6.4.2012 - Velký pátek - Lukáš 23,34.43.46


Ježíšova slova na kříži zcela mění atmosféru dění na popravišti. Měla to být dramatická tečka za jeho procesem. Vrchol jeho odsouzení. Potupné zesměšnění jeho díla přede všemi. Krutá podívaná na pád člověka, který si chtěl hrát na Spasitele světa. Jenže On zůstal skutečným Zachráncem! Ještě i ve svém umírání. Přibit na kříž neprosí sám za sebe – snad za rychlou smrt či statečnost, a už vůbec ne za zázračné vysvobození, jak by se možná někdo také modlil Kristus prosí za ty, kdo se o jeho smrt zasloužili, kdo na ní mají podíl. A nejen že jim sám odpouští a nic jim nevyčítá; On prosí také svého Otce o milost pro ně, aby ještě měli možnost prozření, nalezení záchrany a naplnění svých životů. Tak dokazuje, že nepřišel svět odsoudit, ale zachránit. Ani jeho nevinná smrt nemá být důvodem k zatracení byť i jediného člověka. Jako dobrý Pastýř sám dává svůj život za ovce – i za ty zatoulané a jakoby nenávratně ztracené. Sám uskutečňuje své přikázání o milování nepřátel a nanejvýš názorně ukazuje, jak je zamýšlel. Tak nám připomíná, že skutečné odpuštění je první krok k záchraně, první krok směrem k Bohu. To nejmenší – ale zároveň to nejtěžší, co můžeme učinit jeden pro druhého.

Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí. Takto Kristus shrnuje události posledních hodin svého pozemského života. A touto prosbou zároveň předznamenává to, co ještě bude následovat: hloupý, nechápavý výsměch skutečnému Králi králů a Pánu pánů. Vedle této prosby zní výzvy, aby zachránil sám sebe, neskutečně směšně a trapně.

Vždyť Ježíšova pomoc lidem se od počátku projevovala ve vydávání – v uzdravování, odpouštění, v obnovování naděje, ve zvěsti evangelia, v každém konkrétním setkání, které umožnilo tomu člověku vidět vlastní život ve správném světle a také najít cestu, jak jej proměnit a naplnit Boží láskou a milostí. Vydání sebe sama na smrt je pak jen logickým završením jeho cesty k záchraně světa. Je to ono konečné vydání, které přinese užitek všem lidem. Těm přítomným i těm budoucím. Všem, kdo zatouží po setkání s jedinečným Zachráncem, který nesestoupil z kříže, a přece, ano právě proto život obnovil, navrátil jeho pravému smyslu, naplnil skutečným bohatstvím lásky a pokoje, smíření a vzájemnosti, vnímavosti a obětavosti. 

K setkání s Boží milostí a láskou, a tedy k záchraně, může dojít kdykoliv a kdekoliv. Ještě i v posledních chvílích života je naděje na jeho přehodnocení a naplnění. Takovou moc má setkání s Kristem. Takovou moc má zahlédnutí a přijetí naděje ve slovech a činech tohoto nepochopeného a vysmívaného Krále.

K ukřižovanému Spasiteli směřují dvě prosby ze sousedních křížů. Jedna je výsměšná a ironická, druhá plná nadějného očekávání a důvěry. Jako v životě, tak i na jeho konci můžeme mít jen dvojí postoj ke Kristu. Buď mu uvěřit – i v jeho ponížení a zneuznání světem a jeho vládci, nebo nepřijmout jeho způsob života, vyhnout se setkání s ním, a tím se také minout s možností poznání Boží lásky a naplnění jeho milostí. Pro své rozhodnutí nemáme v zásadě jiné podmínky než oni dva zločinci: Víme o Ježíšově nespravedlivé smrti na kříži, známe jeho slova i životní postoje a stojíme před otázkou, zda nám může nějak pomoci takový Mesiáš, ještě i dnes zlehčovaný a nepochopený. A přece se o Kristu nedozvíme nic skutečně podstatného, pokud jej nepoprosíme s důvěrou a nedočkavou touhou o Jeho přítomnost, o setkání s Ním, o Jeho příchod do našeho života.

Ten první lotr svého Spasitele nepoznal a nepřijal, protože zůstal ve vědomém odstupu od něj. Své sebevědomí, poslední kousek své životní hrdosti si posiloval výsměchem tomu, kdo byl na tom z jeho pohledu ještě hůře – umíral bez viny a posmíván. To on o své vině věděl a možná byl pro někoho i hrdinou. Ve výsměchu Ježíši se přidal na stranu zdánlivých vítězů, aby si zachoval pocit převahy – alespoň nad tím jedním ubožákem. Ve skutečnosti tím ovšem svůj život přivedl k ještě většímu zmaru, než jakým je tělesná smrt – totiž k odloučení od Boha a jeho smilování.

Naproti tomu se ten druhý lotr vzdal své pýchy, vyznal se ze svých vin, zastal se pravdy a práva - zastal se vysmívaného Mesiáše, i když to jej samotného usvědčilo z nepravosti. Ale právě tím se otevřel poznání, že Kristus má naději i pro něj, právem odsouzeného zločince, že může naplnit novým smyslem i jeho život, třebaže právě končí. A vůbec nevadí, že to vypadá tak nepravděpodobně, až to většina nevidí a nechápe. V nejhlubším utrpení v pohledu na Kristův kříž se zrodila víra a prosí: Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království. A Ježíš se ujímá svého království již v té chvíli. Neučinil zázrak. Nevyhnul se smrtí. Vstoupil do ní s námi a pro nás. Své kralování začal službou až k sebeobětování. Kdo tomuto králi uvěří, nebude ve svém doufání zahanben stejně jako ten ukřižovaný lotr, který dostal ujištění převyšující všechna jeho očekávání: Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji. Ještě dnes se ti otevře společenství s Bohem. Bude ti připočteno Kristovo vítězství probojované jeho smrtí na kříti. Ještě dnes. To znamená: ani smrt tomu nezabrání.  

A okamžik smrti se nezadržitelně blíží. Tak jako na začátku svého umírání odevzdal Kristus své protivníky milostivému Bohu, tak se nyní sám odevzdává do jeho rukou. Stejnou vírou, s jakou se mu svěřil kající spoluukřižovaný, se nyní také sám Kristus vydává svému Otci. Jakoby teď ruku v ruce s nově získaným bratrem šel vstříc smrti s nadějí, že ani na konci všech lidských sil a možností Bůh svého věrného neopustí. My tu již nemůžeme nevidět naději na vzkříšení, která se nám právě Kristovým vítězstvím na kříži otevřela. Ale Ježíš šel vstříc smrti bez skutečné jistoty víry v zmrtvýchvstání. I tuto cestu prošlapal poprvé On sám jen v prosté důvěře, že Bůh neopustí dílo svých rukou a sám dokončí zápas, který rozehrál ve svém Synu.

Ježíšova smrt se tu nezdá tak temná a děsivá, jako u Matouše a Marka, kde umírající Kristus volá: Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?. Snad je to tak proto, že evangelista Lukáš mluvil k jiným posluchačům, kteří by nepochopili v tom výkřiku vyjádřenou hloubku Kristova utrpení, a jejich pomalu se rodící víra by mohla být ohrožena. Snad je to proto, že se do jeho zvěsti tak mocně a nezadržitelně promítlo vědomí nového života, který se z Kristovy smrti zrodil, že dal přednost tomuto vyjádření Ježíšova skonu. Každopádně nás to může povzbudit ke stejně důvěryplné víře, která vidí světlo naděje i v těch nejtemnějších chvílích života, která nepřestává volat k Pánu života i smrti - ať již slovy hlubokého zoufalství či naprosté důvěry – a nepřestává se domáhat naplnění jeho zaslíbení. Amen.