20.5.2012 - kázání Renaty Popelářové - Lukáš 7,11-17


Sestry a bratři,

oba přečtené texty (1. čtení: 1.královská 17,8-24) jsou si nápadně podobné – tak nápadně, že to okamžitě došlo i přihlížejícím. Vzkříšení z mrtvých je něco jedinečného, dech beroucího, jenže - už to tady dvakrát bylo. Elijáš a Elíša, dva, řekli bychom dnes, uznávání odborníci v oboru proroctví, také dokázali porazit smrt, v obou případech oživili jediného syna osamělé ženy. Ježíš byl tedy až ten třetí, další v řadě izraelských proroků – anebo není to nakonec ve skutečnosti Elijáš, jehož návrat očekávaly celé generace? Veliký prorok povstal mezi námi, říkají všichni a oslavují Boha, teď už bude lépe, národ, který má proroka má i Hospodina. A možná přijde i Mesiáš, ten toužebně vyhlížený král, který vyžene Římany, zjedná v Izraeli pořádek a nastolí konečně spravedlnost. Tato zpráva se šíří po celém Judsku a začíná šeptanda o tom, kdo Ježíš je.

A co na to Ježíš? Zatím má za sebou nepříliš úspěšné vystoupení v rodném Nazaretě, několik vyhnaných démonů a uzdravených lidí, taky pokoušení na poušti a kázání na hoře, a v patách senzacechtivý dav. Nezdá se ale, že by ho to nějak těšilo. Uzdravuje a vymýtá tak nějak mimochodem, i to popisované vzkříšení je náhodné, rozhodně podobné situace nevyhledává a v žádném  případě nestojí o publicitu. Uzdraveným nařizuje, aby byli zticha, ale oni nejsou a vykřikují do všech stran, co se přihodilo. Lidé z toho mají zmatek: tak kdo to je? I Jan Křtitel volá z vězení: jsi ten, který má přijít nebo máme ještě čekat? A Ježíš odpovídá docela nejednoznačně, žádné jsem nebo nejsem, ale popíše fakta: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. 

A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží. A pak jim vyčiní, na koho jste se to vlastně přišli podívat? Na celebritu? 

Z našeho pohledu zkresleného všudypřítomným bulvárem je to docela obtížně pochopitelné – když chcete ovládat davy, potřebujete být vidět. A co víc si pro své zviditelnění přát než nějakou efektní akci, kterou z mrtvých vzkříšení zajisté bylo, včera i dnes? Ježíš má nakročeno do pozice velkého vůdce, který může úplně všechno – stačí slovo a bude stát v čele armády nespokojených, kteří jen čekají, až bude vysloveno. Ale Ježíš ho neřekne. Ano, nemocní jsou uzdravení, mrtví kříšeni a chudým je zvěstováno evangelium. Přeberte si to, jak chcete.

Proč se tedy to něčeho takového pouštěl, když se evidentně nemínil stát novým velkým prorokem, kterému všichni naslouchají? Proč dělá věc, která ho do této role musela zcela nevyhnutelně, právě pro tu podobnost, dosadit? Elíjáš vzkřísil jediného syna vdovy a Izrael stále čeká na jeho návrat. Ježíš vzkřísil jediného syna vdovy...závěr je nevyhnutelný, je to tady. Proč na sebe Ježíš přitahuje pozornost právě tímto činem?

K pohřbu se přichomýtl náhodou, šel právě okolo, když byla z domu vynášena rakev. Je zbytečné barvitě popisovat nervy drásající scénu – každý z nás má za sebou nějakou ztrátu v rodině, každý z nás si dokáže představit smutek, který nutně musí zavládnout po smrti jediného dítěte. Posledního dítěte v případě vdovy. Smutek tak veliký, že zasáhne i Ježíše a ten pocítí lítost. Ne nad vyhaslým životem, ale nad bolestí a beznadějí.

V tom se liší od nás – my pláčeme nad mrtvými, on pociťuje lítost při pohledu na živé. A koná.„Neplač“, říká matce a zastavuje pohřební průvod. Nekoná se ale žádné kouzlení, žádná magie, žádné efektní představení pro zvědavce ve stylu Elijášova boje s Baalovými proroky, nic takového, jen obyčejná výzva: „Chlapče, povídám ti, vstaň.“

Tak Ježíš koná. Obyčejně a samozřejmě, veden svým soucitem. Bylo mu té truchlící vdovy líto a tak se slitoval a konal. I když  takové činy přitahují senzacechtivé, nikoliv přemýšlivé. Udělej zázrak a ty řeči si nech. Ve světle věčnosti, co to je jeden předčasně vyhaslý život? A co to znamená předčasně vyhaslý? Takhle by mohl filosofovat, ale on místo toho koná. Z lítosti nad zoufalstvím jedné obyčejné neznámé ženy.

Písmo svědčí mnohokrát o Boží lítosti. Bůh pociťuje lítost  nad neustále promarňovanou příležitostí Jeho stvoření být skutečným obrazem Božím, pociťuje lítost nad bídou, do které nás zavádí nás hřích, pociťuje lítost nad naším spravedlivým odsouzením, vždyť kdo z nás je bez viny?  Nikdo není spravedlivý, nikdo ani jeden.

Podíváme-li se na své životy, je toho málo, čím se můžeme chlubit a co můžeme předložit ve svůj prospěch před tváří Boží. Jistě, žijeme (nebo se o to alespoň snažíme) slušně podle toho, co je za slušné považováno v současné době. Boží měřítka jsou ale nastavena mnohem výše a nemusíme mít v malíku všechna Mojžíšova nařízení a zákazy, stačí pouhé desatero. Probereme-li svůj život, můžeme odškrtnout snad jenom položky týkající se zabití, krádeže a manželské věrnosti, ale ve všech ostatních jsme ve svém životě selhali a ne jednou. Můžeme spoléhat jenom na lítost, soucit a milost při konečném zúčtování, můžeme spoléhat jenom na lásku Boží projevenou v oběti Ježíše Krista. Nic jiného nám útěchou není.

Jsme ale ochotni se na ni spolehnout? Člověk je pyšné stvoření a člověk dnešní, ten homo informaticus pyšnící se znalostmi všehomíra, má daleko k přiznání, že nezasluhuje nic jiného než lítost. Lítost, soucit, milost – to jsou slova spojena v dnešním světě s něčím ponižujícím. Jsme hrdí na svou samostatnost a nezávislost. Zeptáte-li se kohokoliv, čeho se ve stáří bojí,  zjistíte, že většina lidí se ani tak nebojí chudoby či osamělosti jako nemohoucnosti. Protože být nemohoucí znamená být odkázaný na něčí soucit, a to je pro nás nesnesitelné. Neumíme přijmout službu jiného, jsme jako ten  farizej modlící se v chrámu: díky, Bože, že nikoho jiného nepotřebuji. Nedopusť, ať se dostanu do situace, kterou bych nezvládl sám.

Jenže my v té pozici jsme. Každý z nás. Svůj život nemůžeme postavit na ničem jiném než na Božím slitování a milosti. Jsme na ně odkázáni navzdory našemu postavení, majetku, prestižnímu vzdělání či vygooglovaným znalostem. Jak trpké sousto pro dnešní svět. Ale jak sladké se ukáže tomu, kdo se odhodlá ho spolknout.