28.10.2012 - kázání Renaty Popelářové - Jeremjáš 13, 23


Může snad Kúšijec změnit svou kůži? Či levhart svou skvrnitost? Jak vy byste mohli jednat dobře, když jste se naučili páchat zlo?

Nevím, jestli si dobře vybavíte levharta – určitě si ho stejně jako já zařadíte někam mezi kočkovité šelmy, a to bude asi všechno. Pro vaše poučení: levhartů je celkem více než dvacet druhů zařazených do dvou navzájem nepříbuzných skupin, z nichž jedna se jmenuje Neofellis - tam patří dva druhy levhartů, druhá skupina se jmenuje Panthera a sdružuje více než dvacet druhů. V názvech je docela chaos, oficiální název je levhart, ale taky se používá anglické slovo leopard - levhart a leopard je jedno a totéž - a stejně tak panter, což je označení pro černou mutaci levharta. Levhart vypadá jako kříženec geparda a tygra, je to kočka velká skoro jako tygr, ale mnohem štíhlejší a dlouhonohá, a jak už naznačil přečtený biblický oddíl, pěkně flekatá. Má kulaté tmavé skvrny na světlém podkladu, třeba u levharta sněžného to jsou skvrny v odstínu šedé na bílém pozadí, u levhartů žijících v lese různé odstíny hnědé na různě sytém béžovém pozadí. Právě podle charakteru skvrn se jednotlivé druhy od sebe liší a právě skvrny jsou pro levharta charakteristické.

Jakého levharta měl Jeremjáš na mysli, je otázka. Mohl to být levhart arabský, etiopský, berberský, perský, sinajský, somálský nebo súdánský, to jsou všechno oblasti, o kterých mohli mít staří Izraelité nějaké informace. Asi můžeme vyloučit levharta tibetského, madžuského, kašmírského nebo jihoafrického – to se nám ta hodina biologie pěkně rozjíždí, viďte, takže raději zpátky k bibli, protože určení zmiňovaného levharta pro kázání rozhodně není podstatné, podstatná je otázka: může levhart změnit svou skvrnitost? Kdyby neměl skvrny, není to levhart, ale úplně jiné zvíře. Skvrny jsou jeho bytostnou podstatou, to je to, co dělá na první pohled levharta levhartem. Mohl by je zamaskovat, když se vyválí někde v blátě, nebudou vidět – dokud bláto neoschne a neopadá a skvrnitý levhart se tu neobjeví v celé své kráse.

A s člověkem je to stejné. Jak byste mohli jednat dobře, když jste se naučili páchat zlo, ptá se značně skepticky Jeremjáš. Je tato skepse na místě? Podíváme-li se kolem sebe i zpátky do minulosti, asi začneme přikyvovat, zlo se nás drží jako levharta jeho skvrny, je naší nedílnou součástí. Malé děti musíme odnaučovat konat zle – bojovat o hračky, ubližovat zvířatům, vysmívat se slabším – to se nedělá, říkáme jim od okamžiku, co začnou rozum brát. Starší děti se často naučí skvrny dobře maskovat – jinak se chovají doma či před kritickým okem dospělého, jinak ve společnosti svých vrstevníků, kde pak bují šikana a nesnesitelná atmosféra. Už dobře vědí, co se má a co se nemá, přesto se naučí přinejlepším jít s davem a zlu neodporovat. Kdo se s vlky žíti, musí s nimi výti, a člověk člověku je vlkem, napsal kdosi kdysi. Chceme-li ve smečce obstát, musíme ctít její pravidla a hierarchii a výt ve správnou dobu a ve správném rytmu, jinak riskujeme samotu.

Je tedy člověk ze své přirozenosti zlý? A Bůh viděl, že to je dobré, velmi dobré, píše se v knize Genesis o všem, co v nám známém světě existuje. Vše bylo stvořeno jako dobré, tedy i člověk. Zlo přišlo až později a člověk nedokázal odolat. I Jeremjáš píše – když jste se naučili konat zle, jak byste mohli konat dobře? Naučili, ne máte zlo vrozené. Jenže, žádný člověk nevyrůstá v naprosté izolaci a ani to nedokáže, musíme vyrůstat a žít ve společnosti, ale ta společnost, rodina a prostředí kolem nás nám maluje na duši jednu skvrnu za druhou.

Jak my bychom mohli jednat dobře, když jsme se naučili konat zlo?

Zlo má různé podoby, většinou uvažujeme v absolutních kategoriích jako je vražda, násilí, krádež, a tak máme pocit, že se nás příliš nedotýká. Bereme-li ovšem zlo, jako opak dobra, jako ne-dobro, nemůžeme se mu ve svých životech vyhnout. Zlo je nekonat dobro a velmi snadno a nenápadně se vetře do našeho každodenního života. Špatná nálada, netrpělivost, zlost, odsudek – to je součást života každého z nás. I tak mimoděk učíme své děti. A i kdybychom dokázali být anděly, budou se učit zlu ze svého okolí. Nedávné volby pustily k vládě na docela slušném území bratrstvo srpu a kladiva, které bylo před 23 lety vyhnáno od temného budování světlých zítřků. Co se na tom naše děti učí? Že jistota plných hrnců stojí za stovky zmařených lidských životů. Že nesvoboda osobní i náboženská je přijatelná cena za právo na práci a na bydlení.

Na sebe spoléhat nemůžeme, na společnost také ne, pesimismus je všude kolem nás, zlo je všude kolem nás a někdy nás začíná pohlcovat, až máme tendenci věřit, že musí zvítězit, protože je zkrátka silnější a má tolik pomocníků včetně nás samotných. Jednat dobře chceme, ale neumíme, to jsme se nenaučili, i když dokážeme dobro a zlo od sebe odlišit. Apoštol Pavel napsal do Říma: Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Objevuji tedy takový zákon: když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo.

Chceme být lepší, ale naše tendence v tom lepším případě neodporovat zlu, v tom horším se na něm aktivně nebo pasivně podílet, je příliš silná a dříve či později zvítězí. Může levhart ztratit své skvrny? Pokud by to dokázal, přestal by být levhartem, ale stal by se úplně jiným, novým tvorem. Může člověk přestat konat zlo? Pokud by to dokázal, přestal by být starým člověkem, ale stal by se úplně někým jiným.

A právě o tom mluví Ježíš s Nikodémem. Člověk se musí narodit znovu, ne z lidské matky a otce, protože pak nevyhnutelně propadá zlu, ale z vody a z Ducha. A pak už není potřeba se vymlouvat na geny a na okolí, protože dostává do vínku absolutní Boží lásku a oporu, světlo a naději, vede-li ho jeho životní cesta přes pochmurná údolí, není třeba se bát samoty, protože samota přestává existovat, Boží přítomnost se stává konstantou nově zrozeného života.

Narodit se z vody a z Ducha. Jako každé narození je toto jenom počátek – narozené dítě se musí naučit tolik věcí, aby bylo schopno samostatného života, učí se každou minutou, každým nadechnutím. Pozorujete-li malé dítě, vidíte, kolik času a kolik pokusů potřebuje, aby dokázalo něco chytit, postavit se na nohy, udělat první krůček. Tohle malé dítě mějte na paměti – křtem naše cesta k Bohu a s Bohem pouze začíná. Na chůzi po ní si nemůžeme vyčlenit nedělní hodinu jednou týdně, i když to je dobrý začátek, aby naše nohy trochu posílily. Chceme-li po ní jistě kráčet, musíme využít veškerého času, který nám je dán, a může to být krátká modlitba při vykročení z domova, při pohledu na krásu kolem nás, při zlostném čekání na autobus, který ne a ne přijet. Stejně jako malé dítě, které to zkouší znovu a znovu, dokud se na ty nožky nepostaví a neudělá první krůček, musíme znovu a znovu hledat Boží vůli, tu cestu, na kterou jsme vykročili naším křtem a na které jsme posilováni vědomím, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. Amen