11.3.2012 - ordinační kázání Václava Skalického - Jan 18,33-38


    Bratři a sestry, milí hosté,

co je pravda? Touto Pilátovou otázkou končí náš dnešní evangelijní text a s ním také rozhovor římského prefekta s Ježíšem. Vlastně jakési první dějství jejich zvláštního setkání, které vždy probouzelo fantazii malířů, spisovatelů a dramatiků. Potkávají se nejen dva konkrétní lidé, soudce a obžalovaný. Nejen Říman a Žid. Ale rovnou dva různé světy, dvě mocnosti, dvě království.

    To první z nich zastupuje z moci svého úřadu Pilát Pontský, dosazený císařem, vládcem nejmocnější říše světových dějin. Řím - to je síla, desítky legií střežících hranice proti útoku zvenčí a dohlížejících na klid v provinciích. Ovšem Řím je i římské právo, řecká kultura, technická vyspělost, prosperita. Tato říše vzkvétá, převládá naděje a optimismus, náboženství jsou tolerována, je mír, Pax romana. Podrobené národy celkem vzato spolupracují. Totiž až na obyvatele Judska a Galileje.

    "Ty jsi král židovský?" Pilát se s ničím nezdržuje a jde se svou první otázkou přímo k jádru k věci. Jsi další mesiášský adept, který strhne Židy v téhle mrňavé, ale nervózní a vznětlivé provincii k povstání? Prohlásit se za krále znamená vzpouru proti Římu.

    "Moje království není z tohoto světa." Hle, druhé království, mocnost, říše. Oproti římskému impériu, vlastně celé tehdejší civilizaci, tu stojí potulný kazatel z Galileje. Je zcela sám. Nemá obhájce, žádný dav nedemonstruje za jeho propuštění. Rozjásaní příznivci jsou ti tam, frustrovaní učedníci jsou ukryti za zamčenými dveřmi, židovské autority už dávno ukázaly palcem dolů. Tenhle královský vyslanec nejen, že nemá armádu, zbraně, majetek - ale je zřejmě také jediným občanem své země. A ke všemu je obviněn ze zločinu, který se trestá popravou a tak hrozí, že na pomyslném počitadle obyvatel neznámého království naskočí místo jedničky nula. Ať je to jak chce, každé království má krále. "Jsi tedy přece král?"

     "Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas." Pilát mu řekl: "Co je pravda?"

     Je velmi podivné, aby člověk, poté co položí otázku, odešel. Jako Pilát v našem příběhu. Nechtěl znát odpověď? A byla jeho otázka vůbec otázkou? Jakým tónem, s jakým výrazem ve tváři ji pronesl? Byl to povzdech nebo cynický výsměch? Ať tak či onak, na své jasné dotazy slyšel jen řeč o jakémsi mimosvětském království a o pravdě. Nic, čím by se měl jako prefekt zabývat...

    Opusťme nyní místodržitelský palác, zatáhněme po prvním dějství oponu. Pokud to ovšem jde. Důvodem, proč jsem dnes vybral tento text, je to, že mi to úplně nejde. Od doby, co jsem ho četl poprvé, ho mám nějak stále v hlavě a připomíná se mi v pravidelných intervalech. Jakou by dostal Pilát od Ježíše odpověď, pokud by jeho otázka opravdu otázkou byla? "Pověz mi Ježíši, co je to ta pravda?" Učení lidé tvrdí, že by si stejně neporozuměli, protože tehdejší helenisticky vzdělaný Říman si pod tím pojmem představil něco dosti jiného než v Zákoně vzdělaný Hebrejec. Ale opusťme hypotézy a zeptejme se sami sebe: Co je to pravda?

    Obecně se má za to, že pravda je shoda tvrzení se skutečností. Slovy Aristotela: "Pravdivé je říci o něčem, co je, že to je, a o něčem, co není, že to není." Zní to dost jednoduše, vědecko - materialisticky, ale po hlubším zamyšlení se nám otvírají celé neprobádané kontinenty. Jak poznat pravdu o věcech nepoznatelných smysly, nezkoumatelných vědou, o smyslu světa, našich životů a vztahů? O lásce, o dobru, o smrti? A přitom to jsou ty velké pravdy, které nás přece nejvíce zajímají. Tečka nebo otazník? Zajímají?

    Co je to pravda? Ten Pilátovův povzdech, tuto otázku neotázku, slyšíme v různých formách dodnes. Je to průvan lhostejnosti, projev nějakého únavového syndromu, zklamání z falešných ideologií, či snad zabydlenosti v maličkostech, které si můžeme pěkně osahat,  nevím. Víme ale, jak se projevuje: málokdo je ochoten svědectví evangelia naslouchat a jakkoliv, třeba i kriticky, reagovat. To neřeším, nezajímá mě to, k ničemu to nepotřebuju, slýcháme. S tím se  mnoho nedá dělat, tedy nedá se dělat vlastně nic. Ježíš na Piláta nechrlí další slova, nevyčítá, nevyhrožuje zatracením, nakonec jen mlčí.

      Někdy se se zájmem přece jen setkáváme, ale bývá to zájem tak nějak zvláštně plochý, kterému něco chybí. Někteří lidé hledají v křesťanství všechno možné, jen ne tu pravdu s velkým P. Chtějí potravu pro svou spiritualitu, touží po estetickém zážitku, vyhledávají nějaké duchovno, něco, co je zajímavé, tajemné, vzrušující. Z náboženského supermarketu odjíždějí s plným košíkem, ve kterém je něco z křesťanství a židovství, ale také reinkarnace, zvěrokruh a mimozemské civilizace. Pravda? Zbytečné utrácení... 

    My, dnešní Ježíšovi následovníci, býváme smutní, že naše počty rychle řídnou. Zkusme si vzpomenout, kdo z těch, kteří se z církve vytratili, tak učinil s nějakou jasnou výhradou, například zpochybnil věrohodnost bible, dospěl k tomu, že Ježíšův příběh je dílem manipulátorů, že nalezl učení, které se  pravdě blíží více než křesťanství, stal se přesvědčeným ateistou. Nemůžu si na nikoho takového vzpomenout. Důvody bývají zástupné, s podstatou nesouvisející: lidské neshody, umetení cesty profesní kariéře, přizpůsobení se manželce, manželovi, nějaký církevní skandál, úmrtí babičky, které na chození do kostela záleželo.

    Budoucí podoba církve je plná otazníků, možná se rozpadnou zbylé tradice, budou zapomenuty staré písně, z kostelů budou jen památky pro turisty, koncertní sály nebo komerční objekty, křesťané se budou scházet po bytech. Nikdo z nás si to nepřeje, ale může se to stát. Zůstanou ti, kteří slyší hlas pravdy a chtějí ho celý život hledat a nacházet. Kteří přijali evangelium jako zprávu dobrou, báječnou, skvělou, ale také a především pravdivou. Kteří se snaží žít pravdivým životem, nedívají se na svět růžovými brýlemi, protože naději čerpají odjinud. Kteří ale zároveň nepropadají skepsi a chmurám, protože to nejlepší teprve vyhlížejí. Kteří nedají na pověry a všelijaké šarlatánství, nenechají si od nikoho nic nabulíkovat, protože vědí komu uvěřili. Kteří nestaví Potěmkinovy vesnice a snaží se vidět sami sebe, své rodiny, svá společenství, takové, jaké skutečně jsou. Kteří, slovy Mistra Jana Husa, nemohou-li projevit pravdu bez pohoršení, raději přijmou pohoršení, nežli by pustili pravdu. Kteří vědí, kdy mluvit a kdy raději mlčet, protože o pravdě se pouze nemluví, pravda se žije.

       Vím, milí přátelé, že jsem tak ohromné téma, jakým je pravda, ani zdaleka nevyčerpal, nepopsal, nevyložil. Že jsem to vzal zkratkou, z jednoho úhlu. Když Kristus na jiném místě Janova evangelia prohlašuje: "Já jsem ta pravda,...", zůstávám s pusou otevřenou, v hlavě spousty otazníků. Nikdo nikdy takto nemluvil. Jako by za poselství, které nese, ručil sám sebou. Myslel to vážně, před hrozbou popravy smrtelně vážně. Byla jeho smrt tím svědectvím pravdě?

        Další věta s otazníkem na konci. Od člena zkušební komise budoucích ordinovaných presbyterů jsem vyslechl radu, která se mi moc líbí. Nesnažte se za každou cenu kázat tak, že vaše promluva bude připomínat úhledný balíček s tvrzeními, jak to tedy všechno vlastně je. Nebojte se otazníků. Nechte posluchače, ať si zkusí odpovědět sami. Kdy jindy se to hodí více, než při přemítání o pravdě!

O pravdě, kterou nelze vlastnit, kterou je třeba stále hledat, za kterou je třeba jít. My jsme poznali cestu, známe směr, kudy se ubírat. Ať jsme tedy my všichni, nejen faráři či ordinovaní presbyteři, takovými ukazateli v bludišti světa. Třebas všelijak pokroucenými, trochu zrezlými a s nánosem nějaké té špíny. Kdo jste někdy bloudili, víte, jak jste i za takový byli vděčni. Máme ukazovat cestu. Do království, jehož vízum již svíráme v rukou, do království pravdy. K tomu nám dopomáhej ten, který pravdou jest. Amen.