21. 9. 2008 - Epištola Římanům 14,7-19


Bratři a sestry,

kdo je ve víře silný a kdo slabý? Je silný ten, kdo se pravidelně postí, anebo ten, kdo to nedělá, jelikož ví, že to pro víru není podstatné? Je slabý ten, kdo chodí každou neděli do kostela, aby tam načerpal duchovní posilu a potěšení, anebo ten, kdo tam nechodí vůbec, poněvadž ví, že je s ním Pán Bůh vždy a všude, a proto Ho nemusí vyhledávat na nějakém zvláštním místě?

Apoštol Pavel v tom měl jasno: Silný ve víře je ten, kdo svůj způsob života víry nestaví na odiv, ale naopak jej dokáže přizpůsobit potřebám církve - duchovnímu růstu nikoliv vlastnímu, ale růstu společenství víry. Slabý ve víře je naopak ten, koho ochromí každé vybočení ze zaběhaného způsobu jeho zbožnosti. Proto se tak křečovitě drží toho svého a označuje naopak za nevhodné a nepatřičné to, co nezná, čeho se podvědomě bojí, protože to ohrožuje jeho vlastní řád.

Jenže co s tím? Jistě by bylo ideální, kdyby se ti slabí přidrželi silných a nechali se vést k tomu ušlechtilejšímu způsobu víry, který se soustřeďuje na víru samu a ne na to vnější, co ji jen podpírá – to v tom lepším případě; v tom horším ji to vnější jen jakousi setrvačností udržuje při životě či víru dočista nahrazuje tradičními zvyky a rituály bez skutečného nadšení a hlubšího nasazení. Bylo by skvělé, kdyby si ti slabí svoji slabost uvědomili a zatoužili po silné víře.

Takhle to ovšem ve světě nefunguje. Apoštol to dobře ví, a proto nenabízí to nejlehčí (byť vlastně nereálné) řešení, nýbrž střízlivé východisko pro společnou cestu víry. Na ní bude posíleno celé společenství. Silní tím, že ponesou slabost druhých v lásce a trpělivosti. Slabé upevní a povzbudí ve víře to, že budou ze své slabosti vyváděni citlivě a laskavě - pomocí a příkladem těch silnějších.

Když se tedy slabí nechtějí či nemohou vzdát svých berliček, protože by se bez nich nedokázali posunout ani o krok dál, pak mají silní přijmout ten jejich způsob věření. Ovšem ne proto, aby jim potvrdili, že to jejich prožívání zbožnosti je to jedině možné, ale aby jim v tom, co je jim přirozené, co důvěrně znají, sami ukázali skutečnou sílu víry, aby je upozornili na to opravdu důležité a postupně je těch berliček zbavovali.

Toto apoštolovo řešení je ovšem dost zdlouhavé a také nesmírně nepopulární. Říkáme si: Kde by byla naše společnost bez všech těch revolucí a zvratů, které podnítili lidé plní odhodlání probojovat lepší a spravedlivější svět? To bychom ještě dnes úpěli pod všelijakými mocipány a o demokracii by se nám mohlo jen zdát. A kde by byla církev bez reformace? Někde v hlubokém středověku plná pověr a strachu z pekelných hrůz. Ale došli jsme opravdu tam, kam jsme chtěli?

Snad JE ten náš svět tu a tam spravedlivější, než byl dříve, ale jeho pojistky proti zlu a bezpráví nejsou ani dnes o mnoho účinnější. A pokud se moci chopí nějaký despota, bývají následky jeho vlády často děsivější než kdy předtím.

A křesťanská – zreformovaná víra? Ta je dnes možná zakořeněna v srdcích lidí hlouběji a opravdověji, ale kam se nám ztratili ti slabí? Pláčeme, že nás ubývá, ale co děláme pro ty váhavé a nerozhodné? Nenakládáme na ně větší břemena, než jsou schopni unést?

Ten apoštolův návrh má ještě jeden háček. Ti silní ve víře jsou si příliš často dobře vědomi svých slabostí. A slabí naopak vnímají svůj vlastní způsob víry jako projev její síly. Ani apoštol Pavel nezakrýval své stinné stránky, nýbrž právě na nich dokládal překvapivost a nezaslouženost Božího příklonu k člověku. Vždyť přece kdysi sám pohrdal křesťany pro jejich víru a chtěl je násilím přesvědčit o své pravdě. Cítil se být silným ve své židovské víře a zakládal si na tom, že dodržuje Zákon i tradici otců.

Ale Ježíš Kristus jej vyvedl z jeho zaslepenosti a povolal ho k bratrské lásce a snášenlivosti. A teprve Kristovou láskou se stal silným ve víře. Teprve když pochopil svou slabost a přijal sílu z Kristovy oběti. Teprve pak mohl druhým sloužit s obětavostí a s láskou, která se vyznačuje porozuměním, respektováním jinakosti druhých, snahou pomoci jim v jejich konkrétním trápení. Apoštol nikoho nepředělával, a přece přispíval k proměně mnohých zvěstí evangelia.

Abychom byli silní ve víře, musíme umět odlišovat, co je podstatné, co nás nese a drží, bez čeho bychom přestali být církví Kristovou a co je naopak služebné, oč se jen opíráme, co je nám jen milým zvykem a třeba to dokonce chápeme jako svou zvláštnost, a přece bychom se toho mohli v posledu vzdát. V tom podstatném se pak nesmíme nechat znejistit. Ani posměchem a pohrdáním. Ani těmi nejúžasnějšími argumenty, kterými si slabí dovedou potvrdit nezbytnost svých berliček.

Ovšem tím spíše, že víme, jakou práci dá to odlišení, to hledání silné víry, tím spíše budeme hledět na druhé s pochopením pro ty jejich zápasy a tím více je v tom budeme povzbuzovat. Neboť nejhorší není slabost, ale pochybnost. Ta dokáže člověka natolik rozložit, že už neví, čí je, že už se mu dočista poplete, co je podstatné a co ne. Proto Pavel ještě dodává: Blaze tomu, kdo sám sebe neodsuzuje, když se pro něco rozhodl.

Ale proč vlastně máme brát ohled na slabé, proč máme stát o společenství s nimi, proč máme krok svého putování víry přizpůsobovat jejich možnostem, když je to tak těžké a oni sami o to mnohdy nestojí a nakonec často jako první jednotu společenství víry rozbíjejí?

To proto, že nás spojil v jedno Kristus - svým životem a dílem, svou smrtí na kříži a slavným vzkříšením. Zemřel pro každého z nás, aby nás naplnil novým životem, aby v nás probudil víru a posílil naději v dobré skončení všech věcí. Aby nám daroval lásku, která překonává všechny problémy a zdolá každou hranici. To je ten ideál i vytoužený cíl, který máme mít před očima a k němuž máme podle svých možností a schopností s Boží pomocí směřovat. To proto, že nás u stolu ve svém království chce mít náš Stvořitel i Zachránce, náš Obnovitel a štědrý Dárce všechny pospolu, to proto máme a smíme vidět jeden druhého jako Božího milovaného chráněnce - jak v jeho slabostech, tak v jeho síle.

A další důvod: Bůh bude soudit každého z nás osobně. Proto máme odpovědnost především za svou vlastní víru. Je tedy vhodné přemýšlet nejprve sám nad sebou, stavět na tom, co mou víru sílí a utvrzuje a neohlížet se po druhých, nesoudit bratra. Neboť sama se sebou nebudu nikdy hotova – pokud má víra bude natolik silná, že si budu vědomá též svých slabostí – budu mít vždy co zlepšovat a co posilovat.

Jenže naše víra – jak víme již z desatera – se neprojevuje jen ve vztahu k Bohu, ale rovněž v tom, jak se chováme k bližnímu. Proto jsme odpovědní také za víru svého bratra. Jenže ne z hlediska té jeho víry, že bychom ji snad měli posuzovat a vylepšovat, ale z hlediska své vlastní víry, se zřetelem na to, jak na něj jako věřící v živého Pána působíme, jestli nežijeme svůj život víry na úkor toho jeho, zda jeho víru svým chováním neumenšujeme, nezpochybňujeme či dokonce neodsuzujeme. Jestliže Kristus vzal na sebe naše slabosti, a tak nám umožnil, aby sílila naše víra, můžeme a máme nést také slabosti jedni druhých, a tak se navzájem posilovat. Jedině tak poroste víra naše i celého společenství. Vzájemným posuzováním a odsuzováním se jen vysiluje.

Nechtějme tedy žít sami ze sebe a sobě, ale nechme se prostoupit Boží láskou a smilováním, žijme z vděčnosti za to všechno, co pro nás Bůh dělá, k jeho oslavě. Čím více se budeme sytit Kristovou láskou, tím více bude sílit naše víra, a tím blíže také budeme i jeden druhému. Protože lidská láska pramení z lásky Boží a v ní pak má i svůj konečný cíl. Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, radujeme se z toho, že jsme mohli v Tvé slabosti rozpoznat sílu Boží lásky, že smíme žít a sílit Tvou mocí, když ji přijímáme z Tvé oběti a ponížení. Prosíme, pomoz nám, abychom v druhých viděli bratry a sestry a v síle Tvého Ducha s nimi vytvářeli společenství Tvých věrných vyznavačů. Amen.