4.11.2012 - Matouš 18,15-22


Odpuštění patří jistě k základům křesťanství. Je to však zároveň jeden z těch bodů, ve kterých je naše víra hodně kritizována zvenčí. Nevěřící nám vyčítají pasivitu až trpnost. Odpuštění vidí velice často v souvislosti s jiným Ježíšovým výrokem: Kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou (Mt 5*39). Při povrchním pohledu se skutečně může zdát, že křesťan má být hlupákem, který si dá všechno líbit a kterého může kdokoliv zneužít. Tak se to může jevit i nám, když si nechceme zadat před druhými lidmi, když se příliš ohlížíme na to, jak před nimi vypadáme. Ale o to Ježíšovi nejde. On chce zachránit zbloudilou ovci, nalézt ztraceného.

            Ano, nastavím-li druhou tvář, když už mě někdo udeřil přes pravou, je více než pravděpodobné, že přes ni dostanu. Ale jestliže vím, proč to dělám, když to nedělám jen proto, že je to tak někde napsané, pak si nebudu připadat jako fackovací panák. Pak totiž vůbec nebudu přemýšlet o tom, jak vypadám, protože mi půjde o to, aby ten druhý přestal rozdávat rány. Už to nebude jen trpné gesto slabšího vůči silnějšímu, či plnění přikázání, o němž ani přesně nevím, proč vlastně v Bibli je. Půjde mi o toho druhého. Jenže to nejde bez lásky. A právě láska tyto dva Ježíšovy výroky spojuje. Je třeba nejen vědět, co mám dělat. Je třeba mít lásku k bližnímu; vědět, že Bůh miluje každého člověka právě tak jako mne, ať už si o tom já myslím cokoliv. Bez propojení toho dvojího naše snahy často troskotají.

            Stejně tak troskotá Petr, protože jeho přístup k problému odpuštění je čistě teoretický. Ví, že židé mají podle farizeů a zákoníků odpustit třikrát. Je si také vědom toho, že Ježíš je vždy ještě radikálnější, a proto se snaží domyslet, co by řekl On. Chce být dobrým učedníkem svého Mistra, překvapit Jej pochopením jeho záměru. Ale v tom právě neuspěje. Ježíš mu dává poznat, že nejde dostatečně daleko. Chybí mu právě ten krůček do praxe. Zůstává jen v teorii, v zákonictví. Chce-li být opravdu dobrým Ježíšovým učedníkem, musí začít to, co zatím jen teoreticky promýšlí, také žít. Jestliže chci opravdu odpustit, neuvažuji totiž o tom, kolikrát jsem to již udělala. Jestliže chci opravdu odpustit bratru, který lituje svého provinění, raduji se s ním z jeho dobrého úmyslu a nedomýšlím, jestli zase neuklouzne, zda tutéž chybu neudělá znovu, zda nebudu napálena ve své důvěře a lásce k němu. Ježíš tu ironizuje Petrovu snahu podloženou pouze teorií a říká: jestliže to tedy chceš počítat, pak počítej do sedmdesát krát sedmi. Chceš-li to počítat, myslíš více na sebe než na toho, komu odpouštíš. Myslíš více na svoji dobrotu, na to, jak skvělý jsi křesťan, a již ti nezbývá čas radovat se s bratrem z jeho touhy po nápravě. Skutečné odpuštění nevidí než toho druhého. Skutečné odpuštění nezná žádnou hranici.

Aby to Petr pochopil, vypráví mu Ježíš podobenství. My ho vnímáme jako nádhernou ilustraci k prosbě modlitby Páně: Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. Tam se nám hodí nejlépe. Přesto jej evangelista Matouš užívá v jiné situaci, právě jako odpověď na Petrovu otázku po míře či hranici odpuštění. Ježíš se staví takovému počítání. Odpouštět je třeba vždycky. A sice proto, že tím odpovídáme na milost, které se dostalo nám samým, když nám Bůh nepočítá naše provinění, ale naopak nás vždy znovu přijímá jako své milované děti.

Skutečnost, že Bohu něco dlužíme, ano, že mu dlužíme nesčíslně mnoho a nemůžeme to nikdy splatit, tato skutečnost může někoho zaskočit. Dovedu si představit, že by proto mohl křesťanství dokonce odmítnout. Známe to sami dobře: Chceme být soběstační a nezávislí. Přitom si neuvědomujeme, že je to stejně na úkor druhých. Když získáme lepší podmínky, narodíme se do bohatší části světa, najdeme skulinku mezi zákony, vybojujeme si výhody, na které druzí nedosáhnou…

I křesťané budují mnohdy podobně svoji nezávislost na zvráceném kalkulu: co by z toho Pán Bůh měl, kdyby nás všechny zatratil? Kdo by ho pak oslavoval? On nám přece musí odpouštět. A tak si myslíme, že jsme vlastně beztrestní a v podstatě nezávislí na Božích přikázáních. Ani nás nenapadne, že tím vlastně zlehčujeme Boží dobrotu. Proto král v podobenství nakonec sáhne k trestu: protože nechce přihlížet znevážení svého milosrdenství.

A tak se ukazuje, že hranici odpuštění stavíme my sami tím, že z něj neumíme žít, že je nechceme sdílet s druhými. Podobenství názorně ilustruje, jak se rovina víry často rozchází se stavem našeho konkrétního života. To, co vyslechneme v kostele, přečteme v Bibli, prožijeme jako Boží milost, která se udála zcela osobně, to všechno mnohdy zůstává ukryto hluboko v našich srdcích (nebo kde vlastně) a při běžném provozu se vůbec neprojeví. A tak se radujeme z Boží lásky, která viditelně proměňuje naše životy, ale sami dokážeme vyčítat - často i domnělou – vinu až do konce svých dní. Vděčně užíváme společenství, které Kristus vytváří svým Duchem, ale vůbec se nenamáháme, aby ještě více rostlo a sílilo. Necháváme se těšit a povzbuzovat evangeliem, ale druhým stanovujeme jen samé podmínky a povinnosti. Chytáme pod krkem svého bratra a žádáme naplnění svého práva, třebaže jsme zrovna byli sami omilostněni a zbaveni tíže svých vin.

Pán Ježíš nám tímto příběhem otevírá oči pro poznání, jak nesmírně nás zavazuje Boží smilování. Když nepřijmeme jeho ruku podanou k záchraně, můžeme si namlouvat, jak si všechno potřebné zajistíme sami svými silami a nebudeme nikomu nic dlužni. Náš život však nedojde plnosti, poplyne jen po povrchu svých skutečných možností. Pokud však pochopíme, že bez Boží pomoci nejsme schopni dosáhnout opravdového smíření, skutečného pokoje a budeme jen dál vršit horu svých provinění a problémů, když to pochopíme, pak se skloníme v pokoře před velikostí Boží a přijmeme spolu s jeho milostí také závazek odpouštět a milovat druhé právě tak, jak to činí náš nebeský Otec. A když budeme žít Boží láskou a pracovat na smíření s druhými, pak poznáme, jak mocné a osvobodivé je odpuštění. Jak dokáže proměňovat svět a přinášet pokoj, neboť Bůh sám chce takto působit skrze nás. Nebraňme se mu. Amen.

Otče náš nebeský, žasneme nad Tvou milostí a láskou. Kde bychom byli bez tvé shovívavosti. Prosíme, pomoz nám porozumět a plně přijmout Tvou lásku k nám. Veď nás svým svatým Duchem tak, abychom byli schopni naplňovat tvé přikázání milovat se navzájem Tvou láskou. Nauč nás odpouštět a také odpuštění přijímat. Amen.