26.12.2012 - Skutky apoštolské 6*7-7*60


Slavíme dnes druhý svátek vánoční, který je zároveň svátkem prvního křesťanského mučedníka Štěpána. Příliš se to v naší tradici nepřipomíná. Snad proto, že smrt vstupuje do našeho slavení poněkud rušivě. Nedokážeme potlačit jistou úzkost, když se dotýkáme tohoto tématu, bojíme se, že by mohlo naši vánoční radost zahlušit. A přece proniká světlo evangelia i do těchto temností, chce otevřít novou naději právě tam, kde ji sami nalézt nedokážeme, kde zůstáváme bezradní a bezmocní. Snad proto Štěpánův svátek, který je zřejmě starší než slavnost narození Páně, neodsunulo ani rozšíření slavení Vánoc.

Štěpán, jak si možná pamatujete z náboženství nebo nedělní školy, byl jedním ze sedmi učedníků vybraných apoštoly pro službu u stolů, aby nikdo z potřebných nebyl  opomíjen, a apoštolé se mohli plně věnovat kázání evangelia a modlitbě. Štěpán se osvědčil natolik, že nevzbudil jen uznání a vděčnost mezi svými, ale také nelibost u židů, kteří se cítili jeho působením ohroženi. Když ho nedokázali přesvědčit slovy, uchýlili se k pomluvám. Obvinění bylo natolik závažné, že se jím musela zabývat židovská nejvyšší rada. Žalobu podpořili falešní svědci, protože jinak by se Štěpánovi sotva podařilo dokázat něco zlého. Jak podobný je tu jeho úděl příběhu Ježíšovu! Štěpán však nemlčí a vyzván veleknězem přednese velmi dlouhou řeč, nejdelší ve Skutcích apoštolských. Překvapivě v ní nemluví v první řadě o Ježíši, ale pokouší se objasnit, co je vlastně Izrael, Boží lid a co právě v té chvíli znamená Zákon a chrám. Není to tedy obhajoba, ale objasnění stanoviska církve k dějinám Izraele, představení pochopení významu Božího lidu v současnosti a zdůvodnění návaznosti křesťanů na jeho tradici. Je to řeč prorocká, kázání Božího svědka z Ducha svatého. Abychom o tom měli jasno, odráží se to v jeho tváři, podobně jako se kdysi blízkost Bohu projevila ve tváři Mojžíšově.

Štěpán začíná povoláním Abrahama, pokračuje Jákobem a jeho syny, mluví o jejich pobytu v Egyptě, který byl nejprve místem útočištným a až později se stal domem otroctví, a pokračuje Mojžíšem, který byl svými bratry odmítán jako zachránce, ale Bůh si ho k tomuto úkolu přece vyvolil a uschopnil. V mnohém připomíná líčení jeho prostřednické úlohy mezi Bohem a jeho lidem a jeho odmítání těmi, které má zachránit, postavení Ježíšovo v jeho díle spásy. Ale přímo se to nevyslovuje…

Štěpán pokračuje putováním Izraele pouští. Pro ně je příznačné, že sám Hospodin táhl se svým lidem, nebyl připoután k jednomu místu a stánek svědectví byl znamením jeho přítomnosti. Chrám vystavěl teprve Šalomoun, ale i tak se nad jeho stavbou vznáší stín pochybnosti, jestli to nebyl jen ústupek lidské touze po hmatatelných jistotách, která se na poušti projevila vytvořením sochy zlatého telete.

Štěpán celou svou řečí naznačuje, že chrám není základem, na němž stojí existence Izraele jako Božího lidu. Ten představuje jedině Boží vyvolení a to stále platí.  Již od Abrahama ho potvrzuje smlouva, jejímž znamením byla a dosud je obřízka. Boží věrnost je tedy tím, na čem je třeba stavět budoucnost – svého národa i tu svou osobní, nikoli starost o zachování vzácné památky. A Štěpán na Boží věrnost rozhodně spoléhá. Proto se také odvažuje přejít do útoku. Obviní své žalobce, že nenaslouchají slovům Zákona opravdově, ale přidávají se k těm, kdo se již v minulosti stavěli proti Boží vůli, když pronásledovali proroky zvěstující příchod Mesiáše. A toho teď dokonce sami zabili. Jsou to tvrdá slova a nám se chce protestovat, že Štěpán příliš zobecňuje a přenáší vinu za Ježíšovu smrt na další, kteří při ní možná ani nebyli. Jenže další průběh děje mu dává za pravdu: Jeho žalobci jednají stejně jako jejich předchůdci v Ježíšově procesu – bez řádného soudu a v zuřivém nenávistném hněvu.

Bratři a sestry, první křesťané nemohli nevidět v nepřijetí Ježíše velkou částí jeho vlastního lidu obrovské nepochopení Božího záměru, až i zradu směřování dějin Izraele. Proto taková tvrdost v jejich slovech. Proto to obrovské naléhání jejich povelikonočního kázání, aby si židé uvědomili svůj omyl a přiznali se konečně ke Kristu jako Božímu Mesiáši.

Ovšem Štěpán, podobně jako jiní Kristovi svědkové v té době, nemluvil z pozice síly, ale v situaci, kdy si mohl takovými slovy jedině uškodit.  Můžeme, pravda, vnímat jeho řeč jako nesmyslnou provokaci, kterou vlastně sám podnítil své kamenování. Ale patří k údělu Kristových vyznavačů, že jejich zápas o pravdu bývá špatně interpretován. Štěpánova řeč však byla posledním zoufalým pokusem přivést k poznání pravdy ty, kteří si myslí, že jsou jejími majiteli. Možná v tom zahlédneme jistou podobnost s postojem Mistra Jana Husa…

Štěpán ve své horlivosti věrně následuje příkladu svého Pána až do konce. A Kristus se k němu také přiznává. Otvírá mu nebe a nechá ho prohlédnout ke své slávě, ukazuje mu, kdo má poslední slovo nad lidským životem. Dává sílu obstát i ve chvíli umírání, sílu prosit o odpuštění pro své nepřátele. Štěpán tak umírá s téměř stejnými slovy na rtech, jaká vyslovil na kříži jeho Pán. A tak i když se zdá, že triumfuje zlo a nepochopení, ve skutečnosti vítězí Kristova láska. Štěpánova věrnost v následování až na smrt nebyla marná. Stala se povzbuzením a příkladem mnohým. Také pozdějšímu apoštolu Pavlovi, i když v té chvíli stál ještě na opačné straně...            

Kéž je jeho věrnost příkladem i pro nás, abychom se nebáli zastat pravdy, upozornit na nepravost i tam, kde se to zdá zbytečné, protože naše slovo stejně nic nezmění, nebo tam, kde je to příliš nebezpečné. Tam, kde se toho odvážíme, se otvírá nebe a zahlédáme slávu Kristova vítězství.

Bratři a sestry, Štěpánův příběh přináší do našeho slavení Vánoc zostřený důraz na správné pochopení jejich významu. Prohlédnout k slávě Božího Syna není možné bez následování a přijetí jeho kříže. Již ve vánočním příběhu probleskuje ohroženost lidskou zlobou a touhou po moci. Boží vstup do našeho světa se neobejde bez ponížení a mnohého nedorozumění. Ale právě taková je cesta Boží spásy. A proto není třeba vylepšovat ji laciným pozlátkem. Dělat z betlémského dítěte distributora našich vánočních přání je nešťastnou, i když snad pochopitelnou snahou podtrhnout tajemství Vánoc tímto pohádkovým prvkem. Vždyť právě jeho bezbrannost a ohroženost nám má připomenout, že Boží dílo začíná často nepatrně, v malých začátcích, uprostřed slabých a společensky nevýznamných lidí. A mnohdy se dokonce zdá, že už téměř dokonává. A přece je Duch svatý rozdmýchává k novému životu, vede Kristovy věrné tam, kde se nevzdávají a otvírají se jeho působení, nečekanými cestami, prolamuje překážky, které se zdály nezdolatelné. V Kristu Bůh prolomil i bránu smrti a otevřel ji novému životu v jeho blízkosti. I pro nás. Amen.

Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že nám otevíráš průzor ke své slávě a vedeš k pochopení svého díla záchrany. Dej, ať se nám nikdy neuzavře, ani v trápení a bolestech, ani v ohrožení smrtí. Prosíme, posiluj naši víru, abychom vytrvali na cestě následování a nesešli z ní ani tm, kde narazíme na nepochopení, posměch či jiné těžkosti. Uč nás důvěřovat více Tvému slovu a působení Ducha svatého, než vlastní moudrosti a zkušenosti. Amen.