16.9.2012 - kázání Zdeňka Vojtíška - Milosrdenství a soud


Milí přátelé, bratři a sestry,

společným tématem všech biblických textů, které jsme dnes četli (Ž 101, Mt 25, 31-33, Ř 2, 4.7-8, text kázání: L 16, 19-31), je soud. Měli bychom ale rozumět, že v obou biblických jazycích se výraz „soud“ pojí s rozhodováním, rozdělováním, rozlišováním či tříděním. Tak král se v onom čteném žalmu 101. zavazuje k rozlišování ničem­níků od věrných lidí, mravní bezúhonnosti od převrácenosti srdce, dobroty od zla apod. Ten­to žalm ale nikdy nebyl duchovním bohatstvím pouze pro krále: v lidovém a soukromém užití tohoto žalmu se modlitebník zbožně zavazuje k rozlišování lidí a vlivů, které na sebe nechá působit. - Ježíš Nazaretský líčí poslední soud jako třídění ovcí a kozlů a při jiné příležitosti a v ji­ném podobenství hovoří o rozlišení posmrtného údělu toho, kdo si v životě nepřiměřeně uží­val bohatství, od údělu toho, kdo trpěl velkou chudobou. Soud v biblickém pojetí tedy za­sa­huje celou oblast života od každodenního rozhodování přes výroky králů a soudců až k sou­du posmrtnému a poslednímu. A naopak, každé naše rozhodnutí je jakýmsi soudem nad mož­nostmi, které náš život přináší. A každá krize, kterou procházíme, je soudem nad způso­bem předchozího života.

To velmi oblíbené české slovo „krize“ je totiž odvozeno od řeckého krinein, tedy právě od toho slova, které v biblické řečtině znamená soudit a s nímž jsme se několikrát nepřímo set­kali v čtení dnešních biblických textů. Např. krize, v níž jsem se nedávno ocitl při cestě na přednášku v Hradci Králové, když mi ujel jediný možný autobus, byla především soudem nad roztěka­ností a přetížením mého způsobu života. Podobně i současná ekonomická, rozpoč­tová či dlu­hová krize není důsledkem chudoby nebo přírodních či válečných katastrof, ale především soudem nad západním způsobem hospodaření, nad vztahem západní civilizace k práci a ma­teriálnímu bohat­ství a nad neodpovědností a lehkomyslností.

V pochopení soudů jako rozlišování a v pochopení krizí jako soudů se nám otvírá i pochopení vztahu soudu a milosrdenství. Nejen o milosrdenství, ale i o Božím soudu přece chce žalmista nadšeně a oslavně zpívat v tom žalmu, který jsme před chvílí četli, protože chápe, že i v sou­du je něco velmi pozitivního. Soudy a krizemi se nám totiž dostává upozornění na to, co do­sud zůstalo nepovšimnuto a co je potřeba rozsuzovat, rozdělovat, třídit, oddělovat a kritizo­vat, což je mimochodem další slovo od řeckého krinein. Na Ježíšově podobenství o boháči a Lazarovi je to možné snadno ukázat.

Situace, do níž nás toto podobenství uvádí, je značně vyhrocená, jak už to v podobenstvích bývá. Na jedné straně je bohatý člověk, který se nádherně strojil a luxusně jedl každý den, nikoli tedy jenom např. při svátcích nebo hostinách, jak by mohlo být pochopitelné, ale každý den. Jak to bylo tehdy u bohatších lidí obvyklé, nabíral si jídlo po­mocí kusů chleba, a ty pak nechával na stole nebo odhazoval mimo svůj stůl. Tyto kousky pak služebnictvo sebralo a ho­dilo před vrata, tedy tam, kde na ně čekal Lazar. Lazar byl nejen hladový, ale i nemocný vře­dy, a dokonce bezmocný, protože ve svém stavu nedokázal ani odhánět psy, kteří svým lízá­ním ještě zvětšovali jeho utrpení. V takto vyhroceném líčení vyniká boháčova lhostejnost. La­zara si bezpochyby musel všimnout; znal ho, a dokonce znal jeho jméno, jak dokládá jeho pozdější rozhovor s otcem Abrahamem, když Abrahama prosí, aby Lazara poslal a ulehčil tak jeho posmrtným mukám. Lazara si jistě všiml, ale nevěnoval pozornost jeho situaci, ne­uvažo­val nad tím, jak hrozný je jeho hlad || ani jak bolestivé jsou jeho vředy || ani jak nepříjemní musejí být v této situaci potulní psi, kteří přicházejí až k vratům jeho domu.

Boháč je zde obrazem všech nás, kdo jsme příliš zaujati sami sebou na to, abychom se mohli vcítit do situace a potřeb svých blízkých a bližních. Nebyl souzen proto, že by byl vrah, zloděj, lhář, rouhač nebo korupčník – o ničem takovém nemáme v Ježíšově podobenství ani zmínky. Také Lazarovi nijak neubližoval, neodháněl ho ani ho nebil podobně, jako někteří lidé v naší společnosti bijí, a někdy dokonce i zabijí chudáky, žebráky či bezdomovce. Nic takového v po­dobenství není. Je dokonce klidně možné, že onen boháč byl celkem slušný člověk a že k bo­hatství přišel zákonným způsobem svou vlastní pilnou prací. Ale přece je jeho způsob života odsouzen, a to patrně proto, že si prostě nevšiml potřeb druhého člověka, ignoroval je, ne­měl schopnost soucitu a vcítění či tuto schopnost ztratil. Odsouzen byl tedy spíše za to, co nedělal, než za to, co dělal. Myslel si, že je úplně v pořádku a že je vlastně nevyhnutelné, když on je tolik bohatý a Lazar tolik chudý. Tento rozdíl asi vnímal jako svou přednost a zásluhu a nebyl za bohatství vděčný Bohu. Je to totiž právě vděčnost, co člověka celkem spolehlivě učí soucitu s jinými a pochopení pro ně.

A v čem je v tomto podobenství ono milosrdenství? Samozřejmě v tom, že Bůh s láskou a soucitem hledí na utrpení člověka i tehdy a právě tehdy, když na něj lidé takto nehledí, a že jeho soud znamená určitou kompenzaci Lazarova nezaslouženého utrpení. Bůh měl o Lazara zájem už za jeho života a Lazar pro něj nebyl jen nějakým bezvýznamným chudákem, jako byl pro jiné lidi a hlavně pro onoho boháče. Je to vidět i na tom, že je v podobenství jmenován. Má jméno a je to jediné jméno v Ježíšových podobenstvích. Má jméno na rozdíl od boháče, který jmeno­ván ne­ní. A Lazarovo jméno přímo tento Boží zájem dokládá: Lazar je vlastně podoba jména Eleazar nebo Elíezer, což je vlastně vyznání „Bůh pomáhá“ nebo „Bůh je moje pomoc“.

Jistě se ale v našem podobenství Boží milo­srdenství projevuje i na straně boháče. Je v tom, že si boháč v krizi, v soudu a nepříjemnos­tech, ba bolesti a trápení tuto svou ignoranci a lhostej­nost pravděpodobně uvědomil. Nepro­testuje proti to­mu, že Lazar se teď má dobře a on trpí, ale přijímá soud a prosí o smilování. A dokonce se u něj snad díky této krizi objevil zájem o jiné lidi: zatím jen o jeho pět bratrů, které by rád varoval, ale možná – a doufejme - , že se jeho zájem postupně rozšíří za okruh jeho rodiny i k dalším lidem. Zatím argumenty bojuje za bratry a prokazuje schopnost se vcí­tit do soužení, které je také může čekat. Je ale naděje, že jeho utr­pení ho naučí soucitu i s dalšími, třeba i s takovými, jako byl dříve Lazar. Vždyť takto, v jakých­si soustředných kruzích se učíme zájmu o druhé lidi i my. I apoštol nás v Písmu vy­zý­vá, aby­chom činili dobře všem, ale nejprve těm, kdo jsou nám nej­bližší ve víře. Jenom nebezpeční fanatici prohlašují, že milují celý národ, celou společenskou třídu nebo celý svět, a přitom nejzákladnější potřeby svých blízkých podle odpudivého hesla „když se kácí les, tak létají třísky“. Nemůžeme najednou milovat celé lidstvo nebo celé živé stvoření a nebudeme se tomu blížit dříve, než se na­učíme obra­cet se se zájmem a vcítěním na své nejbližší a pak i dále.

Ale milosrdenství je v tomto příběhu ještě v něčem jiném než v tom, že krize a soud může sloužit k rozlišení dobrého od špatného a k nápravě. Je také v tom, že ani souzený a těžce kri­tizovaný boháč nepřestává být člověkem, jemuž je dopřáno sluchu v rozhovoru a || který je brán vážně. A co víc, nepřestává být synem Abrahamovým. V tomto podobenství, které vy­užívá lidových představ o čekání mrtvých na poslední soud, totiž Abraham stojí na místě Bo­žím. Boháč ne­může překročit hranici ani se nemůže vyhnout následkům lhostejnosti a nedos­tatku soucitu ve svém předchozím životě, ale nepřestává být synem Abrahamovým. Netýká se ho sice žádná všeobecná amnestie, která by setřela rozdíl mezi dobrým a špatným, ale soud nad jeho lhostejností ještě neznamená úplnou záhubu a ztrátu práv, která vyplývají z abrahámov­ského a Božího synovství.

A konečně, milosrdenství je i v tom, že místo, v němž boháč přebý­vá, tedy hebrejsky šeol a řecky hádes, není věčné, ale bude nakonec přemoženo a zničeno. I s takovými lidmi, jak byl boháč v Ježíšově podobenství, se počítalo v posledním soudu. Může­me snad doufat, že právě takovým se mohou milosrdně otevřít oči tak, aby se i oni mohli s milosrdenstvím při posled­ním soudu setkat. Podle slov písma může být tělo vydá­no ke zkáze, ale duch může být přesto zachráněn (1 K 5,5).

Co nás tedy, milí přátelé, učí toto podobenství? Jistě k nám hovoří o soudech, a to nejenom za to, co děláme, ale i za to, co neděláme – za nedostatek pozornosti, soucitu, vcítění. Soud a vlastně každá krize je především šancí k revizi vlastního jednání a nejednání. Krize nenastává tím, že nezvo­ní bu­dík, tramvaj přijede později nebo člověk dospěje do středního věku. Krize je soudem nad způso­bem života, který budíku, tramvaji nebo střednímu věku předcházel. Soudy a krize jsou šancí na rozlišení dobrého od špatného, produktivního od neproduktivní­ho, jednání sou­cit­ného od přehlíživého, empatického od neempatického. A boháčův příběh nám dokonce říká, že čím dříve taková krize a takový soud nastane, tím lépe, protože ten posmrtný soud v Ježíšově podoben­ství má obzvlášť těžké důsledky. Ale ani ten není bezna­dějný. Ani v tako­vém Božím soudu se zcela nevytrácí Boží milosrdenství. A tak tedy každý soud má v sobě ob­saženo milosrdenství a o každém soudu a milosrdenství je možné spolu s žalmistou Bohu vděčně zpívat.

Amen.