6.1.2013 - Izajáš 60,1-3,17-22


Pojmy jako spravedlnost a právo, pokoj a mír, pravda a čest, to jsou ideály, které mají své místo a význam v každé společnosti, v každém řádu. Bez nich by stát neměl pevné základy a společnost by neměla na čem stavět. A přece tyto pojmy většinou zůstávají právě jen nedostižnými ideály. Samy sice nemizí, ale jejich obsah si přizpůsobují ti, kdo jsou pověřeni vládnout a kdo svou moc využívají většinou v první řadě ve svůj prospěch. Nedostatek skutečného obsahu se pak mnohdy nahrazuje násilím a útiskem, a z toho pramení všeobecný úpadek společnosti.

Ale ty pravé obsahy si lidé dál uchovávají ve svých srdcích – vypráví si pohádky, v nichž vítězí dobro a spravedlnost, zpívají písničky o tom, jak jednou budem dál, představují si, jak to bude krásné, až tyto pojmy získají někdy v budoucnosti zpět svůj pravý obsah.

Izaiáš ví, že takovou změnu může způsobit jedině Hospodin. Jedině On má tu moc nastolit spravedlnost a pokoj, způsobit, aby násilí a bezpráví už nemělo místa v životě jeho lidu. A Izaiáš tento zásadní obrat Izraeli zvěstuje. O té nové skutečnosti mluví ještě v pojmech pozemského a politického života. Ještě mluví o materiálu na stavbu nového chrámu, o náhradě cizích dozorců pokojem a spravedlností, o hradbách, které je budou chránit, o vlastnictví země a ohromném růstu a vzestupu národa. Ale přitom už přestává určovat Hospodinův příchod dějinně. V jeho slovech zaznívá, že ten příchod Božího řádu přesáhne všechnu pozemskou zkušenost, že bude vpádem něčeho zcela nového.

O té velké změně se dá mluvit jenom v obrazech. Nejen proto, že to všechno dopředu nevíme a vědět nemůžeme, ale především proto, že je to něco pro nás naprosto nepochopitelného. Je to tak velký rozdíl jako žít ve tmě a žít ve světle. Náš život, na který nám svítí slunce, měsíc a hvězdy, je životem v temnotě proti tomu, jak budeme žít, až nám bude světlem Hospodin. Je tu naprostá propast, kterou lidská zkušenost, ba ani myšlenka či představa nemůže překročit. Izaiáš si tuto propast uvědomil. Uvědomil si, že Hospodinův příchod není možné očekávat jako kteroukoli jinou dějinnou událost, byť sebevětšího významu. Boží příchod bude něco naprosto jiného, naprosto nového, co změní tu šeď a ubohost života daného omezenými pozemskými podmínkami. Tak třeba nedostupnost ušlechtilého materiálu na stavbu nového chrámu a hlavního města už nebude lid trápit. Zlato, stříbro, bronz a železo, které se jim teď zdají být naprosto nedostupným přepychem, jim budou běžné. Chrám bude opět důstojným příbytkem Hospodinovým, znamením jeho přítomnosti. Také spravedlnost a pokoj budou samozřejmostí. Naopak o násilí, zhoubě a zkáze již nebude slyšet – prostě nebudou. Znovuvybudované hradby a brány budou skýtat jistotu a bezpečí. Budou pro Sión spásou i slávou. A budou otevřeny všem, kteří půjdou za světlem Hospodinovy slávy. Lid už nebude poddán cizím pánům, Svoji zemi obdrží dědičně a již nikdy z ní nebude vyhnán. Z nepatrného národa se stane mocným a významným. Boží požehnání mu dá vzrůst. Tak Izaiáš přibližuje tu velkou změnu lidu, který se navrátil domů ze zajetí – do trosek a ruin někdejšího města, někdejší slávy – obrazy, které jim byli nejbližší.

Lid očekával asi právě od návratu ze zajetí tu velikou změnu, ten velký Boží zázrak, ten počátek nové skutečnosti. Jenže realita je nepříjemně zaskočila. Ano, mají svobodu, ale jinak nic víc – jen trosky svého dávného domova a nekonečnou dřinu před sebou. A co s nadějí, kterou nesli domů? Odsunout ji opět na neurčito? Je možné žít pořád jenom z budoucnosti? Ano, to je právě nutné. Nejen možné, ale přímo nezbytné. Žít ne z nějaké neurčité budoucnosti, ale ze skutečnosti Božích zaslíbení. Vzpomeňme na Izrael na poušti. Putovali čtyřicet let. Všichni staří zemřeli – takže žili zdánlivě nesmyslný život – a přece měli před sebou cíl, někam šli, i když oni sami do zaslíbené země nikdy nevstoupili. Ale co bylo podstatné: byl s nimi Hospodin. Byl jim přítomen přesto, že je trestal. Nebo snad právě proto. A tak ani teď, kdy lidské představy zklamaly, kdy se nenaplnilo to očekávání rychlého vyřešení všech problémů, ani teď nesmí naděje zemřít.

Důvodem Izaiášovy zvěsti je potěšit, pomoci překonat to rozčarování. Jeho zvěst může sice vypadat na první pohled jak ta zmiňovaná pohádka. Jenže ona má za sebou nejen neurčitou lidskou touhu, nýbrž pevnou záruku – Boží zaslíbení. Neutváří se na představách předků o ideální společnosti, ale na tradici Boží smlouvy s Izraelem. Uskutečnění té velké změny není závislé na lidské vůli a ochotě, ale pouze na Boží milosti. Člověk vůbec nemá v celém oddíle nějakou aktivní roli. Nic z toho všeho nemůže ani uspíšit ani tomu napomoci.

Cožpak je také možno nějak napomoci světlu? Světlo je možné buď přijmout, nebo se před ním skrývat za černými brýlemi, či zataženými okny svých domů. Boží spasení je třeba přijmout jako dar. A to již teď. Ne až potom, až Hospodin přijde v slávě. Ano, všude kolem je ještě tma, když budeme pokračovat v Izaiášově obraze. Ale proč nežít již teď ve světle, když o něm víme? Proč ho nenechat již teď projasnit naše životy.

Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva. Hle, temnota přikrývá zemi, soumrak národy, ale nad tebou vzejde Hospodin a ukáže se nad tebou jeho sláva. Takto oslovuje Izaiáš lid, který – viděno zvnějšku – nemá žádný důvod k radosti. Je zcela bez prostředků a neví, co jej v nejbližší době čeká. Ale přece se může radovat, protože má světlo, jaké nemá žádný národ kolem. Jeho světlem je Hospodin. Světlem, které dává život, světlem, které nikdy nepřestane svítit a hřát. Světlem, za kterým půjdou národy, jinak bohatší a mocnější, ale přece vlastně chudé a ubohé, protože musí žít ve tmě bez dobrého a spravedlivého Pána. Žít ve tmě je horší než žít v nedostatku a těžkých podmínkách. Žít ve světle je naopak víc než žít v hojnosti a pohodlí. Žít ve světle znamená žít podle Hospodinova zákona, z jeho milosti, k jeho slávě. Žít ve tmě znamená žít sám sobě, ode dni ke dni, v lhostejnosti k hlubšímu smyslu života. Ve světle se dá žít, i když je kolem nás ještě tma. Jen je třeba o tom světle vědět. A pak se člověk stává sám světlem, protože odráží jeho životodárné paprsky dál. Tak je to zaslíbeno Siónu. K jeho světlu půjdou národy. A my jsem vlastně jedním z těch národů, které se nechaly Božím světlem vést, které pochopily, že září i pro ně.

Nejjasněji to světlo zazářilo v Ježíši Kristu. On sám o sobě řekl: Já jsem světlo světa, kdo mne následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. A tak máme před sebou jeden z oddílů, v nichž se zvěst Starého a Nového zákona dotýkají nejtěsněji. Chození ve světle , pouť k Siónu a následování je možno vidět v přímce. To je ta linie, která vede k novému životu. K životu s Hospodinem, k životu v Kristu. Ta nová skutečnost je teprve před námi. Teprve na ni čekáme. Ale víme zcela jistě, že nastane „v pravý čas“. Není důležité, jestli se to stane za našeho života. Důležité je, abychom ji vyhlíželi a žili z toho, co nám náš Pán daroval již nyní. Z jeho přítomnosti, z jeho lásky i pomoci.

V jedné písni se zpívá, že již cesta může být cíl. A právě tak je tomu s naším životem víry. Žijeme ve světle, když se mu otvíráme, když po něm toužíme a na ně očekáváme. Nežijeme sice v takovém nádherném jasu, jaký přinese Kristův příchod v plnosti, ale již to jeho očekávání je dostatečným naplněním života. Amen.

Pane Ježíši Kriste, Ty jsi to světlo světa, které dává smysl jeho existenci. Ty jsi světlem také našim životům. Svou láskou z nás tvoříš nové lidi, již teď nás vedeš cestou do svého královstí. Děkujeme, že se nás takto ujímáš a prosíme dej, ať Tvé světlo neukrýváme pod nádoby, ale ať neseme dál plamen Tvého evangelia. Vnukni nám nová slova a nové obrazy, kterými bychom aspoň zčásti vystihli to nepostižitelné, abychom jako proroci a apoštolé získávali své blízké pro život ve světle. Amen.