8.7.2012 - kázání Davida Najbrta - Ezechiel 33*17-30


Slova proroka Ezechiele na nás mohou působit tvrdě: řeknu-li o svévolníkovi „zemřeš“, pak zemře; jeho krev padne na tvou hlavu; spravedlivého nezachrání jeho spravedlnost, když zhřeší.

A prorocká řeč nám zní také velice chladně. S až hrůznou samozřejmostí, s chladnou odtažitostí se zde lidé dělí ke smrti a k životu, do nebíčka, do peklíčka.

Nábor proroka do odpovědnosti strážného, jak jsme slyšeli v prvním čtení, nábor k odpovědnosti, při které jde tak snadno o život, se děje ukazováčkem, nesvobodně ....

 

Mohli bychom snad říci: tvrdá doba, tvrdá slova, tvrdé způsoby. Není chvíle pro nějaké slečinky. Prorok Ezechiel byl odveden s první vlnou zajatců do vítězného Babylóna. Mluví v době, kdy přichází zprávy o definitivním konci, o zničení Jeruzaléma, rozboření jediného chrámu, o faktickém konci národní a náboženské existence nevěrného Božího lidu.

I v Ezechielově době se našli lidé, kteří říkali: všechno dobře dopadne, není třeba se bát, mazali lidem med kolem pusy a přinášeli útěchu v kritické situaci – byli to ovšem proroci samozvaní a falešní.

Pravý prorok říká pravdu, vyřizuje pravdu, distribuuje pravdu. Pravdu, která není jeho, pravdu, kterou si nemůže nárokovat, ani upravit, Boží pravdu, kterou má pouze věrně vyřídit.

Úkol proroka, povolání proroka nebývá příjemné, snadné, atraktivní. Takový úkol je náročný a nevděčný. Málokdo chce slyšet pravdu o sobě, celou pravdu, pravdu, která ho přesahuje, a která si činí nárok na jeho životní orientaci.

Prorocký hlas býval proto nejen ve starém Izraeli umlčován, přehlušován, rušen. Nejen ve starém Izraeli si pravdu chtěla poslechnout jenom malá menšina. Nejen ve starém Izraeli platil za svědectví pravdy prorok pronásledováním, utrpením a často i svým životem.

Mnohé takové postavy svědků pravdy si připomínáme a vážíme si jich jako věrohodných vzorů opravdového života, ... po desetiletích či staletích.

 

Janu Husovi trvala cesta k rehabilitaci více než pět set let, Miladě Horákové skoro padesát. Pravdivost prorockých postav v dějinách zápasu o pravdu se naplno ukazuje teprve časem.

Ostatně podobně jako u Ježíše z Nazareta, který za svého života shromáždil jen úzký kroužek věrných, z nichž i ti nejlepší ho opustili a zapřeli, nebo rovnou zradili.

Takový boj o pravdu se nedá vést na rozkaz, na objednávku, bez vlastní vůle. Naopak takový prorok jedná z vlastního svobodného rozhodnutí. Nakládá si pravdu na záda a pronáší ji dějinami o kus dopředu z hlubokého vnitřního přesvědčení.

I když se strachem, s pochybnostmi, s promýšlením a vnitřním bojem, jestli to opravdu stojí za to.

Když je povolán prorok Ezechiel je stavěn do odpovědnosti, kterou by si třeba sám nevybral, ale kterou přijímá dobrovolně a svobodně, protože ví, že je pravdivá a že vede k životu. I když mu hrozí aktuální a akutní nebezpečí pro jeho přímá slova, spoléhá na jiné měřítko než lidské, spoléhá na to, co lidský život přesahuje, co je důležitější a silnější než smrt.

 

K takové službě proroka, ke svědectví pravdy je povolán každý křesťan. Z této odpovědnosti se nevyvlékneme. Pokud opravdu věříme, víme, kde je pravda a nemůžeme se jí zříci, nebo ji dávkovat v menším množství než malém.

Dnes žijeme v době, kdy u nás už a ještě nehrozí, že by pro pravdu a pro víru musel člověk nasazovat život nebo zdraví, vzdělání, kariéru. Díky Bohu za to.

Ovšem je naším úkolem pravdě přesto svědectví vydávat, aby jednou, v krátké době zase nebyla na indexu.

Ostatně přicházet s pravdou dnes mezi lidi má také své obtíže. Nenese to snad riziko násilí, ale spíš riziko, že budeme působit směšně, trapně, anachronicky jako vyhynulí druhohorní ještěři. A tak musíme dnes spíš než se strachem o život bojovat se strachem z výsměchu, z izolace, a především s pocitem, že to ani nemá cenu.

Že nemá cenu s pravdou otravovat, když to nikoho nezajímá. Snad tak musíme právě tak pečlivě jako proroci v bouřlivých a rizikových dobách, nebo ještě pečlivěji pravdu hledat a roztrubovat – protože pravda a víra jsou dnes stejně jako včera stejné: rozlišují jasně a ostře to, co vede k životu; to, co vede k životu, i když život ztrácíme; to, co vede k životu i přes smrt. A právě tak poctivě vyřizovat i to nepříjemnější, že život žitý ne podle přesahující pravdy, ale podle vlastní vůle a vlastních měřítek nevede k životu, ale ke smrti.

 

Jak se přitom vyhnout tomu, aby se z proroka, nebo řekněme rovnou z křesťana nestal ale protivný mravokárce, trapný moralizátor, jak umět promluvit prorocky, živě, aktuálně, jak pravdu donést tak, abychom ji dovedli předat, aniž bychom ji museli přeložit nebo zmuchlat?

To není lehké a je to dnes svým způsobem náročné jako v každé době. Naštěstí má naše odpovědnost svoje hranice. Jsme poslové, ne soudci, máme být hlasateli, a ne spasiteli.

Odpovědnost máme nejprve za svůj pravdivý život a druhým lidem máme pravdu vyřizovat, ne ujíždět na tom, že bychom na ně přikládali jakési měřítko a odhadovali, jak dopadnou, jen tak se můžeme vyhýbat moralizování.

 

A dostáváme se ještě k dalším dvěma důrazům našeho dnešního textu, které nás (mimo jiné) mohou nasměrovat i v tomto ohledu.

Mluvil jsem o tom, jak se tento text jeví tvrdý a chladný jako automat. A tvrdě skutečně zaznívá ovšem nakonec ani ne tak vůči problematickým hříšníkům, jako proti zdatným zbožným a spravedlivým – tedy proti těm, kdo bývají v pokušení moralizovat a soudit.

Pravda zde zasahuje každého, kdo spoléhá na sebe, na svou spravedlnost, na své výkony, kdo žije v představě, že má naděláno, že má náskok, že má dost bodů, aby dosáhl na vítězství.

Spravedlivý život se nepočítá podle vývoje skóre. Spravedlivý a pravdivý život je stálým úsilím o pravdu a spravedlnost. A kdo se pyšní vlastními výkony, střílí na vlastní bránu.

A tak zde slyšíme přísnou poslední výstrahu pro každého, kdo chce žít tak, aby vyšel, aby dělal dobrého o něco víc než zlého, aby byl při účetní uzávěrce v černých číslech nebo alespoň na nule.

 

Mluvil jsem o tom, že to dnešní Ezechielovo volání zní tvrdě a chladně. Je to zvláštní, protože je to jeden z nejvíce a nejsilněji potěšujících, útěšných a radostných textů celého starého zákona a vlastně celého biblického svědectví.

Ne snad proto, že by ostatní biblické texty byly ještě tvrdší a náročnější. Ale proto, že zde zaznívá jasně a srozumitelně ta nejradostnější zpráva o Boží vůli pro člověka.

Boží vůle pro člověka, kterou nám vyřizuje Ezechiel je tato: „Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, nechci, aby svévolník zemřel, ale aby se odvrátil od své cesty a byl živ.“

To prorok dosvědčuje těm, kdo už to v životě zabalili, kteří dobře ví, že to v životě podělali, kteří táhnou u nohy takovou kouli vin a hříchů, že už se nemohou pohnout. Všem, které tak tíží minulost, že už nevidí naději do budoucnosti. »Lpí na nás naše nevěrnosti a naše hříchy a my pro ně zahyneme. Jak budeme moci žít?«

Pro každého, kdo opravdu lituje zlého, kterého se dopouštěl, pro každého, kdo je zasažen pravdou o svém životě, pro každého, kdo chce v životě obrátit směr, kdo touží začít znovu, se zde nevyřizuje soud a smrt, ale možnost nového začátku, odpuštění, naděje.

To je zvěst, se kterou přichází Ježíš: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání (nebo srozumitelněji „obraťte se“) a věřte evangeliu.“

A právě Ježíš Kristus definitivně a perfektně – dokonale naplnil toto Ezechielovo slovo. Ježíš Kristus končí na kříži, ale víra a Boží pravda svědčí o tom, že právě svou smrtí otevírá možnost nového začátku pro každého, kdo po něm tolik touží. A víra potkává Krista vzkříšeného. Pravda vede k životu i skrze smrt. AMEN

Pane Bože, dávej nám odvahu hledat ve svých životech pravdu, dávej nám sílu žít pravdivě a odpovědně. Děkujeme za možnost nového začátku, za tvé odpuštění, které má moc nás proměnit a obnovit. AMEN