12.8.2012 - kázání Jiřího Mrázka - daň císaři


Poslali k němu některé z farizeů a herodiánů. Poslali k němu – kdo? Začátek tohoto příběhu zní jako nějaké retro z našeho mládí; nebo snad orwelovské vyprávění z blíže nepojmenované diktatury.

Poslali za ním někoho z farizeů a herodiánů.  To znamená, že oni sami – ti kteří poslali – jsou někdo jiný,  než farizeové nebo herodiáni. V tom příběhu zůstává kdosi ve stínu: anonymní, nepojmenovaný; taková šedivá eminence, a přece tahá za všechny nitky.

Je to jen náhoda, že nám ten úvod zní takhle povědomě – nebo to evangelista opravdu tak myslel?

Obávám se, že opravdu. Jeruzalém doby Ježíšovy byl totiž takové zvláštní, bohaté, ale neprůhledné město. Měl sice svoji samosprávu, své synedrium, kde seděli – jak bychom dneska řekli – veřejní zastupitelé; ale za všechny nitky tahali nejrůznější kmotři, obvykle z kruhů blízkých veleknězi. Ti, kteří skutečně rozhodovali a kteří žili z bohatství Chrámu. Z obětních darů a chrámových peněz. Obvykle patřili ke kněžské honoraci – ale zdaleka ne všichni kněží byli tak bohatí a měli takový vliv.

Farizeové a herodiáni jsou tady jenom nastrčené figurky.

Má to svou logiku. Farizeové a herodiáni byli nejčastějšími účastníky mnoha a mnoha disputací s Ježíšem. Farizeové – kteří kázali světu morálku tak přísnou, až se s ní samo dostávali v soukromí do konfliktu; a byli neoblomní, pokud šlo o hříšníky.

Herodiáni – o kterých vlastně nevíme úplně jistě, co byli zač. Vypadá to, že stoupenci krále Heroda, který vládl v Galileji. Ale někteří badatelé se domnívají, že to bylo spíš posměšné označení pro esejce. Pro ty, kteří na rozdíl od farizeů pěstovali spíše niternou, osobní zbožnost. A na rozdíl od farizeů nechtěli měnit svět; nechtěli kritizovat a moralizovat nahlas. Raději se stáhli do své ulity. A ostatní jim vyčítají, že si to zjednodušují; že jsou prostě  až příliš loayální ke králi Herodovi. Proto herodiáni.

Každopádně: to všechno platilo dole v Galileji. Ale tady v Jeruzalémě jsou z nich jen nastrčené figurky, které si někdo, kdo jedná z pozadí, zařídil. Aby šli a položili Ježíšovi zrádnou otázku.

Protože ten někdo (nebo: ti někteří) v pozadí už byli   zneklidnění tím, jak Ježíš kritizuje poměry kolem Chrámu a vypráví podivná podobenství o nájemcích, kteří se chovají, jako by jim pronajatá vinice patřila; o podivných V.I.P. kolem velekněze, kteří se chovají, jako by Chrám nepatřil Hospodinu, nýbrž jim.

A tak pošlou pár písmáků/teologů, aby se zeptali Ježíše,  jak je to s placením daní. Římanům.

V té otázce samozřejmě nejde o nějaké krácení daní. Ta otázka je zásadnější. Odpovědět: Souhlasím s placením daně. Římanům. – znamená souhlasím  s římskou okupací. Souhlasím se vstupem bratrských římských vojsk, bratrskou římskou pomocí v Judeji a protektorátem nad Galileou. To nesouhlasil téměř nikdo. Ale říct nahlas: Neplaťte daně! znamená, že Ježíš bude  okamžitě zatčen jako buřič. Římská posádka byla pár kroků od Chrámu.

Také by se dalo říct: mně politika nezajímá, to se zeptejte někoho jiného. Ale je možné takhle mluvit v zemi, kde už si nikdo není jistý ničím? A čekáme takovou odpověď od Ježíše?

Ti, kdo se ptají – ti, kdo položili tuhle past – ji pro jistotu uvedou slovy: ty přece říkáš pravdu. Otevřeně a bez ohledu na situaci a bez ohledu na to, kdo tě může slyšet.  

A – samozřejmě: ta otázka není jenom politická. Ten, kdo ty daně vybírá, římský císař, se nechá na všech mincích zobrazovat jako bůh.

Ježíš prohlédl jejich úskok a řekl jim: Co mě pokoušíte? - čteme dál v evangeliu. Ježíš není naivní snílek, a velice dobře chápe souvislosti. Ba i ty politické. Ba i ty hnusné. Vlastně jim říká: je to intrika. Je to past. Ale já vám přesto odpovím, a do té pasti mě přitom nedostanete.

A sehraje takovou zvláštní, trochu posměšnou scénku. Jako kdyby ho žádali o nějakou arbitráž: jsou tady daně, a teď musíme určit, komu patří.

Jako správný arbitr nebo soudce si nechá předložit předmět doličný. Má někdo u sebe předmět doličný? Má někdo u sebe římský denár?

I předloží mu denár. A on ho začne zkoumat, jako by chtěl opravdu zjistil, komu patří:

Tady je na tom nějaká hlava. Čípak je ta hlava? Jo, to je císař pán! A copak je to tam napsané: Tiberius, císař, Vznešený, syn božského Vznešeného Augusta.

On to má dokonce i podepsané.

No tak když na tom denáru má svůj portrét, svůj podpis – a na druhé straně dokonce i svou maminku, vyobrazenou jako bohyni vítězství – tak to mu ho neberte. Ten bude jeho.

Dejte co je císařovo, císaři a co je Božího Bohu.

A je to. Na první pohled je ta odpověď uspokojivá pro římské okupanty. Každému, což jeho jest. Bohu patří těch pár volů nebo spíš býčků, kteří se každodenně obětují v Chrámu. A v praktickém, skutečném  životě rozhodují o všem Římané. Potažmo místní mafie. Ti, kteří mají dost denárů.  (Protože Ježíš sám říká na jiném místě výrok, který by se dal volně parafrázovat: kdo má dost denárů, dostane ještě víc, a kdo jich má málo, přijde i o to málo, co má. )

Na první pohled je ta odpověď uspokojivá a ničím nevyčnívá z názoru většiny, která chce nějak proplout: Bohu nějakého toho vola, nějaké ty modlitby, množná jednou ročně salár (totiž chrámovou daň) – a jinak řídí život Římané. Potažmo ti, kdo teď na Ježíše poslali nastrčené tazatele.

Ale: je to v té odpovědi opravdu tak? A co by na té odpovědi bylo tak úžasného, že jedni jsou z ní nadšeni a druzí už se neodvažují ptát?

Pojďme se na niodpověď podívat pozorněji:

Ano, císaři evidentně patří peníze. Ostatně si je sám nechá razit. A peníze už tenkrát znamenaly hodně. Znamenaly moc (v obou smyslech toho slova).  Ale, jak se též říkává: Peníze nejsou všechno.

Když se začneme vážněji ptát, co patří Bohu, nezůstane u těch obětních volů. Bohu patří například Zaslíbená země – tak co v ní dělají římské legie? A pročpak se v ní motá tolik kmotrů a mafiánů, kteří se chovají jako by jim všechno patřilo,  a jako zlí vinaři z onoho podobenství odnášejí z vinice jednu škatuli od vína za druhou… ?

A můžeme se ptát dál: Kdopak že stvořil svět? Ty výpovědi na počátku knihy Genesis tam nejsou proto, aby se měli kreacionisté a darwinisté o čem hádat. Ty výpovědi především říkají, že celý svět patří Bohu (jako dílo rukou jeho. Ať už byl technický postup na začátku jakýkoliv).

Ale především: v těch kapitolách o stvoření čteme, že člověk byl stvořen  בְּצַלְמֵּ֖ ( WTT Gen 1,26) k obrazu Božímu. Peníze nesou obraz císaře a logicky z toho usuzujeme, že patří císaři (tak ať si je taky nechá).

Člověk analogicky nese obraz Boží. Logicky tedy patří Bohu – a už ne císaři. Na člověka už nemá nárok Na žádného člověka.

Císař (prezident, vláda, a co kde mají) je tady od toho, aby se nám staral o veřejné finance. A mohli by to dělat tak, aby z nich něco zbylo. Ale jinak už všechno patří Bohu. Člověk. Naše svědomí. Naše skutečná odpovědnost.

Pokud se skutečně zamyslíme nad tou druhou částí Ježíšovy odpovědi (co je Božího, dejte Bohu), tak na toho císaře zase tak moc nezbude. Úplně všechno – od stvořeného světa přes Zaslíbenou zemi, Chrám, člověka, až po naši mysl, srdce  a vnitřní přesvědčení – patří Bohu.

Co vlastně zbude na císaře? – tedy kromě pár mizerných denárů - ?

Odpověď bude možná poněkud překvapivá:

lidská tvář. Na císaře zbude lidská tvář.

Ekumenický překlad možná trochu zastřel jeden moment na samém začátku příběhu. Ti nastrčení tazatelé si Ježíše jakoby zavazují lichocením:

Mistře, víme, že jsi pravdivý a že se na nikoho neohlížíš; ty přece nebereš ohled na postavení člověka, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy. ( CE1 Mar 12,14)

Úplně doslova tam není: nebereš ohled na postavení člověka, nýbrž nehledíš na tvář lidí.  Význam je možná stejný: říkáš svou pravdu a neohlížíš se na to, jestli před tebou stojí učedník nebo provokatér, nebo snad rovnou římský vyšetřovatel.

Ale pointa toho příběhu je v tom, že Ježíš vlastně hledí na tvář člověka. Dívá se na římský denár a nehledí na propagandistické (a pravověrnému uchu rouhavé) nápisy o božském synu Vznešeného, nýbrž vidí tvář člověka. Dokonce i v tom Tiberiovi (a později osobně Pilátovi) vidí právě jen člověka. Ne více – ale také ne méně. Ani zbožňovaného vůdce. Ani ďábelskou démonskou moc.

Církev Kristova se nikdy nebude  spolehlivě a bezchybně orientovat v politice. A nemá v ní – takto bezprostředně – co dělat. Nemá se ztotožnit s žádnou politickou ideologií nebo dokonce organizací. Ale to, co jsme povinni (císaři, vládě, snad i těm mafiánům a kmotrům v pozadí): vidět v nich právě jen lidi. Ne více – ne méně. I když to bývá někdy těžké. amen