17.6.2012 - Lukáš 6*36-42


Ježíšova slova jsou jako vzácné perly, které mohou naše životy zkrášlit a prozářit. Než byla sepsána evangelia, lidé si je předávali od úst k ústům, někdy jednotlivě, někdy již spojené do určité řady. Evangelisté je pak vyhledali a zasadili do Ježíšova příběhu. V Písmu je tak máme před sebou již jako navlečené šňůry perel, čteme je ve vzájemné spojitosti tak, že nám jeden výrok osvětluje a pomáhá lépe pochopit ten další. Protože však evangelisté psali svá díla v rozdílných podmínkách a měli zřejmě před očima konkrétní sbory první církve, navzájem trochu odlišné, nacházíme některé výroky, a někdy i celou tu pomyslnou šňůru, v různých souvislostech, případně ještě rozšířenou o další výklad. Někdy může takový Ježíšův výrok získat dokonce trochu jiné vyznění. To nemusí narušit naši důvěru ve věrohodnost Písma, ale naopak nám to může pomoci vidět ta jednotlivá Ježíšova slova v novém světle, a snad také rozpoznat jejich další významovou rovinu.

            Tu naši pomyslnou šňůrku, jak jsme ji četli u Lukáše, známe také z Matoušova evangelia. Dvě z jejích perliček - výrok o slepci a o žáku a učiteli - tam ovšem patří na jiná místa, a tím získávají dost odlišný význam. A perličku o vrchovaté a natřesené míře u Matouše nenajdeme vůbec. Rovněž souvislost, do které tyto výroky evangelisté vkládají, je u každého trochu jiná, i když je u obou najdeme v tom nejvýznamnějším celku Ježíšových slov, který známe od Matouše pod označením kázání na hoře, u Lukáše jako mnohem kratší kázání na rovině. U Matouše je oddíl „o posuzování druhých“ více méně samostatnou součástí bloku různých naučení a dobrých rad. U Lukáše se těsně přimyká k pasáži o milování nepřátel. Stává se tak vlastně jeho praktickým rozvedením. Ovšem zároveň tím ukazuje východisko, ze kterého tato nelehká Ježíšova slova získávají nový smysl, nové zdůvodnění a ukotvení.

Sami na sobě jsme zakusili Boží milosrdenství a bezpodmínečnou lásku. Aby pro nás a při nás platila i nadále, aby nás nesla i v dalších dnech našeho žití, máme ji nechat platit i pro druhé. Ano, sami se podílet na tom, aby byli i mnozí další přivedeni do Boží blízkosti, aby mohli zakusit tu osvobodivou radost života Božích dětí. Máme ve vztahu k druhým jednat a mluvit tak, aby na nás bylo to Boží slitování poznat, aby z nás Boží láska vyzařovala. Jak by někdo mohl uvěřit v Boží milosrdenství, kdyby se s ním nikdy nesetkal? Jak tedy můžeme své nepřátele odsuzovat za jejich nenávist, když jim sami nedáme lásku zakusit? Možná o ní nemají ani potuchy. Možná ji stále jen zaměňují za sebelásku, žijí jen ze svého sobectví. Jaký obraz o Bohu jim vytvoříme, když budeme stejní jako oni, když jim sami v sobě nenabídneme žádnou alternativu?

            A právě proto: nesuďte a nezavrhujte, ale naopak odpouštějte a dávejte. Nejen proto, abyste sami nebyli souzeni, zavrženi, zbaveni odpuštění a nezůstali bez obdarování, ale především proto, že takto jedná váš nebeský Otec a vy, jeho děti Jej v tom chcete (a máte) následovat - z lásky k Němu a ve vděčnosti za Jeho milosrdenství, které vám prokázal. Jedinečným příkladem takového jednání je nám Syn Boží a náš bratr Ježíš Kristus. On nikoho nesoudil a nezavrhoval. I té cizoložné ženě, po níž by měl jediný právo hodit kamenem, daroval svým odpuštěním nový život a svým slovem jí ukázal nový směr. Nepohoršoval se ani nad celníky a jinými hříšníky, ale naopak je přijímal a dokonce s nimi stoloval, a právě tak jim zpřítomňoval Boží lásku a vedl nenápadně a nenuceně k pokání. Neodsuzoval ani zákoníky a farizeje, třebaže s nimi horlivě diskutoval o výkladu Božího zákona a často je i tvrdě napomínal. Ani lotra na kříži neodsoudil, třebaže ten již neměl naprosto žádnou možnost osvědčit své obrácení poslušným a zbožným životem, a rovnou jej přijal do ráje.

Není jednoduché v tom Krista následovat, protože musíme neustále bojovat se svou přirozeností poukazovat na chyby druhých, jen abychom se nemuseli zabývat vlastními vinami. Je pro nás jednodušší říci: však ty to děláš taky, než přijmout napomenutí, zamyslet se nad sebou a pokusit se změnit k lepšímu. Jenže takto se snad můžeme vymluvit druhým, ale rozhodně tak nezamluvíme svou odpovědnost před Bohem. Bůh jednou sám rozsoudí všechny křivdy a nepravosti, ale dosud trvá jeho milosrdenství. A platí stejně pro všechny. Nechme je tedy platit pro sebe i pro druhé. A pokud nám snad pro naše jednání a mluvení s druhými v lásce a odpuštění nestačí jako dostatečný důvod Boží milosrdenství, tak si vzpomeňme, jak to bolelo, když nás samé někdo z něčeho nařkl nebo nám zavřel dveře do nějakého společenství, kam jsme se toužili dostat. Oč bolestnější a děsivější by bylo, kdyby jednou Bůh vyřkl nad námi svůj soud a prohlásil, že nás nezná…

Ale nejde jen o nás a o naši spásu. Jestliže nemáme pro druhé pochopení ani slitování a jsme ochotni je s klidným srdcem odepsat jako nenapravitelné hříšníky, pak se tím povyšujeme nad svého Učitele a Pána. Chceme za Něj rozhodovat o druhých. Ale Kristus je naprosto jiný. Otevírá naše oči pro poznání vlastní odvrácenosti od dobré Boží cesty a nehodnosti Jeho smilování ne tím, že nám vypočítává všechny naše hříchy, ale naopak tím, že nám prostředkuje Boží milost a dokazuje svou lásku, aniž jsme si ji jakkoli zasloužili.

A to je právě ten zvláštní důraz, který vložil evangelista Lukáš do oddílu o posuzování druhých. Je to ta zvláštní perla, která dá celému náhrdelníku ještě lépe vyniknout. Pokud jednáme a mluvíme nemilosrdně, nejenže tím popíráme milosrdenství Boží a šlapeme po vlastní spáse, ale nadto jsme jako slepci, kteří nikdy neprohlédli až k podstatě Božího díla a přijali z něj jen to, co si mohli osahat a co se jim hodilo. A to si ještě mnohdy myslíme, že můžeme vést druhé! Nechtějme zůstat ve své slepotě. Nechme se vést Kristem, a nespadneme do jámy. Nechme vstoupit do našeho myšlení a vnímání druhých lidí Jeho Ducha a přinese to zásadní proměnu našeho vidění i jednání.

Nemusíme se stát zrovna očními chirurgy, abychom druhým pomohli zlepšit jejich životy. Stačí, když jim budeme ukazovat ke Kristu. Ale ne mravokárnými řečmi či vyčítavými pohledy, ale kristovským jednáním. Přezíravým a nadřazeným postojem k druhým ovšem škodíme nakonec nejvíce sami sobě. Nejenže tak nemůžeme vytvořit radostné společenství bratří a sester spojených navzájem Duchem Boží lásky a odpuštění, nejenže vidíme druhé zkresleně jako špinavými či rozbitými brýlemi, ale ani sami sebe pak nedokážeme vidět takové, jací opravdu jsme, neboť žijeme v neustálém sebeklamu, že jsme lepší, než ti druzí. Uzavíráme se tak před možností na sobě pracovat, rozvíjet svá nadání a růst ve všem tom dobrém, co do nás Pán Bůh vložil. Nakonec v nás může všechno dobré zakrnět a jen ten trám naši předsudků poroste, až se přes něj s nikým neuvidíme a nedorozumíme. Teprve když budeme k druhým přistupovat stejně jako Ježíš, v pokoře a tichosti, v úctě před jedinečností každého jednotlivce, teprve pak budeme moci druhým pomoci. Ale to už se jim asi nebudeme chtít rýpat v oku, ale společně s nimi poklekneme před Bohem a budeme prosit o odpuštění.

 

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že Ty na nás neupíráš přísný pohled. Nepřicházíš nás odsoudit a potrestat, ale chceš, abychom žili dobře a pravdivě a nemuseli se bát Božího soudu. Dáváš nám poznat, že Bůh na nás hledí jako slitovný a laskavý Otec, a proto žádá i od nás, abychom byli pokorní a milosrdní k druhým. Prosíme, veď nás svou dobrou cestou. Amen.