svým Duchem, abychom chápali a přijímali Jeho slovo, učí nás Své cestě a vede nás po ní. Koná při nás a s námi na každý den znovu Své velké dílo záchrany. To je veliké tajemství Božího příklonu k člověku, kterému se smíme otevírat, které smíme prožívat již nyní ve svých životech.